Dobové nástroje a romantická volnost
Nahrávka vznikla 28. října 2025 v pražském kulturním centru Vzlet. Hudební režii a zvuk měl na starosti Martin Stupka, CD vydala Arta v prosinci téhož roku. Musica Florea se romantické hudbě věnuje dlouhodobě. Natočila například kompletní Dvořákovy symfonie či Smetanovu Mou vlast. Nový titul tedy pokračuje v soustavném zkoumání českého repertoáru na dobové nástroje. V průvodním textu Marek Štryncl vysvětluje, že návrat k romantické interpretaci pro něj zahrnuje kromě použití dobových nástrojů také svobodu v práci s tempem. Fráze může zrychlovat, zpomalovat nebo se na okamžik zadržet, i když taková změna není výslovně zapsána v partituře. Tempo má tedy sledovat průběh melodie.
Fibich mezi zpěvností a tancem
První symfonii F dur Fibich dokončil v roce 1883. Ve stejném roce zazněla poprvé celá. Na nahrávkách je však dodnes zastoupena méně než známé tituly českého romantismu. Ve Fibichově symfonii se setkávají podněty německého romantismu s českými hudebními prvky. Spojení melodické vynalézavosti s taneční stylizací přitom umožňuje v průběhu čtyř vět měnit náladu i charakter hudby.
K dřívějším snímkům patří provedení České filharmonie s Karlem Šejnou z roku 1950, Detroitského symfonického orchestru s Neemem Järvim z roku 1993 a Českého národního symfonického orchestru s Markem Štilcem z roku 2012. Nahrávka Marka Štryncla a souboru Musica Florea tuto diskografii rozšiřuje o dobové pojetí s volnějším utvářením temp uvnitř frází, které však stále působí přirozeně.
Úvodní Allegro moderato pracuje s melodicky příbuznými tématy a proměňuje jejich náladu. Následující Allegro assai uplatňuje polkový rytmus. Zpěvnost a tanec se tak střídají už v kompozici samé. Musica Florea symfonii navíc hraje s výraznými akcenty a zvukovou bohatostí. Štryncl nechává vyniknout sílu orchestru i jeho specifické nástrojové zabarvení.
Pomalá věta Adagio non troppo, je plna lyriky. Plnost smyčců a barevná pestrost dřevěných dechů podporují jemnou zpěvnost jinak harmonicky poměrně odvážné věty. Finální Allegro con fuoco e vivace se pak v díle ohlíží k úvodu. Vrací jeho téma v energičtější podobě, a vytváří tak vazbu mezi začátkem a závěrem symfonie.
Dvořák: housle v dialogu s orchestrem
Dvořákův Houslový koncert a moll má rozsáhlejší diskografii. K jeho nahrávkám se řadí Josef Suk s Českou filharmonií pod vedením Karla Ančerla z počátku šedesátých let i Christian Tetzlaff s Helsinskou filharmonií a Johnem Storgårdsem, kteří koncert natočili v roce 2015. Roman Patočka k nim nyní připojuje snímek s dobovým orchestrem. Hraje na housle Nicola Amatiho z roku 1651, osazené střevovými strunami.
Housle se v první větě ujímají slova už po krátkém orchestrálním úvodu, který na albu zaznívá v rychlém a proměnlivém tempu. Již v prvních taktech tedy nahrávka upoutává svou jinakostí. Do následujícího Adagia přechází hudba bez přestávky, takže obě části tvoří navazující celek. Samostatnou virtuózní kadenci Dvořák nezařazuje. Sólový hlas tak zůstává součástí nepřerušovaného hudebního dění, v němž se technicky náročné úseky střídají s kantilénou.
V obou polohách se Patočka pohybuje s jistotou: přesvědčivě zvládá jak virtuózní nároky, tak zpěvné vedení melodie. Jeho tón je v rychlejších a rytmičtějších pasážích přímočarý, v lyrických schválně artikulačně zastřený. Spolu s orchestrem jasně rozlišuje energické a lyrické pasáže a využívá širokou paletu zvukových odstínů. Ve společných pasážích se zvukově doplňují, v dialozích, například mezi houslemi a příčnou flétnou ve druhé větě, spolu naopak vedou osobitý rozhovor.
Patočka a Štryncl se shodují také v přístupu k folklorním podnětům. Do hry je promítají pomocí přízvuků, členění frází a práce s tempem. Patočkovo podání závěrečného ronda pak přitahuje pozornost svým tanečním rázem, které orchestr již v začátku velmi decentně doprovází hravými a odlehčenými smyčcovými pizzicaty, střídajícími se posléze s mohutnými mezihrami celého orchestru. Dynamická škála a její změny přitom působí organicky.
Dramaturgie, která zve k objevování
Zařazení známého Dvořákova koncertu vedle méně nahrávané Fibichovy symfonie dává albu zřetelný dramaturgický smysl. Fibich nabízí bohatství melodických a harmonických nápadů, Dvořák spojuje kantilénu s tanečním pohybem. Přesvědčivost provedení se opírá o lyriku Fibichova Adagia a Patočkovu jistotu i tanečnost. Obě díla zároveň těží z měkkého, rozmanitě odstíněného zabarvení dobových nástrojů. Posluchače, který k desce přijde kvůli Dvořákovi, tak může oslovit i méně známá Fibichova symfonie – a třeba jej tak i podnítit k hledání dalšího opomíjeného repertoáru.
Hodnocení recenzentky: *****
Zdeněk Fibich: Symfonie č. 1 F dur, op. 17; Antonín Dvořák: Houslový koncert a moll, op. 53
Roman Patočka – housle
Musica Florea
Marek Štryncl – dirigent
Label: Arta
Datum vydání: 28. října 2025
