Paulo Szot – ten, co v Met zjistil, že mu chybí nos

  1. 1
  2. 2

Vždy jsem chtěl být zpěvákem

Barytonista Paulo Szot dnes patří nejen k sólistům, kteří září na orbitě mezi významnými operními divadly celého světa, ale vystupuje i v kabaretech, kde zpívá brazilské lidové písničky jazz i pop music – a v muzikálu, kde mu popularitu vyneslo účinkování v South Pacific. Příznivci operních přenosů z Met jej znají z Massenetovy Manon jako Lescauta. Od svého debutu v São Paulu v roce 1997 v roli Figara v Rossiniho Lazebníkovi sevillském se proslavil jako Escamillo v Bizetově Carmen, Mozartův Don Giovanni, hrabě Almaviva nebo Guglielmo a v mnoha dalších rolích barytonového operního repertoáru. V přímém přenosu z Met zpívá v opeře Dmitrije Šostakoviče Nos hlavní roli Kovaljova.
Jaký význam pro vás mělo obsazení do muzikálu South Pacific, který se hrál s velkým úspěchem na Broadwayi v letech 2008 až 2011? Za roli Emila de Becque jste získal v roce 2008 Tony Award a řadu dalších ocenění.

Kompletně to změnilo můj život – ve vztahu k divákům, ke kritice, k sobě samotnému. Byl jsem tehdy velmi dychtivý po něčem novém. Po mnoha mnoha letech, kdy jsem zpíval operu v Brazílii a v Evropě, jsem chtěl změnu. A v tu chvíli vešel do mého života South Pacific. Byla to skvělá zkušenost. Mohl jsem se představit tomuto novému divadelnímu světu, objevit mnoho nových věcí, spolupracovat s herci a pochopit víc jejich svět, který je svérázný a zároveň tak podobný světu opery. Tehdy mě to až překvapilo a takové poznání pro mě mělo obrovský význam. Byl jsem velmi šťastný, že dělám práci, kterou by chtěl dělat každý umělec, herec, zpěvák.

Jste úspěšný nejen jako operní sólista, ale také v muzikálu, vystupujete i v operetě. Přitom pěvecké styly v těchto žánrech jsou velmi odlišné – nebo ne? Jak to dokážete skloubit?

Myslím, že tou nejvýznamnější odlišností mezi muzikálem a operou je počet představení během týdne. Na Broadwayi se hraje osm představení do týdne. To je v opeře naprosto nemožné. Na Broadwayi užíváme mikrofony, musíme se naučit šetřit hlas. Je to samozřejmě i jiný pěvecký styl. Ale role Emila v South Pacific byla oběma autory, Richardem Rodgersem a Oscarem Hammersteinem, zamýšlena pro operní hlas, aby zněl jinak než ostatní. Ostatně při prvním uvedení v roce 1949 tuto roli zpíval basista Met Ezio Pinza. Takže já to zpívám svým operním hlasem, který ale pochopitelně trochu přizpůsobuji, abych v písních nezněl příliš těžce nebo nadmíru dramaticky. Ale vokální technika je stejná. Hodně odlišná je pro mě mluva. Jak skončím zpívání, hned musím začít mluvit a hrát. To byla ta největší výzva, abych se naučil, jak mluvit na jevišti. A musím dát každému večeru vždy znovu plnou energii a svěžest bez ohledu na počet představení – i na pětistou dvacátou šestou reprízu přicházejí noví diváci jako na první. Je to velká výzva spojit všechny tyto prvky dohromady tak, aby fungovaly.

William Kentridge, režisér Nosu, si pochvaloval, že jste „otevřený herec“. A právě za herectví jste také získal řadu cen. Jak důležité je herectví v současné interpretaci opery – vedle zpěvu?

Dnes je herectví v opeře klíčové pro pochopení toho, co zpíváte. Vždycky jsem považoval slova za stejně důležitá jako hudbu, i když jsem ještě neúčinkoval v muzikálu. Každé slovo má pro mě význam, zvláště v soudobé, moderní hudbě. A věřím, že to tak zamýšlela i většina skladatelů. Musíme v divadle vyprávět příběh, představit lidské charaktery. Skladatelé si dobře uvědomují důležitost propojení divadla, hudby a slov, aby byla opera pro diváky zajímavá, aby se sžili s postavami a neposlouchali pouze hudbu.

Jaká je vaše interpretace Kovaljova? Máte i lidské pochopení a snad i lítost vůči tomuto nabubřelému byrokratovi? Nebo zdůrazňujete spíše jeho směšnost?

Pochopit Kovaljova z pohledu zpěváka a herce – vidíme ho ve velice lidských situacích. Jednoho dne se probudí a vidí, že jeho nos zmizel. A v tu chvíli je zoufalý, chápe, že bez nosu nemůže být nadále součástí společnosti, je zděšený, že ztratil ve svém životě všechno. Běhá do kostela, na policii, do redakce novin a úpěnlivě prosí o pomoc. Na policii po něm navíc chtějí spoustu peněz jako úplatek. Když se konečně ke svému nosu dostane, ukáže se, že doktorovi se nedaří Kovaljova vyléčit a nos přidělat. Vidíme všechnu tu divadelní absurditu, se kterou nejprve Gogol a o sto let později Šostakovič kritizovali společnost. Kovaljov na rozdíl od ostatních postav ukazuje svou lidskou stránku, svou bolest, svou slabost, bezmocnost. A ptá se, proč se to stalo právě jemu – i když byl tak ostražitý. Snad by raději ztratil ruku nebo nohu, ale ne nos, což vidí každý. Vidíme, jak je v těchto situacích zoufalý. Co je na této opeře zajímavé – vidíme muže, který byl součástí společnosti – a náhle ztratil všechno – a ukazuje divákům tyto lidské pocity skrze svůj příběh.

Nos měl premiéru v Sovětském svazu, v Leningradě v roce 1930. Podobné postavy, které tento groteskní příběh zachycuje, dozajista existují i dnes, lidé se zas až tolik nemění. Potkáváte někdy podobné charaktery kolem sebe?

Mnohé věci se sice v dnešním světě změnily, ale mnoho lidí nikoli. Na jedné straně dnes vidíme velmi liberální demokratické smýšlení, ale na druhé hrůzy v jiných částech světa. Společnost někde otevřela své názory, jinde někdy ne. I dnes můžeme vidět situace, v nichž se ocitá Kovaljov jako člověk, který je jiný, který nezapadá do společnosti, je za to kritizován, odmítán a nemůže ve „své“ společnosti žít.

Šostakovičova a Gogolova satira se zdá být specificky ruský námět. Jak americké publikum v Met přijímá Nos?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář