Můj Silvestr s Ljubkou

  1. 1
  2. 2

Řeknete si proč zrovna tahle dáma, která už s námi není skoro patnáct let? Sám vlastně také na tuto otázku hledám odpověď. Nemůže to být pouze kvůli internetu, odkud se nám už léta připomínají nejrůznější osobnosti, které už dávno nejsou mezi námi. Je jich tam tolik a přicházejí v tak rychlém sledu, že je člověk skoro neregistruje. Ovšem jinak to je s dámou, kterou si dovolím nyní oslovit – snad s jejím tichým souhlasem – jako Ljubku.

Když mi loni můj bratr žertem poslal odkaz na toto a ještě další videa, znovu jsem si říkal, kolik nespoutané energie a optimismu vyzařuje z toho dvacetiletého děvčete – “děvčete s čertem v těle”. Svět se tehdy také potýkal s hospodářskou krizí, kvůli níž se mnozí octli blízko ke dnu, z něhož se jen těžko odráží zpět. Když bylo nejhůř, pomohla právě Ljubka – a nemálo: Když ona si z té krize nic nedělá, tak jak zpívá v písni „Krize sem, krize tam“ ve filmu Pán na roztrhání (1934), tak na tom něco musí být!

To je ovšem ohlédnutí hodně hluboko zpátky. Člověk sice teď vidí na monitoru počítače mladé děvče, ale hlavou mu prochází celá její skoro neuvěřitelná šedesátiletá kariéra zpěvačky s krásným sopránem, herečky s perfektním přednesem a citem pro slovo, šansoniérky v kabaretu a představitelky mnoha filmových rolí zdaleka nejen typu “jak chudé děvče ke štěstí přišlo”. Ale především nesmírně štědré rozdávačky dobré nálady.

Vrátím-li se já sám přece jen ještě v čase dosti zpátky, musím přiznat, že někde v období mého dospívání začala moje velmi dlouhá cesta k opeře a vážné hudbě. A začala právě jakýmsi laškovným setkáním s Ljubkou. Bylo to něco jako předehra, jejíž pokračování nastalo po delší odmlce až v Kanadě.

Nespoutaný umělecký duch přivedl Ljubu Hermanovou k různým štacím. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že asi nejšťastnější a nejúspěšnější byla v padesátých a šedesátých letech minulého století, kdy ji bylo možné vidět a především slyšet na mnoha zájezdových estrádách a v malých divadlech a kabaretech.

Koncem šedesátých let jsem měl i já z dnešního pohledu to obrovské štěstí a získal jsem možnost zúčastnit se jejího vystoupení na otevřené scéně domažlického letního kina. Pamatuji se dodnes na to krásné letní odpoledne a skvělou náladu, která panovala všude kolem, ačkoliv to bylo přesně rok, co do republiky dorazily “spřátelené armády”. Osobnosti, které jsem jako chlapec znal z jen televize, mě samozřejmě fascinovaly, a když byla možnost je vidět třeba jenom jak přijíždějí do města, nemohl jsem chybět. Ne všechny pokusy zahlédnout známé tváře se mi však vydařily. Když jsem – asi jako desetiletý kluk – stál před místní sokolovnou a čekal na “hvězdy”, jedna z nich, Yvetta Simonová, mi docela suše řekla: “Jdi domů si umýt obličej. A už máš čas jít spát.” Než jsem se smutně vydal domů, ještě jsem zaslechl slova jiné hvězdy: “Musíme počkat, až podojí.” Vyjádřil se bez okolků Waldemar Matuška, když mu pořadatelé oznámili, že koncert nezačne včas.

Ale zpět k milované Ljubce. Záhy pochopíte, proč jsem si ji už v tak útlém věku oblíbil. Její vystoupení včas začalo a protože šlo o venkovní scénu, místní si k tomu kupovali opečené klobásy, což už tak úžasnou atmosféru ještě vylepšilo. Byl jsem úplně fascinovaný průběhem první části koncertu a tak jsem se rozhodl, že o přestávce si půjdu pro podpis. Ve stanu pro umělce bylo živo a ve mně dřímala malá dušička. Ljubka mne spatřila s památníkem u vchodu a kývla na mne: “Ty chceš autogram, že? Hedo, srovnej mně podprsenku, mám tady lidi,” zavolala na dámu, která programem provázela. “Tak dej to sem,” pravila a rychle se mi podepsala. A já ani nevím, zda jsem poděkoval.

Celý neskutečně šťastný jsem se v druhé části večera Ljubce doslova oddal. Takového Políra jsem potom už nikdy neslyšel…

Když jsem odešel do Kanady, měl jsem pouze jedno zavazadlo. CD, iPod ani jiné technické vymoženosti tehdy ještě neexistovaly a vozit s sebou LP desky nepřipadalo v úvahu. Jaké posléze bylo moje překvapení, když mi batr jedno LP poslal – s osobním věnováním Ljuby Hermanové.

Díky bratrovi, který se s Ljubkou krátkou dobu v Praze osobně stýkal, jsem dostával zprávy, jak se jí vede a co jí trápí. Na veřejnosti to byla dáma každým coulem až do posledního okamžiku. Psychicky byla pořád fit, ale zdravotní trable související s vysokým věkem se vyhnou jen málokomu. Byla sice několikrát vdaná za mladší muže, ale vlastní děti nikdy neměla. Tak jako nemálo lidí, kteří stojí před závěrem své životní cesty zcela sami, i Ljuba Hermanová by dala v té době jistě vše za trochu něčeho, co americký dramatik Tenessee Williams nazval: “kindness of strangers” (laskavost cizích lidí).

Z úcty k této všestranné umělkyni a samosebou i s hodnou dávkou nostalgie si zase letos poslední den v roce přehraji jejího Políra a vzpomenu si, jak Ljubka sama promlouvala k televizním divákům během mnoha a mnoha Silvestrů. Udělá jí to snad radost.

***

Ljuba Hermanová
23. dubna 1913 v Neratovicích – 21. května 1996 v Praze
Česká herečka, muzikálová a operetní zpěvačka a šansoniérka

Studia na pražské konzervatoři nedokončila, už jako sedmnáctiletá začala vystupovat ve smíchovské Aréně, odtud přešla do Švandova divadla. Začínala jakožto operetní subreta v Bratislavě, ale zazpívala si i v Praze, v Brně, ve Vídni či v Paříži. V třicátých letech 20. století již byla velice známá i populární. V roce 1934 se stala hlavní ženskou pěveckou hvězdou Osvobozeného divadla, kde si jako jediná žena zahrála a zazpívala v předscéně s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem (již před tím se ale v roce 1932 objevila ve filmu W+V známém pod názvem Peníze nebo život, kde si zazpívala společně s Hanou Vítovou dodnes známý evegreen Život je jen náhoda). Byla ale dost přelétavá a v žádném angažmá nikdy nevydržela dlouho, proto až do začátku Druhé světové války vystupovala s hereckou společností Nového divadla Oldřicha Nového. Vzhledem k tomu, že byla poloviční židovka, nesměla z rasových důvodů po dobu šesti let v období Protektorátu vůbec veřejně vystupovat.

  1. 1
  2. 2

Komentáře “Můj Silvestr s Ljubkou

Napsat komentář

Reklama