Moravský podzim: Polský víkend

Zjavnou dramaturgickou inšpiráciou tohtoročného Moravského podzimu sú výročia. Nemožno sa potom čudovať, že poľskej hudbe a jej veľkej trojici sa venoval samostatný víkend. Osemdesiat rokov uplynulo od narodenia dvoch jej predstaviteľov. Jeden z nich, Henryk Mikołaj Górecki, si dokonca od dramaturgie vyslúžil samostatný koncert pozostávajúci výhradne z jeho diel. V sobotu 2. novembra sme si teda mohli užiť mimo jeho najpreslávenejšiu symfóniu aj tak zvanou Muzyku staropolsku op. 24. Táto pozoruhodná kompozícia s netypickou inštrumentáciou balansuje medzi troma plochami, ktoré sa zo začiatku striedajú v akýchsi priamych nadväznostiach. Štyri ostré a prierazné fanfárovité trúbky s rovnakým počtom trombónov, z ktorých pravidelne echo efektom vystupuje vágny klaster tichých a jemných sláčikov. Fanfáry občas nahradené extatickými aleatorickými lesnými rohmi. Všetko postavené na aditívnom princípe slákov a naopak diminuovanom procese plechových nástrojov. Ku koncu sa plochy začínajú kombinovať a tak jednotlivé zložky dostávajú v rámci skladby nový kontext. Až to všetko rozoznie do stredovekého organa Benedicamus Domino, ktorý bol spolu s piesňou Jużsięzmierzka (Už sa stmieva) predlohou.

Na takto priezračnej forme s atypickou inštrumentáciou a schopnosťou vynikajúco variovať dokázal Górecki vystavať naozaj pôsobivú a svojbytnú kompozíciu. Jedna vec je dielo na papieri a druhá jeho prevedenie. V tomto prípade sa dramaturgia držala Poliakov zubami nechtami a tak ponúkla mimo poľských skladateľov a poľského jedla aj poľských interpretov. Tento krok treba oceniť ako veľmi chytrý a prezieravý. Vzhľadom na poľskú hudbu, ktorá v sebe vždy nesie niečo z utrpenia tohto národa, je jasné, že práve Poliaci ju dokážu najlepšie vystihnúť v jej esencii. Tak tomu bolo aj v tento večer. Národný symfonický orchester Poľského rozhlasu v Katoviciach, s mestom s ktorým je Górecki spätý v študentských začiatkoch na konzervatóriu a kde taktiež aj značnú časť života tvoril a následne púť ukončil, podal vynikajúci výkon. Plechy boli dostatočne prierazné avšak nie ukričané a sláčiky sa držali na uzde, čo si táto skladba vyžaduje. Samozrejme všetko pod precíznym drobnohľadom z dirigentského pultu Tadeusza Strugału. Ten mimo skvelého výrazového naštudovania a dynamickej práce s orchestrom zaujal aj svojím vysoko úsporným gestom a veľmi obmedzeným pohybom tela. Všetko však fungovalo tak ako malo a hneď bolo jasné, kto to má všetko pod palcom (skoro by sa dalo povedať, že mu bohato stačil iba ten). Istú chvíľu som bol dosť naštvaný na výraz hráčov orchestra. Nesprávne som si vyložil ich kamenné tváre ako prejav znechutenia. Chyba je úplne jasná. Zabudol som nato, že sa jedná o poľský orchester, a že Poliaci si naozaj cenia a vysoko vážia svojich hlavných skladateľských predstaviteľov 20. storočia. Potom mi už bolo jasné, že išlo o profesionálny prístup, kde sa nezabúda ani na výraz, ktorý môže dôstojnosti skladieb iba pridať. V tomto prípade to bolo rozhodne na mieste.

