Zimní cesta Jiřího Heřmana

Inscenovat písňový cyklus patří k těm nejtěžším úkolům, jaké si operní režisér může vymyslet. Přetavit křehounkou strukturu Schubertovy Zimní cesty (Winterreise) do stejně poetické, romanticky rozbolavělé podoby a nepropadnout sentimentu je téměř nepředstavitelné. Málokdo ze sólových pěvců je takzvaně písňový typ, který umí ty drobné skladby nejen zazpívat, ale dát jim nuance, bez nichž v posluchači nevznikne ani náznak vcítění se do zhudebněných slov a vytvoření zvláštního niterného pocitu (až určitého vytržení), který by měl být od písně k písni stále víc potencován. Zazpívat dokonale cyklus písní tak znamenitého tvůrce, jako byl Franz Schubert, může být pro pěvce nedosažitelným cílem.Jiří Heřman vyhledává obtížné mety, má pro ně bohatý inspirační rejstřík, který dále „varíruje“ volbou nevšedního prostředí. Měla-li být Zimní cesta původně inscenována v Jízdárně Pražského hradu (což, bohužel, zůstalo v anonci Ticketpro na internetu do poslední chvíle), můžeme se jen dohadovat, nakolik by se tam její zdivadelnění lišilo od inscenace v letitém dřevěném filmovém ateliéru č. 4 na Barrandově. Prostředí jsou to vskutku značně odlišná. Krásný prostor vysoké dřevěné stavby, do níž se kdysi mohlo vestavět téměř cokoli, propůjčil režisérovi obdélníkový půdorys se třemi ochozy. Jedna z dlouhých částí obdélníku patřila účinkujícím, scéně, světlům, druhá obecenstvu. Pavel Svoboda je pan scénograf, dokázal to už mnohokrát a tentokrát také nezklamal, stejně jako světelný designér Daniel Tesař. Především „průvanové“ svícení dramatizovalo hrací prostor a jeho dominantou byl obří průvan světla, který vpouštěla do prostoru pootevřená masivní, krásně vrzající dřevěná vrata. V hlavních rolích Poutníka barytonisté Jiří Hájek, Jiří Brückler, Matěj Chadima a klavírista Ivo Kahánek, sopranistka Kateřina Kněžíková jako Dívka, to je trojjediný mladík, klavírista jako doprovazeč a občasný spoluhráč a všudypřítomná dívka.

Jiří Heřman neponechal Zimní cestu bez úvodu, předvedl divákům scénografii od poštovních budek s bílými plastikami holubů, kteří se objevovali třeba i na klobouku zdálky se blížícího Poutníka (klavíristy Ivo Kahánka), koncertního křídla, kufříkového gramofonu natahovaného klikou, pohovky, stolu a židlí u okna, gauče a plechové vany plné temně modrých květin. Životní prostor zúčastněných osob protažený do délky. Úvod večera byl až etudovitě prostý: hudbymilovný mladík, vášnivý čtenář a dívka, toužící spíše po tanci a zábavě, jejich opakující se denní program včetně snídaně (kovová konvice s nádobkami na pití), jízdy na kole někam, snad za prací, jízdy zpět – šedý stereotyp, z něhož není úniku. Nebo že by přece? Mezitím Poutník – budoucí klavírista pomalým vláčným krokem sešel z nejvzdálenějšího a zároveň nejvyššího bodu „jeviště“ až ke svému nástroji a začal hrát.

Prvním Heřmanovým klíčem k Schubertovým písním je Holubí pošta (Die Taubenpost), následují Nacht und Träume, Liebestendelei a Heidenröslein. Poslední z nich zpívá dívka, prolínající se celým Heřmanovým „příběhem“ a převlékající se podle potřeby za metaforické dívčí postavy, ale také (nechápu, proč tak doslovně) za poštovní doručovatelku. Právě kolísání náznakové fantazijnosti, inspirace tématem písně, ale i téměř doslovné ilustrace veršů je pro Heřmanovu Zimní cestu charakteristické. Obecenstvo bylo odměněno i bonusem navíc – některé písně, nejvíc snad Mut! (Odvahu!) interpretovaná Matějem Chadimou, křečovitě a furiantsky se bouřící: „Když o nás žádný bůh nestojí, jsme bohy my sami!“, obohatily bolavý, zasněný obsah celého cyklu o kontrasty a nadhled (Korouhvička – Die Wetterfahne).

Scénografický prostor dokáže Jiří Heřman využít beze zbytku, neopomíjí pochopitelně ani stínohry na bočních stěnách scény. Inspirace písněmi je nejšťastnější tehdy, když režisér text básně pouze neilustruje, ale obohacuje jej svobodnými vizuálními metaforami. To se mu daří zejména ve spojení se součástmi scénografie či ve hře s rekvizitami (padající papírová lavina – doručování pošty, to jest spouštěné pruhy z nejvyššího ochozu, trojnásobný „telegram“ tažený od poštovní schránky všemi třemi mladíky a jeho prudká likvidace v rukou poutníka-klavíristy, barevný dřevěný ptáček uprostřed zimy, kterého vyjme ze svého kufru jeden z mladíků, hra s květinami, ale i s čajovou konvicí, přenášení kamenů, stavba kůlů, které jsou znameními cesty, vzájemné reakce trojjediné mužské postavy.

Dokonalou interpretaci písní v této rozlehlé scénografii nemůžeme očekávat. A přece, králem večera byl bezesporu Jiří Hájek, jemuž se podařilo nesetřít písním jejich poetický pel, který podpořil svým detailním frázováním a podmanivou, měkkou barvou hlasu. Bylo na něm patrné, že je, a doufejme, že i v budoucnu bude, zaujatým písňovým interpretem. Jeho kolegové, zdá se, tuto písňovou základnu za sebou dosud nemají, není však nikde řečeno, že se jí časem nebudou rádi věnovat.

Zimní cesta je dalším krokem Jiřího Heřmana v site specific performancích a už jen za dramaturgický nápad a za technické zajištění projektu je nutno jemu a jeho spolupracovníkům vzdát hold. Přece si však myslím, že by jak úvod k představení, tak spojnice mezi jednotlivými písněmi snesly určité zestručnění a revizi své vzájemné hierarchie. V takto obtížném i rozsáhlém projektu by další práce na něm měla být vlastně samozřejmostí.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Struny podzimu 2013
Franz Schubert:
Zimní cesta
(Winterreise)
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Lenka Polášková
Světelný design: Daniel Tesař
(koprodukce Struny podzimu / Národní divadlo Praha)
Premiéra 23. října 2013 Barrandov Studio – ateliér č. 4 Praha

Jiří Hájek (baryton)
Jiří Brückler (baryton)
Matěj Chadima (baryton)
Kateřina Kněžíková (soprán)
Ivo Kahánek (klavír)

www.strunypodzimu.cz
www.narodni-divadlo.cz

Foto Struny podzimu

Hodnocení

Vaše hodnocení - Schubert: Zimní cesta (Struny podzimu 2013)

[yasr_visitor_votes postid="77989" size="small"]

Mohlo by vás zajímat