Přestože je mým domovem sousední Rožnov pod Radhoštěm, na festival MOVE Fest Valmez jsem letos zavítala poprvé a doufám, že ne naposled. Rozmanitý program představil místním divákům, podle reakcí po představeních, neobvyklý pohled na pohyb a vlastní tělo, zejména díky sobotnímu workshopu s umělci Lucií Bielik a Radoslavem Piovarčim. Nové využití prostoru zažili diváci díky středeční pohybové performanci Komín v režii Elišky Brtnické, jejíž název prozrazuje místo konání i hlavní námět. Čtvrteční večer patřil dystopickému tanečnímu filmu Zenit vyprávějícím o útěku z vězení, který vznikl v maďarsko-slovensko-české koprodukci.
(Na)rušení hranic
Svůj první den na festivalu jsem zahájila v pátek večer účastí na taneční site specific instalaci Zóna citu slovenských umělců Lucie Bielik a Radoslava Piovarčiho. Dvojice působí pod slovenským nezávislým uměleckým kolektivem TanC, který se věnuje současnému tanci, performance a interdisciplinárnímu experimentování. Duet do popředí dává individuální vnímání vzdálenosti, jak ovlivňuje vzájemnou přítomnost i význam pohybu nebo doteků. Do konverzace beze slov byli pomyslně vtaženi také diváci, usazení na protilehlých stranách v tréninkovém sále Tanečního centra ValMez. Ačkoliv zůstali na svých místech, Bielik s Piovarčim využívali volné židle, stejně jako ty, na kterých někdo seděl. Ať už se jednalo o citlivé opření, dotek nebo oční kontakt, sami performeři se rozhodovali přímo na místě a čekali na reakci daných osob. Vznikaly tak intimní i komické momenty, například když si Pivovarči vypůjčil telefon jedné z divaček nebo položil tanečnici na nohy diváků.
Osobní prostor začali narušovat také mezi sebou, zkoušeli, co vše si vzájemně mohou dovolit, jak využít tělo partnera nebo jak zpracovat přijetí váhy. Postupné gradování jejich vztahu podpořila také hudba zkomponovaná Michalem Paľkem, který propojil části hudebních skladeb se svým hlasem do nedefinovatelné směsice. Zvukový podklad byl časově propojen s light designem sestávajícím z několika různě tvarovaných světel rozmístěných na zemi v prostoru. V následné diskuzi Dvě deci o tanci prozradili tvůrci, že inscenace má sice hrubou strukturu a hlavní ideu, nicméně je stále živá a pohybový materiál s interakcemi vzniká přímo na místě. Prostor i diváci jsou jako odraznými deskami energie tanečníků, kteří se na ně v každém okamžiku nalaďují a reagují. Receptem na úspěch je dlouholetá vzájemná spolupráce, znalost pohybového slovníku toho druhého a přátelství, které z obou čiší zejména v civilním projevu. Neustálá proměnlivost inscenace tedy zaručuje neopakovatelný zážitek, vyvolání různorodých pocitů a reakcí. Osobně jsem se domů vracela s touhou také si zatancovat a testovat odezvu svého okolí, když naruším jejich osobní prostor.
Kam tě zavede tvé tělo
Mému pocitu se dostalo zadostiučinění hned následující ráno na workshopu s umělci předchozího večera, ve kterém nás seznámili s některými postupy a principy své tvorby. Začali jsme od samostatného pohybu zaměřeného na skládání vlastního těla prostřednictvím kostních a kloubních struktur, z lehu až do stoje a za současně neustálého přesunu po prostoru. Postupně se pozornost přenášela na jednotlivé části těla a jejich vzájemný vztah. Performer*ka kladli důraz na vědomou práci se svými končetinami a vedli nás k pravidelnému úplnému zastavení, díky kterému jsme se mohli dostatečně rozhlédnout po svém okolí a nechat se jím například inspirovat do dalšího pohybu. Jakmile jsme získali dostatečnou jistotu, náhodně jsme se spojovali do dvojic, ve kterých jsme zkoumali vzájemný vztah a dotek. Bielik s Piovarčim dávali do popředí naslouchání a důvěru ve vlastní tělo, možnost hledat nepoznané pohyby a vytvářet nezvyklé polohy a interakce s dalšími účastníky. Workshop podle mého názoru v ideální míře kombinoval experiment a vystoupení ze zažitých pohybových vzorců spolu s bezpečným prostředím a soustředěním se na sebe.
