MUDr. Pavel Drbal: Cvičte tak, abyste neškodili tělu ani hlavě

MUDr. Pavel Drbal přináší třetí díl cyklu Jak medicína pomáhá hudebníkům, který se věnuje léčbě potíží souvisejících s hrou na hudební nástroj.

Rád bych Vás seznámil s velmi důležitým principem fungování mozku, který přímo ovlivňuje Váš hudební výkon. V roce 1975 provedl německý lékař prof. Theodor Hettinger experiment, porovnávající vztah intenzity cvičení a zlepšování dovedností jemné motoriky. Studenti sportovní školy měli za úkol co nejrychleji zastrkat malé dřevěné kolíčky do desky s odpovídajícími otvory. Nejpve měli 14 dní tento úkol trénovat doma a měřilo se, jak rychle úkon provedli před tréningem a jak rychle po něm. Jedna skupina daný úkol opakovala 10x, jiná 30x, 50x, 150x, 200x, 250x a 300x. Výsledek byl překvapivý. Ve skupinách, kde se nácvik opakoval 10x až 150x došlo k úměrnému zlepšování závislému přímo na počtu opakování. Ve skupině, která úkol opakovala 150x došlo ke kulminaci a další navyšování opakování nejenže nevedlo ke zlepšení, ale výsledky se naopak zhoršovaly. Například u skupiny, která opakovala úkol 300x již byly výsledné časy úplně stejné jako u té, která cvičení opakovala pouze 50x.

Jak vidíte, každý proces motorického učení má tedy svůj kritický moment, který není radno překračovat. Tento pokles byl nazván Efektem Penelopé. Věrná manželka Odyssea, bloudícího na svých cestách, byla nucena svými nápadníky, aby si mezi nimi vybrala nového manžela. Stanovila termín rozhodnutí poté, co dokončí roucho pro Odysseova otce Láerta. Co přes den utkala však během noci vždy rozpárala. Pro každého hudebníka, skladbu a daný čas je ten kulminační bod jiný. Je ale jisté, že při delším cvičení nastane vždy. Úkolem hudebníka je rozpoznat své možnosti a racionálně rozvrhnout cvičení. Podobně jako Penolopé ničí výsledky své práce, hudebník při nadměrném cvičení ztrácí své motorické schopnosti a navíc také z medicínského hlediska zvyšuje riziko onemocnění pohybového aparátu.

Hudebník, který navštíví mou ordinaci kvůli větším hráčským obtížím, potřebuje nejen řešení akutních bolestí, ale i poučení, jak obtížím předcházet. Na tomto místě se již medicína a hudební fyziologie protíná s uměleckou pedagogikou. Jak se co nejrychleji naučit přesnému a plynulému pohybu? Jak pohyb provést co nejhospodárněji, aby nedošlo k přetížení pohybového aparátu nebo vyčerpání mentálních rezerv?

V rehabilitaci závažnějších onemocnění rukou, ať už se jedná o onemocnění způsobená úrazem, neurologickým postižením periferních nervů, nebo poruchou centrálního nervového systémemu (mícha a mozek), se běžně užívá tzv. zrcadlové terapie. Léčba je založena na specifických pohybech zdravé končetiny, kterou pacient sleduje v zrcadle, zatímco postižená končetina je umístěna za zrcadlem. Takto zrcadlené pohyby zdravé končetiny slouží jako vizuální stimulace mozku, která pozitivně ovlivňuje pasivní poškozenou končetinu. Principem je vytvoření iluze a oklamání mozku, který se chová tak, jakoby došlo ke skutečnému pohybu postižené končetiny, která se ve skutečnosti nehýbe. K terapii se používá tzv. zrcadlový box, do kterého pacient vloží ruku, v mozku dochází k aktivní plastické přestavbě nervových spojů a tím i k zlepšení funkce postižené končetiny. Díky této plasticitě mozku, který běžně využívá jen zlomek své kapacity a má v případě potřeby obrovskou schopnost kompenzačního přepojení nervových spojů, je možné výrazné funkční zlepšení i při těžších neurologických poruchách. Zrcadlová terapie nejprve zahrnuje cviky jako otevírání a zavíraní ruky v pěst, doteky palcem polštářky ostatních prstů, otáčení dlaně nahoru a dolů, později složitější pohyby ruky jako při hře na piano, či psaní na počítačové klávesnici.

