Operní panorama Heleny Havlíkové (139)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Týden od 28. října do 3. listopadu 2013
– Našel se Nos. V Met
– Na shledanou, krásný plameni
– Ušlechtilá renesanční pop-music Magdaleny Kožené
– Operní diva Gheorghiu
– Inspirace na dny příští
***

Našel se Nos. V Met

Třebaže i Metropolitní opera ve své dramaturgii sází na jistotu operních evergreenů, do přímých přenosů s výjimkou sezony 2009/2010 vždy alespoň jedna „moderní“ opera proklouzne. Letos padla volba na operu Nos Dmitrije Šostakoviče (1906–1975). Tato avantgardní operní satira vznikala v letech 1927–1928, a když se nepodařilo ji uvést ve Velkém divadle v Mejercholdově režii, poprvé zazněla v Leningradě roku 1930 bez valného zájmu.

Šostakovičův Nos, první skladatelova opera, kterou komponoval už jako dvacetiletý, je námětem (podle Gogolovy povídky z roku 1836) asi nejbizarnější opera první půle dvacátého století. Premiéru měla v Leningradě v roce 1930 a předznamenala montáží různých stylů včetně populární hudby, atonality a sofistikovaných formálních struktur včetně kontrapunktických nejen další vývoj Šostakovičovy tvorby, ale postihla i „falešné tóny“ stalinistického Sovětského svazu – Šostakovič byl ostatně za své opery tvrdě odsouzen a dále se věnoval jen symfonické hudbě.

V Met šlo o obnovenou úspěšnou inscenaci, která měla premiéru již v roce 2010 – a vedení Met rozhodně nepochybilo, že se k ní vrátilo – ani po třinácti letech nic neztratila na své kvalitě, svěžesti a dráždivosti a ze záběrů do obrovského hlediště Met se dalo dovodit, že o odpolední představení je v New Yorku zájem. A zvukově zachycené reakce publika svědčily o tom, že se baví, když diváci propukali ve smích – na opeře, natož soudobé, věc nebývalá a vzácná.Bláznivě groteskní příběh samolibého úředníčka, který se probudí bez nosu a musí ho strastiplně hledat, protože se – právem – obává, že s takovým handicapem je jeho slibná kariéra služební i milostná v troskách a „společnost“ ho zavrhne. Na své misi za záchranou svého nosu, připomínající pohádku a kohoutkovi a slepičce, naráží na lidi, kteří sice nosy mají, ale jsou úplatní, horliví, ale i mazaní, byrokrati, tupí sluhové, vdavekchtivé dcerunky, nebo stádo, které bezhlavě podléhá davové psychóze. Svou „učebnici živočichopisu“ ostatně Gogol sepsal s geniální jasnozřivostí, sarkasmem a humorem, což Šostakovič podtrhl vtipem hudebním. Příběh má sice „šťastný konec“ – nebohý Kovaljov se z této noční můry úlevně probudí, ale zcela jistě se tímto varováním nepoučil.

Kongeniálního partnera našel Nos v jihoafrickém umělci mnoha talentů Williamovi Kentridgeovi, který v trojjediné roli režiséra, spoluautora scény i projekcí (debut v Met) břitce postihl nadčasové a stále aktuální poselství, že „král je nahý“ (a navíc nemá nos) – i on s groteskní nadsázkou a humorem. Pro Kentridge opera doposud nebyla v centru jeho zájmu – a v Nosu výborně zúročil svou bohatou zkušenost výtvarnou, kdy se skvěle naučil pracovat se světlem, projekcemi, loutkovými animacemi a prostorem. Jeho kašírovaný Nos pobíhá po scéně, objevuje se i v projekcích, žije si a naparuje se samolibě ještě víc než jeho původní nositel – kterému ostatně přeroste přes hlavu. A přesah, se kterým ve své scénografii vyjádřil i atmosféru sovětského stalinského Ruska, v níž Šostakovič operu vytvořil, dodal opeře další širší rozměr. S problémem, nakolik zakrýt nos představiteli Kovaljova, si Kentridge hlavu příliš nelámal – nijak ho neschovával, nezalepoval, nepřemaskovával, pouze Paul Szot občas schoval svůj nos pod kapesník.

Úspěch Nosu je ovšem založen na tom, že to je týmové dílo – výborně se osvědčila spolupráce s dirigentem Pavlem Smelkovem, který nahradil autora hudebního nastudování z roku 2010 Valerije Gergieva. K titulní roli se vrátil barytonista Paul Szot (viz rozhovor s ním zde), který v hlavní roli Kovaljova skutečně propojil své pěvecké a herecké umění. Je sice otázka, nakolik si diváci od páté řady hlediště Met dále užili jeho scénku, kdy se bojí podívat do zrcadla, aby znovu s hrůzou zjistil, že je stále bez nosu, ale v kinech tento detailní záběr působil skvěle. Zdrojem smíchu byl i policejní inspektor s vysokým tenorem Andreje Popova vedle všech ostatních dobře hlasově i herecky vybavených a s pochopením pro záměry režiséra. Mezi spoustou menších rolí se výborně uplatnila sopranistka Ying Fang coby prostoduché dítko na vdávání, postrkované svou ráznou matkou, kterou Kovaljov podezřívá, že právě ona ho připravila svými čáry o nos.

Metropolitní Nos je nejen výborná svěží inscenace, která v kinech tuto operu (jinak obtížně dostupnou) záslužně přibližuje milionům diváků, ale navíc patří také mezi ty nejlepší přenosy opery, které jsme za těch více než šest let v kině mohli absolvovat.

Hodnocení autorky: 85 %
***

Na shledanou, krásný plameni

Po úspěšném loňském prvním ročníku Hvězd barokní opery Collegia 1704 pod vedením Václava Lukse pokračuje tento cyklus letos druhým ročníkem, opět v pražském Rudolfinu ve spolupráci s Českou filharmonií. Hvězdou zahajovacího koncertu, v němž se dramaturgie po časové ose posouvá ke klasicismu a dílům Josefa Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta, byla sopranistka Martina Janková. Jankové útlejší, ovšem technicky dobře zvládnutý soprán, muzikalita a skvěle propracovaná „ekonomika“ výrazu, ji předurčují právě pro mozartovský repertoár a „starou hudbu“, v níž se jí podařilo prorazit v pěvecké konkurenci, právě v tomto oboru mimořádně silné.

Pódium, zútulněné dvěma řadami svíček, se stalo pro posluchače zaplněného Rudolfina prostorem, odkud se „nakažlivě“ šířila radost z provozované hudby, jakkoli nevyjadřovala vždy jen veselost, koketerii, zamilovanost, ale i pláč a utrpení.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Šostakovič: Nos (Met New York)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - M.Janková, Collegium 1704 -V.Luks (Hvězdy barokní opery 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - M.Kožená a Private Musicke -P.Pitzl (Praha 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - A.Gheorghiu & A.Ayan, Filharmonie B.Martinů-T.Soare (Praha 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře “Operní panorama Heleny Havlíkové (139)

Napsat komentář