Když ožívá fantazie
Sobotní den pokračoval odpoledním programem pro (nejen) nejmenší diváky, hravou inscenací Výmyselníci. Pro nepřízeň počasí se tyto bytosti rozhodly svou hravost ukázat opět v prostorech sálu Tanečního centra ValMez, který si ovšem upravily podle svých představ — zaplnily jej měkkými předměty různých tvarů, velikostí i barev, které v průběhu inscenace využívaly. Postavičky jako z animované pohádky v modrých kombinézách se žlutými reflexními prvky a lepivou polovinou suchého zipsu se postupně objevovali ve složení: hudebník (Ján Gonda), vypravěč (Stanislav Štofčík) a performer*ky (Radoslav Piovarči, Jana Ryšlavá, Lucia Bielik).
Ačkoliv se pro zejména dětského diváka snažili působit jako poťouchlí nemotorové, ve skutečnosti zkušeně ovládali svá těla a dokázali s nimi provádět působivé partnerské akrobatické prvky. Během necelé hodiny výmyselníci vysvětlili svou podstatu (vymýšlí si příběhy, hry, přisuzují věcem vlastní význam) a vtahovali účastníky do své dobrodružné cesty. Děti nejvíce zaujaly právě volně dostupné objekty, které se, když se jim dostaly do rukou, nebály použít i proti účinkujícím (naštěstí se jednalo o objekty plyšového charakteru). Výmyselníci byli nicméně připraveni přizpůsobit se jakékoliv reakci, k bázlivým dětem promlouvali trpělivě, těm rozdivočeným odváděli pozornost k dalším částem příběhu nebo jim nabízeli jasnou podobu participace. Kouzelný prostor se nakonec svobodně otevřel všem, kteří o to stáli, a počet výmyselníků se tak rychle rozšířil.
Jak nejlépe zakončit festival? Společným tancem
Na závěr MOVE Fest Valmez se smazaly hranice mezi performery*kami a diváky při společném Danceoke — taneční karaoke v komorních prostorech salonku Galerie Kaple. Přítomní se snažili co nejlépe napodobit pohyby z tanečních videoklipů známých i méně známých popových hitů. Na přesnost nebo správnou techniku provedení se nikdo neohlížel, podstatná byla společná zábava a příjemná atmosféra, která jen gradovala. Ředitelce festivalu Janě Ryšlavé se spolu s organizátorkami za Taneční centrum ValMez Kristínou Brachánkovou a Denisou Varga Vašíčkovou podařilo udržet přátelskou energii. Díky nim si v sobě vzpomínky na letošní ročník festivalu uchovávám jako vřelé objetí.
Zóna citu
Námět: Lucia Bielik, Radoslav Piovarči
Interpretace: Radoslav Piovarči, Lucia Bielik
Light design: Radoslav Piovarči
Autor projektu: tanC o. z.
Hudba: Opto, opiate, Alva noto – opto file 1, Alva noto – xerrox rin, Colin Stetson, Sarah Neufeld – won’t be a thing to become, Silver Mt. Zion – Mountains made of steam
Výmyselníci
Námět: Radoslav Piovarči
Interpretace: Radoslav Piovarči, Jana Ryšlavá, Lucia Bielik, Stanislav Štofčík, Ján Gonda
Scénografie: Michaela Pavelková
Kostýmy: Gabriela Čechová
Světelný design: Stanislav Štofčík
Dramaturgický coaching: Alex Rychtarčíková
Grafika: Veronika Šmírová, Alžbeta Galan
Realizátor projektu: TRAKT o. z.
Partneři projektu: tanC o. z., Galéria Petra Michala Bohúňa Lipt. Mikuláš
Premiéra: 27. 5. 2023, Galerijná záhrada P. M. Bohúňa, Liptovský Mikuláš
Psáno z festivalu MOVE Fest Valmez 2025 10.–13. 9. 2025, Valašské Meziřící.