Po krátkej prestávke diváci opäť zaplnili približne dve tretiny dolného sektoru javiska (balkóny boli pre istotu zatvorené čo hodnotím kladne voči vystupujúcim). Prišlo na rad dielo, ktoré jeho autora po  premiére roku 1977 preslávilo po celom svete. V tom čase hudobný svet plný už nielen hudobných zvukov, poznamenaný výbojmi 50. a 60. rokov, proste niečo takéto neočakával. Kompozícia postavená z modálneho materiálu a predsa svieža, predsa zaujímavo vystavaná, že si zaslúži pozornosť. Dôkaz o tom, že žiaden prvok nie je ohraný, ohraný je len jeho spôsob využitia v kontexte prvkov ostatných. Skladbu samotnú nemá zmysel z kompozičného hľadiska nejako rozoberať a tak sa presuňme hneď k jej interpretácii. Tak ako aj v prvej polovici večera tak aj tu podal opäť bravúrny výkon orchester spolu s dirigentom.

Pridala sa k nim sólistka sopranistka Ewa Vesin, ku ktorej výkonu mám isté subjektívne pripomienky. Je pravda, že spev, ak sa nachádza v diele, je vždy výraznou zložkou a teda akoby už sám o sebe podvedome pre poslucháča vystupuje dopredu a je dominantný. Ak si však zoberiem na vedomie tento fakt, je zjavné, že jeho následné expresívne stvárnenie nepotrebuje byť prehnané, silene sa drať pred všetko ostatné a aj tak dokáže bez problémov vyniknúť. Preto mi pri tak krásnej avšak veľmi jemnej a podmanivej kompozícii ako je Symfónia č.3, tak zvaná Symfónia piesní žalostných, vadil v niektorých miestach prejav sólistky. Jednak neboli na mieste prehnané gestá a pohyby sprevádzajúce jej spevácky výkon. Jedná sa však o vizuálny aspekt, ktorý sa dá bez problémov pod vplyvom omamnosti sršiacej z diela odpustiť. Omnoho viac mi vadili vysoké ukričané vyššie polohy v istých momentoch a pritom tá istá sólistka ukázala počas večera, že vie ubrať a tak je škoda, že koncentráciu neudržala po celý čas. Taktiež mi vadilo až prehnané vibrato. To je samozrejme na mieste, avšak viem si ho predstaviť ako iba jemnú ozdobu na konci rovných držaných tónov, nie ako sirénu. A pritom aj v tomto ukázala tá istá sólistka počas toho istého večera, že jej vonkoncom nerobí problém položiť rovný tón. Jedná sa však o čisto moje osobné uchopenie materiálu a možno, že opäť raz táto mladá Poľka vystihla podstatu diela omnoho esenciálnejšie a že sa mýlim. Ťažko povedať. Po výraznom potlesku, ktorý bol v tomto prípade na mieste, sa ukončil prvý z večerov Poľského víkendu a musím povedať, že pre mňa to bol zatiaľ najvyváženejší a najpútavejší koncert v rámci festivalu. Program velmi vydatného Polského víkendu nabídl v rámci slavných festivalových výročí i nyní jedno z nejslovutnějších jmen hudební literatury dvacátého století Krzysztofa Pendereckého. Výročí jeho osmdesátých narozenin rozeznívá tento rok sály napříč celým hudebním světem a v rámci Moravského podzimu byly nadto výborně uvedena jeho díla v obou festivalových dnech.

Úctyhodnou společností mu v první půli programu závěrečného víkendového dne byl jeho současník Witold Lutosławski, finální garde nabylo opět zcela jiného charakteru, a to v rámci Druhého „razumovského“ kvartetu Ludwiga van Beethovena. Počáteční změna v programu v podobě prohození úvodního Pendereckého Třetího kvartetu za Lutosławského Smyčcový kvartet byla pro mne změnou vítanou. Obě díla samozřejmě jako první upoutávají pozornost právě díky velikosti jmen jejich autorů, ovšem v tomto případě se nám nabízel pohled na práci, která pro autory znamenala buď přechod k novým přístupům či naopak jistý odklon k tvůrčí intimitě. Tomu se do jisté míry přizpůsobil i sál Besedního domu, sestaven pro nedělní večer poněkud komorněji. Kolem skromného pódia, jež kvartetu umělců sloužilo tak akorát, byla sedadla rozprostřena do půlkruhu. Rovněž jejich obsazenost byla vzhledem k jednotné ceně poněkud řidší a z řad studentů, jež jinak díky slevovým formám festival poměrně vydatně navštěvují, zbyla jen nejoddanější hrstka.

