Mozart krotký a Mozart s vnitřním napětím

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (12)


Bilance zveřejněných textů Ivana Medka v letech 1948–1955 je následující:

1948

1949

1950

1951

1952

1953

1954

1955

Osmileté odmlčení samozřejmě nebylo nic, co by si Ivan Medek přál. Ale poúnorový režim jej nenechal psát a skoro ani pracovat. O některých okolnostech píše ve svých vzpomínkách (Děkuji, mám se výborně). Komunisty vydráždil hlavně svojí neutuchající snahou zachránit Český komorní orchestr, který dostal po únoru ultimátum. Buď bude dál pokračovat s Talichem, ale bez peněz, anebo bez Talicha, zato se státní subvencí.

Český komorní orchestr se rozpustil, hráči se vesměs stali členy České filharmonie, FOK a jiných významných orchestrů v Praze. S jednotlivými bývalými členy našeho souboru jsme uspořádali komorní koncerty ještě v další sezoně. Byl to cyklus Beethovenových skladeb. První koncert jsme v novinách inzerovali s tím, že účinkují bývalí členové Českého komorního orchestru a že koncert nastudoval Václav Talich. Bylo vyprodáno. Následoval příkaz novinám, že jméno Talich a název Český komorní orchestr nesmějí být uváděny. V dalším inzerátu jsem napsal, že účinkují bývalí členové významného pražského komorního souboru v nastudování vynikající umělecké osobnosti. Zase to zakázali. Takhle jsme si v těch prvních měsících po Únoru pohrávali. Pořád ještě to šlo, ale pak zakázali úplně všechno.

Na konzervatoři jsem už studovat nemohl, studia jsem musel přerušit. Stál jsem před otázkou, co budu dělat. Ale protože už jsem měl pověst organizátora a dokázal jsem, že koncerty byly vyprodány i bez Talicha, obrátila se na mne celá řada tehdy docela známých umělců, zda bych pro ně koncerty tzv. nearanžoval. Oni by podepisovali přihlášky. Bylo to v jejich režii, pořadateli byli oni sami, já jsem jenom dělal poskoka, který roznáší plakáty a podobně. To jsem dělal asi dva roky. Ale uživit se tím nedalo a stálo to spoustu práce.

Maminka si tehdy napsala do deníku, že už nejsem její chlapec, se kterým si může povídat, protože jsem rozlítaný a nemám na nic čas. Mikuláš neměl pořádně co jíst, bylo to dost těžké. Nějak to ale muselo jít. Moje žena Ljuba, pianistka, učila doma, trošku jsme improvizovali. Taky se nám v roce 1950 narodila dcera Viktorie, Talich jí byl za kmotra. Bylo toho mnoho najednou, bylo mnoho starostí.

(…) Dva dny před Vánocemi 1952, když to vypadalo moc špatně a moje žena čekala druhé dítě (syn Jan se narodil na Štědrý den), jsem dostal zprávu, že mě zaměstná Česká filharmonie. Situace v roce 1952 se už malinko lišila od let 1948 a 1949. (…) Do České filharmonie jsem nastoupil 1. ledna 1953. Bylo to zajímavé a krásné období. Seznámil jsem se blíže s celou řadou hudebníků, mnohé jsem sice znal z dálky, některé dokonce i osobně, ale dosud ne pracovně. Velice důležité bylo mé setkání s Karlem Ančerlem, tehdejším šéfem filharmonie.

Doba se trochu uvolňovala a Ivan Medek stál i za tím, že se k České filharmonii mohl – po šesti letech zákazu veřejné činnosti v českých zemích – mohl vrátit nejlepší dirigent té doby Václav Talich.

Talich se tedy stal uměleckým poradcem České filharmonie a směl dokonce nastudovat pro Pražské jaro 1954 několik koncertů. (…) Tehdy na mě komunisté z ministerstva informací, zejména Barvík, dostali strašlivý vztek. Navrhli mou výpověď z České filharmonie a tam ji akceptovali. Odůvodněna byla tím, jak mi bylo řečeno, že nepřípustně ovlivňuji Václava Talicha. Lituji, že mi to nedali písemně, to bych se měl čím chlubit. Václav Talich byl totiž pověstný tím, že se po celý život nedal nikým ovlivnit.

Nastoupil jsem v Hudební a artistické ústředně, ale i odtamtud mě po čase vyhodili. Těch výpovědí následovala ještě celá řada, vždycky z kádrových důvodů. Jedna z posledních byla odůvodněna tím, že se nehodlám zříci názorového dědictví svého otce. Jakýsi úředník, nebudu ho jmenovat, protože to byl člověk hodný, ale hloupý, mi totiž vážně tvrdil, že když se budu článkem v novinách distancovat od svého otce, budu si pak moci dělat, co chci. Řekl jsem mu na to: „Nezlobte se, ale právě v tom případě bych nemohl dělat, co chci. To bych sám sebe definitivně vyřídil.“ A tak mě zase přesunuli do jiné hudební instituce. Abych nezapomněl, napínavý byl zejména rok 1957. Tehdy to vypadalo, že neseženu práci žádnou a narodila se Tereza, naše třetí dítě.

První hudební referáty z pera Ivana Medka si lidé mohli přečíst znovu až v únoru 1956. Ve „Večerní Praze“, listu všech Pražanů…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář