Rozhovor s Dašou Karasovou
Pěvecký sbor Gaudeamus Brno patří ke stálicím české sborové scény. Od původně studentského tělesa ušel za necelá tři desetiletí dlouhou cestu k nezávislému a vysoce oceňovanému ansámblu, který s lehkostí proplouvá hudebními epochami od renesance až po současnost. Od roku 2008 vtiskává sboru uměleckou tvář sbormistryně Daša Karasová. Právě pod jejím vedením (a ve spolupráci s Martinou Kirovou) se sbor představí v dechberoucích prostorách Louckého kláštera ve Znojmě.
Pěvecký sbor Gaudeamus Brno vedete od roku 2008 a prošli jste vývojem od univerzitního tělesa až k ansámblu, který sbírá mezinárodní ceny a vystupuje na prestižních festivalech. Jak těžké je udržet v dnešní době u takto velkého tělesa společné nadšení?
Zpívání ve sboru je pro mnoho lidí koníčkem. Většinou k nám přicházejí lidé, kteří už mají toto nadšení a baví je společné zpívání. Důležité je udržovat zapálení. Když zpěváci vidí, že sbormistr je sám nadšený, má jasnou představu a ví, jak ji realizovat, přirozeně na ně své nadšení přenese.
Myslím ale, že samotná hudba k tomu vždy nestačí. Je důležité, aby se lidé ve sboru cítili dobře a byly tam i dobré mezilidské vztahy. To všechno u nás myslím funguje. Svědčí o tom i to, že v Gaudeamu doteď zpívají někteří zpěváci, kteří tam jsou od samého počátku, nebo se po čase do sboru vrátili.
Váš repertoár je neuvěřitelně široký. Dokážete skvěle zpívat renesanční polyfonii i velká symfonická díla 20. století. Co vás jako sbormistryni nejvíce baví na tomto hudebním cestování napříč epochami?
Právě ta pestrost mě baví, každý žánr je něčím zajímavý a jedinečný. Existuje obrovské množství nádherných sborových skladeb, ale vím, že není možné nacvičit všechny. Musím vybírat jen zlomek skladeb, které se mi líbí. Zároveň ale vždy přemýšlím, zda by se líbily i ostatním.
Svatováclavský koncert 28. září 2026 se odehraje v Louckém klášteře. To je prostor s obrovskou historií, ale také specifickou, dlouhou akustikou. Je to pro vás jako pro dirigentku spíše překážka, nebo vítaný prvek?
Mám docela ráda delší dozvuk. Může být pro sbor velmi příjemný, ale je třeba dbát na to, aby výsledný zvuk zůstal pro posluchače stále srozumitelný. Akustiku Louckého kláštera nevnímám jako překážku, ale spíše jako prvek, se kterým se dá při koncertě zajímavě pracovat.
Na co přesně se tedy mohou posluchači na konci září v Louckém klášteře těšit?
Posluchači se mohou těšit na krásnou Dvořákovu Mši D dur pro sbor a varhany a také na výběr z Biblických písní v podání vynikajících interpretů. Dvořákova hudba je velmi emotivní a hluboká, ale zároveň krásně přístupná. Věřím, že si v ní každý posluchač najde něco pro sebe.
Děkujeme.
Rozhovor se Sébastienem Thomasem Bagnoudem
Švýcarský dirigent Sébastien Thomas Bagnoud je hudebním světoběžníkem, kterého učarovala česká hudební scéna. Absolvent Akademie múzických umění v Praze a zakladatel několika orchestrálních těles působí jak ve svém rodném Švýcarsku, tak na předních českých operních i symfonických scénách. Na festivalu Silberbauerovo hudební Podyjí spojí již poněkolikáté své síly s Komorním orchestrem Thayatal, aby 19. září 2026 společně vystoupili na tradičním open-air koncertě u přehrady v Jevišovicích.
Pocházíte ze Švýcarska, ale v České republice působíte již řadu let – studoval jste zde a spolupracujete s předními tuzemskými tělesy. Čím vás Česká republika natolik zaujala, že jste se tu rozhodl natrvalo zůstat?
Především to byla krása Prahy, do které jsem se zamiloval na první pohled. Dále bohatství české klasické hudby, a v neposlední řadě jsem zde potkal maminku své sedmileté dcery.
V rámci festivalu budete řídit Komorní orchestr Thayatal, pracujete ale také s mnoha švýcarskými tělesy. Když porovnáte přístup k hudbě v obou zemích – vnímáte zásadní rozdíly? V čem je pro vás česká hudba výjimečná?
Komorní orchestr Thayatal se může pochlubit vynikajícími hudebníky z těch nejlepších brněnských těles, což z něj činí pro festival obrovský přínos. Spolupracujeme spolu už několik let a kvalita jejich práce i samotných výkonů je trvale na špičkové úrovni. Pokud bych měl porovnat dva talentované muzikanty z našich dvou zemí, nenajdu žádný zásadní rozdíl. Mám ale pocit, že čeští hudebníci mají tendenci pracovat velmi efektivně a rychle, zatímco ve Švýcarsku si na nastudování programu dáváme o něco více času. Je to zkrátka trochu odlišný přístup, ale výsledný hudební zážitek může být stejně působivý.
Česká hudba ke mně hluboce promlouvá. Přijde mi velmi přístupná a přirozeně krásná, bez jakékoliv strojenosti či přetvářky. Když posloucháte například Dvořáka nebo Martinů, vstoupíte do jejich světa zcela nenuceně, a přitom je to svět nesmírně bohatý a naprosto svébytný.
Festivalový koncert 19. září 2026 se odehraje u jevišovické přehrady. Zatímco jinde máte akustické podmínky pod absolutní kontrolou, příroda dovede být nevyzpytatelná. S open-air vystoupeními máte nicméně bohaté zkušenosti. V čem je pro vás osobně dirigování pod širým nebem odlišné?
Je pravda, že během venkovního koncertu se mění hned několik věcí. Teplota, vlhkost, světlo, a dokonce i vítr se může značně lišit. To zvyšuje nároky na každého hudebníka, který se vždy snaží podat ten nejlepší možný výkon. Pod širým nebem je často těžší hrát přesně spolu a poslouchat jeden druhého. O to větší je pak odpovědnost dirigenta, aby celý ansámbl, včetně sólistů, sjednotil a propojil do jednoho soudržného celku.
Pokud je navíc koncert zvučen mikrofony, vyvstává další výzva: zajistit posluchači co nejautentičtější zvuk bez jakéhokoliv zkreslení. Ale pamatuji si i momenty mimořádné krásy, kdy se během venkovních koncertů doslova zastavil čas. Půvab samotného místa a sepětí s okolní přírodou hrají v celkovém úspěchu open-air vystoupení velkou roli. Mahlerova Čtvrtá symfonie bude nepochybně magickým zážitkem.
Program pod širým nebem si jistě žádá i speciální dramaturgii. S jakým repertoárem a s jakými hosty se v Jevišovicích představíte? Jakou atmosféru byste rád návštěvníkům tohoto podvečera předal?
Jak už jsem zmínil výše, uvedeme úžasnou Čtvrtou symfonii Gustava Mahlera z roku 1900. Toto dílo svojí barevností evokuje dětství, nevinnost a prostotu. Skladatel se rozhodl do závěrečné věty přidat sólový hlas – jedná se o nově zinstrumentovanou píseň Das himmlische Leben (Nebeský život) z cyklu Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh). Text popisuje radosti ráje viděné očima dítěte. Jsme velmi rádi, že na tomto provedení můžeme spolupracovat s mezzosopranistkou Barborou de Nunes-Cambraia.
Po tomto nádherném díle přijde jiskřivá tečka, která celý večer uzavře: koncert zakončíme několika áriemi z Bizetovy opery Carmen. Mohu vám slíbit velmi krásný a pestrý koncert, který zaručeně potěší všechny posluchače. A jak říká poslední verš písně z Mahlerovy symfonie: „Aby se vše probudilo k radosti!“
Děkujeme vám oběma za rozhovor a těšíme se na krásné hudební zážitky.
