Morbidita hudby a opery (1)

  1. 1
  2. 2

Titul této úvahy je vypůjčen z názvu knihy statí amerického hudebního kritika Josepha Kermana (Opera and the Morbidity of Music, 2008).

S přáteli, kolegy i studenty se o divadle a zejména o tom hudebním bavíme velmi často a tam se ocitám ve velkém rozporu. Jsem milovníkem hudebního divadla – pro jeho široké možnosti, totálnost a vůbec pro bezprostřednost, které je schopno. Zároveň ovšem nedocházím u dnešní opery příliš často k uspokojení a vlastně ani výhrady, které kritikové a takzvaní kritikové k opeře mají, mě neuspokojují v tom, že by pojmenovaly, co mi schází k oné úplnosti zážitku. Omlouvám se za tu osobní notu, kterou svůj postoj autentizuji; pokusím se být nadále co možná věcný. Začal jsem takto ovšem úmyslně: jsem přesvědčen, že v divadle je měřítkem člověk-jednotlivec, nikoli člověk jako jednotka v davu či jako pasivní příjemce barevných obrázků a zvuků; žádné jiné médium takového bezprostředního spojení mezi tvůrcem-umělcem a divákem-účastníkem v této míře není schopno.

V této úvaze bych se rád fejetonisticky zastavil nad několika okamžiky, které se staly mně nebo v mém okolí a které se týkají umění a kulturní společnosti. Nebudu se vůbec zabývat otázkami uměleckými – ty jsou probírány v každé recenzi, kritice nebo článku o představeních a koncertech. Tématem této úvahy je něco (alespoň pro mě) podstatnějšího, totiž otázka sociologie umění. Kdo chodí na kulturní akce a kdo na ně bude chodit? Jaké společenství umění vytváří? Jaké společenství vytváří konkrétní umělci, umělecké soubory a instituce? Co znamená umění a umělec v dnešní společnosti? Jak je umění prezentováno?
Tlach o zprostředkovávání umění a vstupné

Nedávno jsem byl účasten diskuse o klasickém umění. Mí známí, kteří klasiku mají rádi, ale vlastně neposlouchají, protože to prostě není jejich hudba, nadnesli, že třeba takový Pavel Šporcl pro popularizaci klasické hudby dělá mnoho. V tu chvíli nebyl prostor na důkladnou reakci. Dovolím si celý problém zformulovat zde.

Pravidelně se objevují projekty a produkce, které mají zprostředkovat takzvanou vážnou hudbu široké veřejnosti, mladým lidem nebo dětem. Děje se tak různou podobou, v poslední době nejčastěji mísením žánrů, stylů a umělců z různého prostředí. Tyto projekty ovšem mají své pachutě.
Jednou z nich je shovívavost: obecenstvo je rozděleno na ty, kteří jsou posluchači vážné hudby, a ty, kterým je něco zprostředkováno. Patrně žádný člověk nebude pochybovat o tom, že hudební virtuózové disponují talentem i hráčskými schopnostmi. Podobně asi nebude nikdo pochybovat o hráčské ctnosti, kterou ztělesňuje filharmonický orchestr hrající populární melodie (ať už doprovází Suzanne Vega, rockovou kapelu nebo cimbálovou muziku). Posluchač ovšem na takovou hudební produkci přichází tak trochu zvenčí, jako na den otevřených dveří – a v tu chvíli nezáleží na tom, jestli je to pravidelný posluchač vážné hudby, nebo ne. Nikdo neklasickému posluchači samozřejmě shovívavě nevytýká, že není „náš“, ale přesto je otázka, jestli o nějaké zprostředkování jde. Tyto crossoverové, „širokospektré“ projekty jsou vlastně územím nikoho, takže to není tak, že se tu může cítit doma každý, ale spíš se tu všichni cítí jako hosté: je to mimořádnost, festivalová zvláštnost. Představu, že takový program přivede ke klasice nové posluchače, pokládám za naivní a falešnou. Nejenže jde o primitivní verzi pastorace, která má sektě zajistit nové ovečky; hraje proti tomu ještě několik dalších skutečností.

Program se jistě obecenstvu líbí, je ostatně tak postaven. Nejenže je z klasiky vyzobáno ono „best of“, ale podání je dostatečně efektní a kontrastní. Dojde i na hravě kacířské křížení žánrů a stylů: rockeři nebo cimbálka zahrají něco z klasiky a naopak klasici se ukáží, že i oni umějí zahrát tu „obyčejnou hudbu, které rozumíme“. Při té příležitosti posestoupí virtuóz ze svého piedestalu, ostatně nemá frak, ale nedbalky (srovnej, jak často se mluví o „klasice bez fraku“) a splyne s těmi druhými, nebo naopak si od nich drží zdvořilý odstup a obcuje s nimi jen hudebně. Takový program ale sotva přinese kromě onoho jednorázového zážitku ještě něco jiného než ony přežvýkané, polopatistické truismy, že „všichni jsme lidi“ nebo že „je jen hudba dobrá a špatná, nic víc“. Obecenstvo si vychutná zážitek, ale je to jen zážitek tohoto dne: zařadí-li Pavel Šporcl do programu Gipsy Way jednu větu z Bachovy houslové partity, neznamená to, že tím ze zaplněného a obdivujícího sálu udělal Bachovy posluchače. Podobně se nestanu milovníkem cimbálové muziky, ač budu obdivovat mistrovství jejích hráčů.

  1. 1
  2. 2

2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Malý

Opravte si, prosím, to “protěžování”. Doufám, že je to jen překlep a ne neznalost používání cizích slov.

Vážený pane VlaM,
díky za upozornění. Je to redakční šotek. V rukopisu je “protežování”. Spolu s dalšími drobnostmi to redakce Opery PLUS zanese. Ještě jednou díky a zdravím,
Pavel Drábek