Tomáš Jamník a jeden den v Tokiu

  1. 1
  2. 2

Jak už jsme před pár dny psali, do Japonska se na svoje nejnovější turné po dvou letech znovu vydala Filharmonie Brno s dirigentem Leošem Svárovským, sólistou je náš mladý violoncellista Tomáš Jamník (podrobnou zprávu o tomto turné najdete zde). A právě Tomáš Jamník vyhověl naší výzvě, aby se přímo z místa podělil o svoje cestovatelsko muzikantské dojmy z dotyčného turné. Tady jeho osobitý, jen pár hodin starý pohled je.
*** 

Jeden den v Tokiu

6:30 – Planý poplach, stále jsem se ještě nepřehodil na místní časové pásmo. Jsou to teprve dva dny, co jsem přistál na půdě Japonska!

9:30 – Konečně správný budíček, tentokrát ten na stole, zamačkávám. Vklouznu do hotelových papučí a držím se předem vytyčeného plánu: půl hodiny ranní očista, půl hodiny snídaně, čtvrt hodiny cviků na záda, půl hodiny cviků na cello. Miluju tenhle hotelový režim a jen si říkám, kdy mě omrzí. Jsem v Japonsku potřetí, dirigent Leoš Svárovský mi včera prozradil, že on je zde po osmadvacáté. Jsou samozřejmě doby, kdy hotely úplně nesnáším a nejraději bych byl doma. Ale zrovna tenhle jsem si zamiloval. Vždy nově nachystaný složený župan, čerstvé vydání The Japan News. No a ty snídaně. S mojí ženou (která cestuje taky dost) už máme hotely rozdělené na lososové a nelososové. Vysvětlení: jde samozřejmě o přítomnost či nepřítomnost uzeného lososa. Neberte to jako zhýralost nebo rozmazlenost. Je to vždycky jedna z mála věcí, která napraví skutečnost, že cestujete kdesi mimo domov a útěchou vám jsou jen čtyři hotelové stěny. Dnes jsem si už u snídaně pročítal Dvořáka.11:30 – Taxi je zde, jedeme do Tokyo Opera City. Taxikář je nervózní, spěchá, dokonce jednou projede na červenou. Já zatím zachovávám klid. Při jízdě s Leošem probíráme Čajkovského symfonie. Říkám mu o svém zážitku z Berlínské filharmonie, kde chtěl dirigent hrát Čajkovského Patetickou symfonii úplně nepateticky, až klasicky. Toto téma nás zabaví skoro až do příjezdu k opeře.

12:00 – Přicházím do šatny. Je moc pěkná, nechybí v ní vůbec nic. Předchozí den mi jen nestačila jediná připravená lahev vody a tak rovnou žádám o tři. Dostávám je za necelé tři minuty, vychlazené. S dodatkem, že samozřejmě od nyní budou tři vody připraveny na každém koncertě. Přemýšlím, jestli takový servis není už přehnaný. Ale docházím k závěru, že není. Člověk si může vybrat z tisíce povolání. A každé takové povolání může mít svůj ideál. A vypadá to, že ideál pořadatele koncertu je připravit vše tak, aby účinkující měl hlavu jen a jen pro samotnou hudbu. Perfektní.

12:50 – Jdu na pódium na akustickou zkoušku. Tam je již samozřejmě připravena polohovací židle… Jestli jsem byl ohromen včerejším sálem v Matsumotu, tak tohle je vyšší liga:Koncertní sál, který snad ani nemá strop! Trošku mě to připomínalo galaktický senát z filmu Star Wars, jen naruby. Sci-fi, jak má být. Zkoušíme tři místa ve Dvořákovi, všechna ohromně důležitá:
1) Přechod na třetí větu – když se nepovede, celá věta je v tahu (v tom špatném tahu, ne že by měla tah).
2) Přechod na houslové sólo – pokud se nevygraduje, sólo nemá sílu.
3) Začátek kódy – to je moje oblíbené místo. Pokud se totiž v taktu 421 nenasadí “in tempo” jak je psáno, tedy přibližně čtvrťová nota = 104, celý závěr je v háji. Opět v tom špatném, existují i pěkné hájky…
Orchestr přijímá změny bez problému. Pokud jsem to ještě neučinil, tak nyní skláním velkou poklonu celému orchestru. Užívám si Dvořáka naplno a už jsem dostal vynadáno, že hraji se zavřenýma očima, jako kdybych se nechtěl nechat zmást ostatními. Musel jsem vysvětlit, že je to právě naopak – už dlouho se mi nestalo, že bych se mohl jen ponořit do hry a vědět, že mě nikdo nenechá na holičkách.

13:10 – Předávám bedničky s CD k prodeji panu Okanovi z pořádající agentury. Jako kdyby mě někdo sledoval, hned co mu je předám, přijde další spolupracovník a bedničky bere na místo prodeje. Dostávám volné lístky pro přátele. Jako kdyby mě někdo sledoval, hned co na ně dopíšu jména, už se nesou na pokladnu. Ach, Japonsko, ty jsi bylo stvořeno pro koncerty! V rychlosti ještě sdílím fotku sálu na facebooku. Jdu do šatny se rozehrávat. Pekelně se začínám těšit a zároveň bát. Jak to dopadne dnes?

14:00 – Nástup orchestru na pódium. Informace zní, že sice není vyprodáno, ale návštěva je velmi slušná – nějakých 1500 lidí tam je. Very well.

14:05 – Zní první tóny Vltavy. Začíná se mi svírat žaludek. Zvyšuji tempo cvičení. Zjišťuji, že mě to moc neuklidňuje. Snižuji tempo cvičení. Zjišťuji, že nejvíc mě uklidňuje stupnice C dur. Za chvíli jdu na to…

14:20 – Mr. Jamnik, you can go to the hall. Ano, jistě, mile rád. Beru do kapsy talisman, nadechnu se a vyjdu z šatny. Na pódiu probíhá krátká přestavba pódia, v zákulisí mi někým byla přistavena židle. Hřeju si ruce o tělo. Potí se mi levá ruka, nelíbí se mi to, ale nedá se s tím nic dělat, v budově je velké vlhko. Orchestr tentokrát nástroje nepřelaďuje, jsme s dirigentem pobídnuti ke vstupu do sálu. Jdu na to.

Ani nevím jak, a už sedím na pódiu. Moje zásada zní: nedívat se do publika. Potlačuji nutkání se tam podívat. S pomocí hobojistky ladím cello a doufám, že tentokrát ladění vydrží po celou dobu. Úsměv na dirigenta a – hraje se.

Když jsem byl student, pamatuji si úplně přesně na situaci při hodině s mým profesorem Škampou (mladším, Martinem). Tehdy jsem ještě Dvořáka nehrál, ale chystal se na něj. Škádlil mě: hádej, jak dlouho má orchestr předehru. Věděl jsem, že je opravdu hodně dlouhá, tipl jsem osm minut. To samozřejmě bylo k smíchu, jsou to necelé čtyři. Ale vždycky, když potom při orchestrální předehře sedím na pódiu, říkám si: nesedím tu už náhodou pět minut? Deset minut? Celou věčnost!

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář