Moravský podzim představil publiku skleněnou harmoniku

Z díla Antonína Rejchy (1770–1836) v Besedním domě zazněly dvě „obnovené premiéry“. Úvodní skladbou večera byla jeho Příležitostná kantáta zkomponovaná 8. listopadu 1806 u příležitosti pohřbu francouzského generála Pierra Macona (1769–1806), kterého Napoleon I. jmenoval guvernérem Lipska poté, co bylo 18. října obsazeno francouzskými vojsky, ale který brzy poté, 27. října, zemřel. Jednalo se o Gelegenheitskantate (Příležitostnou kantátu) pro mužské hlasy a orchestr v provedení Brno Rejcha Collegia a Filharmonie Brno řízené britským dirigentem Jonathanem Cohenem. Skladba byla, podle programového textu, objevena v roce 2014 (poslední dvě stránky pak v roce 2021) v nezkatalogizovaných rukopisech v archivu Pařížské konzervatoře François-Pierrem Goyem.

Generál Macon byl svobodným zednářem, a tak mu po jeho pohřbu 29. října 1806 chtěli lipští zednáři vzdát poctu. Autorem textu je pravděpodobně člen zednářského lóže Minerva Siegried August Mahlmann (1771–1826). Není jisté, zda byla kantáta u skladatele objednána jako kompenzace odřeknutí jeho premiéry Leonory, zrušené právě kvůli vojenskému obsazení Lipska. Na této události je patrné, jak zednářství provádělo vlastní politickou strategii, protože je neobvyklé, aby byl oslavován generál poté, co obsadil cizí území právě v tomto městě. Objevitel autografu neuvádí, jestli a kdy byla skladba v dané době provedena.

Ve zveřejněném německém (přeloženém) textu převládá zednářská rétorika s klíčovými slovy bratrství, rovnosti, svobody a navzdory válečnému tažení i slova o „laskavé lidskosti“ generála („Dokonce i v divoce rozpoutané válce slavíš to nejkrásnější vítězství, Ty věčně laskavá lidskosti! Letíš za Napoleonovými smělými orly útěšně letem anděla a obvazuješ rychle rány, které způsobil tvrdý osud.“ Basové sólo zpívá: „Kryje ho zde cizí země, kterou chránil…(sic!)“). Inu, vzpomeňme pozdější Beethovenovo zklamání Napoleonem.

Co se týče hudebního zpracování, odnesla jsem si dojem, že se skutečně jednalo o rychle, poměrně rutinně napsanou skladbu stylově přelomového období. Hlasově vyniklo pevné basové sólo Jana Faltýnka oproti z počátku poněkud nejistému nástupu tenoristy Pavla Valenty. Homofonně vedený mužský sbor zde má svůj symbolický význam „jednotného bratrstva.“

Druhou Rejchovou kompozicí večera byl melodram Abschied der Johanna d´Arc von ihrer Heimath (Rozloučení Johanky z Arku s vlastí) pro skleněnou harmoniku, vypravěče a orchestr na text dvou scén prologu tragédie Friedricha Schillera Die Jungfrau von Orléans (Panna Orleánská) z roku 1801. Skladatel komponoval tuto zvláštní skladbu pro nevidomou virtuosku na skleněnou harmoniku Mariannu Kirchgässnerovou (1769–1808). Premiéra v jejím provedení zazněla 3. února 1807 v Lipsku spolu s dnes pravděpodobně ztraceným Rejchovým kvintetem a poté 24. dubna 1808 v Praze s jeho Velkým sólem pro harmoniku a orchestr (1806).

Skleněná harmonika (pod názvem „armonica“) byl vynález všestranného, pragmaticky orientovaného amerického osvícence Benjamina Franklina (1706–1790). Je tvořena řadou postupně se zvětšujících skleněných misek navlečených na tyči napojené na pedál. Rozsah nástroje jsou až tři oktávy. Harmonika tedy nepřipomíná nám známou rodinu „harmonik“, ale název odkazuje na přirozené harmonické spektrum zvuku. Barva nástroje připomíná flétnový rejstřík varhan, ale zvuk je celkově poměrně slabý. Hraje se na něj navlhčenými prsty, které se třou o okraje misek. Je to tedy blízké způsobu, jakým dnes pouliční hráči vyluzují zvuky na skleničky naplněné vodou, které vznik nástroje ostatně inspirovaly. „Armonica“ vznikla v roce 1761. Nástrojů se vyrobilo údajně zhruba pět tisíc, sám Franklin na něj hrál. Neuchytil se masově, protože hra je obtížná. Musí se hodně přitlačit, což je problém zejména při rychlých pasážích, ruce musí být dobře odmaštěny a interpreti si stěžovali na křeče v rukou. V dané době se i uvažovalo o vstřebání olova do kůže.

