Úterní večer v Mahenově divadle se nesel v duchu (ne)smrtelnosti. Moskevské hudební divadlo Helikon-Opera přijelo vzdát hold Leoši Janáčkovi svou inscenací Věci Makropulos. Jedná se o první provedení této opery v Rusku, které mělo svou premiéru v červnu 2003.
Režie Dmitrije Bertmana, zakladatele, uměleckého šéfa a hlavního režiséra divadla, se v podstatě drží původní dějové linky, ale v závěru díla divákovi ukazuje Kristinu posedlou receptem elixíru mládí, která se Věci Makropulos nechce vzdát. Zničí ji však Jaroslav Prus, který v momentě nevyššího napětí zešílí, listinu spálí a jeho krečovitým smíchem příběh končí. Celý děj jako kdyby se odehrával mezi životem a smrtí. Bílé postavy (mrtvé či živé?) se potácí po scéně Igora Nežneho a Tatiany Tulubjevy tvořené tisíci dokumenty kauzy Gregor kontra Prus, mezi nimi také mrtvý Janek, který svými gesty promlouvá ze záhrobí.
Soňa Červená v jednom z rozhovorů velmi trefně poukázala na fakt, že Janáček potřebuje češtinu, protože čeština s Janáčkem zpívá. Ačkoliv ruština a čeština si jsou velmi blízké, byla úroveň zpívané češtiny a s tím i spojené janáčkovské dikce velmi nízká. Jazyk díla je stejně jako hudební zápis mimo jiné také technickou záležitostí a není-li dobrá technika, pak veškeré další úsilí postrádá smysl. Proč nevyužít služeb jazykových specialistů, kteří jsou dnes již vcelku běžnou součástí divadelního ansámblu.
Úroveň hudebního nastudování byla velkou slabinou představení, která výše zmíněné problémy nevykompenzovala. Nechci se neustále opakovat, ale opět stejné problémy. Hlučný orchestr pod vedením Vladimíra Ponkina v první polovině večera sólisty zcela odsunul do pozadí. (Seděl jsem v přízemí.) Byla to ovšem přehnaná hlasitost na úkor invenčnosti Janáčkovy hudby, ve které spíše menší hlasy sólistů neměly téměř žádnou šanci.
Nejpřesvědčivější výkon předvedla Natalia Zagorinskaja v hlavní roli. Hlásala sice, že jí je 327 let, čímž se oproti libretu mírně omladila, ale její výkon byl herecky expresivní a velmi propracovaný. Nebylo vůbec od věci dát Emílii do ruky revolver. Od bezvadného výkonu pěvkyni dělí již zmíněná jazyková bariéra. Totéž lze v podstatě říci o výkonu Dmitrije Chromova v roli Alberta Gregora. Sergej Jakovlev byl jako Jaroslav Prus nejméně přesvědčivým výkonem večera, a to především vzhledem ke svému topornému hereckému projevu, který nezachránil ani hudebně, natož jazykově. (Proč měl onoho rána po probuzení na sobě tanga?!) Hlasově a herecky působil Dmitrij Skorikov v roli Dr. Kolenatého velmi nevýrazně. V této roli jsme zvyklí slýchávat zvučnější hlasy. Mile překvapen jsem byl výkony Ilji Ilina v roli Janka a také Kristinou Mariny Kalininy.
Věc Makropulos
Dirigent: Vladimír Ponkin
Režie: Dmitrij Bertman
Scéna a kostýmy: Igor Nežny, Tatiana Tulubjeva
Denis Kirpanev
Moskevské hudební divadlo „Helikon-Opera“ Dmitrije Bertmana
Premiéra 25.6.2003 Moskva
Psáno z reprízy v Mahenově divadle v Brně 16.11.2010
(Festival Janáček Brno 2010)
Emilia Marty – Natalia Zagorinskaja
Albert Gregor – Dmitrij Chromov
Jaroslav Prus – Sergej Jakovlev
Doktor Kolenatý – Dmitrij Skorikov
Vítek – Andrej Palamarčuk
Kristina – Marina Kalinina
Janek – Ilja Ilin
Max Hauk-Šendorf – Michail Seryšev
Strojník – Dmitrij Ovčinnikov
Poklízečka – Marina Karpečenko
Komorná – Jekaterina Obletova
