Morbidita hudby a opery (2)

  1. 1
  2. 2

(Dokončení)

Souznění a dvanáct tisíc ulit

S Ensemblem Opera Diversa jsme v říjnu hráli představení naší původní opery Dýňový démon ve vegetariánské restauraci ve Slavičíně, kousek od Luhačovic. Slavičín má necelých 7 tisíc obyvatel a z nich byla toho večera stovka na našem představení. Je to kulturní městečko s vyhlášenou základní uměleckou školou. Nevím, jestli to bylo tamní první představení moderní opery, na tom nesejde. Podstatné bylo, že naši operu obecenstvo výborně přijalo. Byl to pro nás velký zážitek – i díky spontánním reakcím na žánr, který je jinak pokládán za městský, dekadentní, elitní a nevím co ještě. Cestou ze zájezdu jsme se s Ondřejem Kyasem, autorem hudby, bavili o možnostech podobně bezprostředního kontaktu mezi účinkujícím a obecenstvem, jaký se nám daří s operou. Vyslovil jsem obavu, že to patrně není možné při obecenstvu nad řádově dvě stě či dvě stě padesát lidí. U většího obecenstva je potřeba už architektonicky strukturovaný prostor – a divadelní rampa (proscénium) spolehlivě bezprostřední kontakt znemožní. Totéž (a ještě hůř) udělá jakékoli amplifikování: mikrofon sice zprostředkuje hlas, ale „amputuje“ tělo, ten základní rozměr, k němuž se při kontaktu upínáme. Zkrátka větší shromáždění lidí než zhruba dvě stě už je vlastně dav a jeho mentalita je odlišná, neindividuální. Když na velkých populárních koncertech zpěvák či zpěvačka někomu z diváků podají ruku, zpívají přímo na něho nebo ho dokonce vytáhnou na pódium, nejde o totéž: je to jen výjev, epizoda, hra, a nikoli bezprostřední kontakt s divákem. V tu chvíli onen jednotlivec není „jeden z nás“, ale jednotlivý vtip. V davu, jehož jsme součástí, už nemáme pocit, že totéž by mohlo postihnout každého.

Ondřej k tomu dodal, že ovšem byl na koncertě jisté alternativní kapely, která hraje hudbu spíše reflexivního, niterného charakteru, a třebaže bylo v obecenstvu dvanáct tisíc lidí, přesto tam jakési úzké, jednotlivé spojení mezi zpěvákem a posluchačem bylo – právě skrze onu píseň. To byl ten komunikační kanál, který jistou intimitu umožňoval a uskutečňoval. Debata ovšem vedla ještě dál.

Na rockovém koncertě posluchač slyší hudbu jinak než na koncertě klasickém, alespoň z jisté části. Na koncerty populární hudby (a dovolím si tu pro nedostatek lepších výrazů použít tento pojem) se ovšem nechodí jen poslouchat, ale také setkat se naživo s těmi, které člověk úzce zná z vlastního poslechu. Jde tu o jistou autenticitu. Zároveň ale nejde o novou hudbu: na koncertě chceme slyšet hlavně staré a známé kusy, ty nové si naopak rádi chceme naposlouchat doma, v klidu. Na koncertě tedy jsme kvůli setkání a jakémusi potvrzovacímu rituálu, onomu sociálnímu prožití toho, co známe z vlastního intimního poslechu. Naživo se pak interpreti můžou dopustit varírování – laškují s naším zažitým poslechem.

Na klasickém koncertě se může dít něco podobného: když dává filharmonie notorické Mozartovy nebo Beethovenovy symfonie a další evergreeny, půjde také spíše o posluchačské potvrzovací rituály, které se budou proměňovat výkonem a interpretací. Naopak nové a málo známé skladby mají na koncertě zcela jinou posluchačskou akustiku. (Do toho si dovolím nebrousit.) Podobný potvrzovací rituál probíhá i u většiny operních představení běžného operního provozu – toho nekonečného operního jukeboxu, který obehrává známé kusy. Jedinou novotou pak bývá interpretace a vůbec inscenace, a inscenátoři a interpreti tak mají vlastně jednoduchý úkol: naroubovat se na vžitý mýtus toho kterého operního titulu a kromě zdolání interpretačně jistě náročného díla už jen odměřit, jak troufalé může být inscenační pojetí. Pravidlo zní: Čím známější titul, tím to může být troufalejší. Mladý režisér si ještě může dovolit troufalost i u méně známých titulů. (Ty ostatně bývají svěřovány mladým proto, že na nich nejde o tak velký kulturní risk a navíc velké tituly dělávají ti zavedení nebo hosté zavedení v jiných žánrech, uměních či stylech.)

U zmíněného dvanáctitisícového obecestva, které naslouchalo intimním písním oblíbené kapely, ovšem nedošlo k té bezprostřednosti mezi účinkujícím a posluchačem, o které byla zprvu řeč. Ráz písně naopak jednotlivé posluchače uzavřel takříkajíc každého do své ulity, v níž a z níž – obrněni proti vnějšímu světu (tedy oněm dalším dvanácti tisícům jednotlivců) – poslouchali svou hudbu. Tato zvláštní atmosféra veřejné samoty vlastně kopíruje onen intimní posluchačský akt, kdy jednotlivec (nejčastěji ve sluchátkách) naslouchá oblíbené hudbě.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2