Musica Florea představila Mou vlast v radikální romantické interpretaci

Musica Florea vloni završila dvořákovský symfonický komplet. V letošním Roce české hudby, který je zároveň dvoustým výročím narození Bedřicha Smetany, dirigent Marek Štryncl postavil před sebe a svůj orchestr další velký úkol – provést a nahrát Mou vlast s plným využitím dobových výrazových prostředků, jaké uplatil při svých dvořákovských kreacích. Po červnových koncertech v Šumperku a Valticích a vystoupení v Líbeznici u Prahy o den dříve, zvolil pro provedení, které by se mělo stát základem nahrávky na CD, prostory Kulturního domu Ládví na Praze 8. Multifukční sál, který jinak mimo jiné využívá orchestr Prague Philharmonia, se atmosférou i zázemím dost liší od reprezentativních pražských koncertních síní. Nabízí spíše studiové zvukové podmínky, což může dobře posloužit nahrávce, dojmu ze živého provedení již méně. Jakoby „podzimně zamlžený“ zvuk orchestru dobových nástrojů se s konkrétní, sušší akustikou sálu nesnoubil pro posluchače ideálně.

Podobné akce souboru Musica Florea mívají velmi neformální, přátelskou atmosféru, ke které přispívá i srdečnost Marka Štryncla. Ani v tomto případě se nezdráhal publikum opakovaně oslovit. Posluchačům tak třeba dovolil v souladu s dobovou usancí tleskat po každé části (s výjimkou navazujícího Tábora a Blaníku) – ovšem tak, aby to nenarušovalo nahrávání. Posluchači, mezi nimiž bylo nemálo dlouhodobých příznivců i někteří pravidelní spolupracovníci souboru, potleskem a uznáním hlavně v závěru nešetřili. A bylo to jistě namístě. Vždyť Má Vlast je výzvou i pro přední moderní orchestry, použití dobových nástrojů přináší navíc další, specifické problémy.

Již Vyšehrad naznačil většinu základních zvukových a stylových atributů provedení celého cyklu, ale jaksi to ještě nebylo tak úplně ono. Nápadná byla celková zvuková robustnost, stvrzovaná častou dominancí (jinak kompaktně znějících) žesťů, zejména tuby a pozounů. Smyčce se svým zastřeným zvukem byly v tutti poněkud upozaděny. Nechyběly finesy romantické interpretace, třeba častá glissanda, která však ani pro neuvyklého posluchače nepůsobila přehnaně. Zato prudké tempové změny či výkyvy byly místy skutečně překvapivé, snad až matoucí.

Vltava plynula úchvatně již od úvodních sól fléten v proudu spojujícím křehkou poetiku, lidovou zemitost, dravost i majestátnost. Obraznost a vystupňované drama, i díky práci s pauzami, nabídla Šárka, po níž následovala asi čtvrthodinová přestávka umožňující účinkujícím trochu nabrat síly (ostatně i po skončení koncertu je zřejmě ještě čekalo dost práce v rámci dotáček). V Luzích a hájích se podařilo zaklenout jednotlivé části do sebe s mimořádným účinkem. Před posluchači tak vyrostl hudební chrám vystavěný k oslavě přírody. Dobře přitom vyšla i subtilní fuga ve smyčcích.

Problematičtější byl ovšem závěr večera. Tábor vyzněl ve své mocnosti a patosu přesvědčivě, totéž se ovšem nedá bohužel zcela říci o Blaníku. Navíc soustředění orchestru i dojem u publika narušil nezdar v hobojovém sóle v pastorální části (Andante ma non troppo). Finále pak bylo spíše než grandiózní prostě jen břeskně hlasité.

Počin Marka Štryncla vybízí ke srovnání s provedením Mé Vlasti na zahajovacím koncertě (respektive dvou koncertech) Pražského jara v roce 2021 v podání Václava Lukse a Collegia 1704, z něhož vznikla zajímavá nahrávka vydaná u labelu Accent. Kontext snad přitom snad nemůže být rozdílnější. Václav Luks, do té doby u nás uváděním děl romantického repertoáru méně známý, měl v mimořádné době pandemie od oslovení vedením festivalu na přípravu takto náročného projektu v podstatě jen několik týdnů. Výzvu se podařilo úspěšně zvládnout a koncert měl široký pozitivní ohlas, i když ne zcela bezvýhradně (míra kontroverze však jistě nebyla zdaleka tak velká jako v případě pionýrského uvedení Mé vlasti s použitím dobových nástrojů Rogera Norringtona a London Classical Players v roce 1996, které také existuje na nahrávce).

Naproti tomu u Marka Štryncla jde o projekt delší dobu plánovaný, realizovaný trochu stranou zájmu, mimo „velká pódia“, ve skromnějších podmínkách. Vedla k němu cesta zejména přes soustavnou práci na symfonickém repertoáru Antonína Dvořáka zahrnující určitý interpretační vývoj a tříbení. Nikoli nepodstatné také je, že Marek Štryncl je klasicky školeným dirigentem (v tomto oboru je absolventem HAMU), pro kterého Má Vlast jistě byla studijní partiturou, navíc dirigentem, jehož gesta jsou až mimořádně přesná a sdělná. Tyto zkušenosti a dispozice nyní mohl zúročit.

Na detailní zhodnocení a srovnání je radno si počkat na vydání Štrynclovy nahrávky na CD, k němuž by mělo dojít během několika měsíců (v současnosti probíhá související sbírka na Donio.cz). Zdá se však, že je Marek Štryncl (například v práci s tempem) ve svém pojetí skutečně odvážnější či radikálnější. Rozhodně však nejde o samoúčelnou snahu se odlišit či šokovat, nýbrž o důslednou aplikaci jeho kritického interpretačního přístupu. Cenné podněty či inspiraci zde jistě budou moci nalézt i hudebníci, kteří sami specialisty v oblasti historicky poučené interpretace nejsou.

Hodnocení autora recenze: 80%

Má vlast
29. října 2024, 19:00 hodin
Kulturní dům Ládví, Praha

Program:
Bedřich Smetana: Má Vlast

Účinkující:
Musica Florea
Marek Štryncl – dirigent