Na brněnském koncertu na skleněnou harmoniku hrála na nástroj uznávaná interpretka Christa Schõnfeldinger, která nejen že hraje a nahrává historické skladby, ale také úpravy děl populárních autorů 20. století nebo díla avantgardy (Arvo Pärta, Philippa Glasse), inspiruje i vznik nových kompozic.

Skladba je kompozičně osobitější než Příležitostná kantáta v úvodu koncertu. Je komorně laděna. Celou kompozici zní jen hlas a skleněná harmonika – někdy jako doprovod, jindy jako dialog, odezva, nebo sóla. Od lyrických poloh se text postupně dramatizuje až k závěru, kdy na slova o „vřavu války“ nastoupí nejprve smyčce a poté celý orchestr v pochodovém rytmu s proloženým sólovým návratem harmoniky.

Recitace emotivního a literárně kvalitního německého textu Friedrich Schillera se ujala všestranná cembalistka, pedagožka a dramaturgyně německého původu Barbara Maria Willi. Deklamačně bylo provedení pregnantní, ale uvítala bych emotivně citlivý herecký (a tím nemyslím přehnaný) přednes, který spíše jen občas probleskl a vyzněl naplno až v závěru.

Obě Rejchovy kompozice proložila v první polovině koncertu árie pro soprán, skleněnou harmoniku a orchestr De terra amica (Z přátelské země) o generaci staršího, především operního skladatele, Itala Domenica Cimarosy (1748–1801). Latinský text o dvou slokách vytváří metaforu o ozdravné síle „čisté a svaté lásky“. Text byl v programu „informativně přeložen“. Jen bych si dovolila vznést pochybnost o závěru textu, který českým překladem zcela měnil smysl textu. Je rozdíl, jestliže povznesením duše „čistou a svatou láskou hořelo srdce V tobě“, což je správný překlad „in puro and Sancto amore ardevit cor IN te“, nebo „hořelo srdce PRO tebe“, jak bylo přeloženo, možná pod vlivem angličtiny.

Sopránové árie se ujala polská koloraturní sopranistka Joanna Moskowicz. Její hlas je flexibilní, dokáže nádherná pianissima, která dobře splývala a komunikovala s andělským a slabším zvukem skleněné harmoniky. Snad jen občasné forte akcenty zněly příliš ostře k celkovému zvuku instrumentace a orchestrace. Možná to také souviselo s akustikou sálu. Proporce zvuku harmoniky, orchestru a občas ostrého hlasu se srovnají v pořizované nahrávce. Závěr skladby vyzněl úžasně a následoval ho dlouhý potlesk.

Z celého koncertu mne nejvíce zaujala půlhodinová kompozice Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783) – kantáta pro soprán, skleněnou harmoniku a orchestr l´Armonica. Ač se také jedná o příležitostnou skladbu, tentokrát k sňatku vévody Ferdinanda Bourbonsko-Parmského a arcivévodkyně Marie Amálie na text známého libretisty Pietra Metastasia (1698–1782), je napsána velmi půvabně. Byla zkomponována pro mladičké sestry Cecílii a Mariannu Daviesovy. Celá kompozice je harmonická a vyvážená co se týče instrumentace, orchestrace, hladkého provázání zvuku sól, orchestru a harmoniky. Výraz odpovídá i charakteru textu. Zřejmě proto také byla skladba úspěšná a prošla řadou repríz, i když se v ní uplatnil nový nezvyklý nástroj.

Celkově byl koncert dalším zajímavým příspěvkem festivalu, který po několikaleté stagnaci pod dramaturgií Vítězslava Mikeše a zaštítěním Filharmonií Brno celkově inovoval a poskytuje posluchačům zajímavou dramaturgii, doprovodné vzdělávací programy, příležitost současným autorům, spolupráci se školami různých stupňů. Na tomto koncertě seděli v prvních řadách i žáci ZUŠ, což je určitě také další dobrý tah pořadatelů.

Moravský podzim: Sólo pro skleněnou harmoniku
12. října 2023, 19:00 hodin
Besední dům, Brno

Program:
Antonín Rejcha: Gelegenheiskantate (Příležitostná kantáta) pro mužské hlasy a orchestr, obnovená premiéraDomenica Cimarosa: De terra amica, árie pro soprán, skleněnou harmoniku a orchestrAntonín Rejcha: Abschied der Johanne d´Arc von ihrer Heimat (Rozloučení Jany z Arku s vlastí), melodram pro skleněnou harmoniku, vypravěče a orchestr, obnovená premiéraJohann Adolph Haease: L´Armonica, kantáta pro soprán, skleněnou harmoniku a orchestr

Účinkující:
Joanna Moskowicz – soprán
Christa Schönfeldinger – skleněná harmonika
Barbara Maria Willi – recitace, cembalo
Pavel Valenta – tenor
Jan Faltýnek – bas
Brno Rejcha Collegium 2023
Filharmonie Brno
Jonathan Cohen – dirigent