Apollon Musagète Quartett, jež je ve všech dostupných ohledech velmi různorodým a, v dobrém smyslu pozoruhodným tělesem, brněnským koncertem započal svou podzimní sérii evropských koncertů. Velká očekávání na sebe nenechala dlouho čekat. Předeslané (jen těžce říci předepsané) široké penzum použitých technik u Lutosławského Smyčcového kvartetu fungovalo u čtveřice umělců výborně. Ať už ostré glissandové či pizzicatové souboje, do perfektního ticha měkce dopadající hlazení flažoletů či rytmicky velmi precizně zahrané „běhavé“ party. Ať už s důrazem na výsledný souzvuk celého souboru stejně jako dbaní na důraz byť i v nejkratších sólovějších pasážích. Následné vyústění do jednotónového ticha proběhlo celé s křehkostí a mrazením v zádech.Pendereckého kvartet, jež nese titul Listy z nenapsaného deníku, budil od začátku na první dojem klasičtějšího díla než skladba předchozí. Zmiňovaný autorův útěk do tvůrčí intimity zde nabírá přesného obrazu, jelikož velikost a mistrnost provedení spočívala zejména v celkovém plynutí jednotlivých částí skladby a její tektonice. Mnohočetností, zdánlivou nesourodností a nenavazujícím dojmem. Spíše než vrstvení zde nalézáme odkazy repetitivního charakteru. Nutno uznat, že Apollon Musagète Quartett tedy s velkou důsledností „splnil,“ podtrhnul a vyznamenal všechny ty pilíře, jimiž bývá toto dílo vyzdvihováno.

Nástupem Beethovenova Druhého kvartetu se rázem ztratila intonační přesnost. Jisté závany mikrointervaliky přeznívaly celou první a druhou větou, což se ani pro výtečné provedení první půle programu odpouštělo jen s těžkým srdcem. Kompaktnost se opravdu najednou vytratila, jednotlivé části mezi sebou široce rozevíraly kvalitativní nůžky, které spojovalo jen vynikající klenutí dynamiky. S příchodem scherza ovšem pomalu zavládl větší klid a soustředěnost. Zásadně nejvýrazněji ovšem vyznělo velmi dramatické finále. V tempově, dynamicky a celkově výrazově vynikalo kvarteto mnohem jasněji než v předchozí, konečně drobně rozvleklé, tanečnější části. Rozvášněné podupávání na pódiu toho bylo jistě důkazem. Velice příjemným zakončením se stal přídavek v podobě části Bachova Umění fugy, v níž byla počáteční jistota opět znovu nalezena.Moravský podzim 2013
Polský víkend

Pocta Henryku Góreckému
Ewa Vesin (soprán)
Dirigent: Tadeusz Strugała
Národní symfonický orchestr Polského rozhlasu Katovice
2. listopadu 2013 Janáčkovo divadlo Brno

program:
Henryk Górecki:
– Muzyka staropolska op. 24
– Symfonie č. 3 „Symfonie písní žalostných“ op. 36

***

Apollon Musagète Quartett
3. listopadu 2013 Besední dům Brno

program:
Krzysztof Penderecki: Smyčcový kvartet č. 3 „Listy z nenapsaného deníku“
Witold Lutosławski: Smyčcový kvartet
Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet e moll op. 59 č. 2 „Razumovský“

www.mhf-brno.cz/moravsky-podzim

Foto Moravský podzim 2013