Při této terapii se mimo jiné aktivují tzv. zrcadlové neurony, které byly objeveny na malých opicích, makacích. Bylo zjištěno, že tyto neurony v motorické kůře a dalších oblastech mozku se aktivují nejen, když zvíře vykonává aktivní pohyb, ale i když jen pohyb pozoruje. Je zřejmé, že pouhé pozorování i mentální napodobování pohybu má zásadní roli v procesu učení. Kromě učení pohybu se zrcadlové neurony podílí na rozvoji řeči, která je také sofistikovaným druhem pohybu, a na vcítění se do pozorovaného skrze vlastní prožívání jeho pohybu. Je pravděpodobné, že taková funkce zrcadlových neuronů stojí za fascinací uměleckým přednesem, ať už se jedná o interpretaci hudby, tanec či herecký výkon.

Ještě významnějším faktorem pro motorické učení, než je napodobování učitele či známého interpreta, je imaginace. Vizualizace pohybu má zásadní význam pro budování ucelených motorických vzorců. Hudební fyziologové shodně nabádají k častému mentálnímu cvičení i z důvodů regenerace periferních tkání.

Ještě před érou magnetické rezonance provedl významný český neuroradiolog prof. Jan Jirout fascinující experiment, kterým dokázal, že již pouhá představa pohybu mění uspořádání segmentů páteře. Porovnáním rentgenových snímků, při kterých si vyšetřovaní pacienti vizualizovali určitý pohyb, se snímky bez představy pohybu, zjistil drobné ale významné rozdíly mezi vzájemným uspořádáním krčních obratlů. Dnes víme, že představa pohybu aktivuje i další segmenty pohybového systému, že ovlivňuje zapojení bránice a celkově reguluje svalové napětí. Je zřejmé, že žádný proces učení není možný bez aktivní imaginace. Trenéři profesionálních sportovců s těmito principy pracují již velmi dlouho. Musím však konstatovat, že v hudební pedagogice je bohužel využití těchto mechanismů stále na počátku.

O tomto pravidle jsem se přesvědčil před několika lety na třítýdenní pracovní cestě po Asii. Tehdy jsem slíbil zahrát po návratu koncert a omylem jsem si poznačil zpáteční let o den dříve. Koncertní program byl náročný a během pracovní cesty jsem neměl nástroj a nemohl jsem cvičit. Zrušit koncert nešlo. Noty jsem si ovšem s sebou vzal a každý den jsem pilně věnoval hodinu až dvě mentálnímu cvičení. V den koncertu jsme přistáli po poledni na Ruzyni a večer už jsem hrál. Koncert dopadl nad očekávání dobře. Hned na generální zkoušce jsem cítil, že prsty běhají bez problému a hbitě, jako kdybych celou dobu cvičil fyzicky.

 

MUDr. Pavel Drbal je vedoucím lékařem pražské Ordinace léčebné rehabilitace, kde se věnuje pohybovým obtížím výkonných umělců. Je zakladatelem a předsedou České společnosti pro medicínu hudebníků a lékařem pro zahraniční zájezdy České filharmonie.
Po promoci na 2. lékařské fakultě University Karlovy v Praze pracoval na 2. interním oddělení Fakultní nemocnice Na Bulovce, na Rehabilitační klinice Malvazinky a jako rehabilitační lékař v ambulanci Vršovické zdravotní a.s.
Paralelně s lékařskou fakultou studoval hru na violu da gamba u Petra Wagnera. Své hudební vzdělání dále zdokonalil na mistrovských kurzech pod vedením Hille Perl, Marianne Müller, Michaela Brüssinga a Irene Klein. Jako sólista nebo komorní hráč vystupoval v Čechách i zahraničí se soubory jako Musica Florea, Pražský gambový konsort, Ensemble Polyfonion, Motus harmonicus, Temperament 430 a dalšími.