Olomoucké barokní slavnosti v letošním roce prošly výraznými změnami. Ty se projevily především v programové nabídce, kdy běžně převažující scénická přestavení nahradily, do velké míry, koncerty. Organizátoři využili i nové prostory. Představení řadu let probíhala v Atriu Uměleckého centra Univerzity Palackého. Letošní ročník návštěvníky zavedl do olomouckých svatyní a do nově zrekonstruovaného freskového sálu Základní školy Komenium.
O Antonu Neumannovi (1720 -1766) nemáme mnoho podrobných zpráv. Je však jisté, že v chrámu sv. Mořice, kde ve středu 9. září 2020 zazněla jeho díla, se Neumann, před více jak 250 lety, podruhé oženil. Neumann patřil k vlivným osobnostem olomoucké kapituly a jeho dílo nalezneme v kroměřížském archivu. Marek Čermák na úvod středečního koncertu uvedl jeho Symfonii C dur, sestávající ze tří částí Allegro, Andante a Allegro ma non presto. Hned v úvodu je třeba konstatovat, že těleso pod Čermákovým vedením doslova zpívalo. Muzikanti měli výbornou souhru. Posluchačům se dostalo drnčivého naturálního zvuku replik dobových nástrojů, skvělých ech, nádherně zvonějící generálbasové linky, které vyzněly především v pomalé části za doprovodu hobojů. Ač především třetí věta mohla kvůli častým repetitivním pasážím působit příliš dlouze, energie se kterou byla hrána posluchači vnukla pocit, že by neměla skončit.
V další části programu zazněla Missa Sanctissimae Trinitatis. Tato mše je opatřena bravurními pěveckými party a výrazně se zde uplatňuje i klarina. Sólisti v celé mši podali skvělé výkony. Nejvíce však zaujala Lenka Cafourková Ďuricková, která sílou, barvou a afektem výrazně upozadila všechny ostatní. V části Gloria se v altovém sóle skvěle předvedla i Jarmila Balážová. Neumannova mše končila efektně. Ostinátní, až minimalisticky vyznívající orchestr v závěrečné části Agnus originálně doprovodil sopránovou linku Lenky Cafourkové Ďurickové. Na tuto část pak navázalo energické Dona nobis pacem, kterým Neumannova mše skončila.
Sólově se tohoto večera uplatnili i instrumentální hráči. Velice povedené bylo klarinové sólo ve mši, v části Et Jesum. Klarina s dusítkem vytvořila posluchačsky velice zajímavý zvukový obraz, který nebývá často na koncertních pódiích slyšet. Doslova úchvatné však bylo trombónové sólo ve skladbě Salve Regina, v části Ad te clamamus. V dialogu s chromatickou linkou sólového sopránu umělci věrohodně vykreslili tíseň volání hříšníka k Panně Marii.
Te Deum in C jako slavnostní prskavka zakončilo závěrečný koncert Olomouckých barokních slavností. Dílo Antona Neumanna by se dalo srovnat s mnohem známějšími Neumannovými současníky. V jednotlivých skladbách mnohdy překvapily na svou dobu avantgardní, až „minimalistické“ skladatelské postupy. Projevila se skladatelova nepopiratelná melodická, harmonická i tektonická invence. Čermák svým pojetím dokázal umělce propojit tak, že jednotlivé hudební faktury nevystupovaly do popředí, ale působil celistvě. Gratuluji.
