Mezinárodnímu festivalu soudobé hudby MusicOlomouc se daří obohacovat hudební dění v Olomouci již pátou sezonu. Jindy spíše konzervativní, nebo „zakonzervovaná“ (?) hanácká metropole tak ožila ve dnech 22.–30. dubna akcí, která prostřednictvím polystylové a polyžánré dramaturgie naplnila nejen koncertní sály, ale i očekávání posluchačů. Na sedmi koncertech (jeden se konal v Jeseníku) zaznělo třicet kompozic, z nichž většina měla v Olomouci svou premiéru. Festival každoročně realizují pedagogové a studenti Katedry muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v čele s ředitelkou Věrou Šímovou a dramaturgem Janem Vičarem.
Dramaturgický záměr letošního ročníku byl překvapivě velmi vytříbený. Hledat objektivní názor na jednotlivé koncerty multižánrového festivalu je cesta složitá. A nalézat obecný objektivní ná(d)hled ještě složitější. Důležité je, že každý z koncertů přinesl mnoho nového, vytvořil specifickou atmosféru a podnítil diskuse i názorové polemiky. Většina skladeb zaznamenala převážně positivní ohlasy. (A paní, která odešla v půlce melodramatu Pierrot lunaire s nevhodně důrazným klapotem podpatků snad spěchala na vlak).
Na prvním koncertě Ateliéru´90 zazněly skladby Jiřího Kollerta – africkými idiomy inspirovaná Tamtomia a Marimbafonia, Sylvie Smejkalové – fabric knods pro klarinet, basklarinet a zvukovou stopu, Sette elementi continuali pro klavír Jaroslava Rybáře ve vynikajícím podání Jana Duška či meditativní „zaklínadlo“ Roma Tibi & Signate signa Vlastislava Matouška v podání samotného autora a jeho tří dcer. Zhudebnění středověkého textu přineslo mnoho barevných a zvukově různorodých kontrastů, ač pramenily „jen“ v lidském hlasu a flétně šakuhači. Druhá půlka koncertu patřila Planetě ptáků III pro flétnu a elektroniku Ivany Loudové a pětidílnému expresivnímu Žalozpěvu za zabité děti Marka Kopelenta, jehož bravurního nastudování se ujal Český chlapecký sbor Hradec Králové.
Pozornost široké veřejnosti přitáhlo jazzově laděné vystoupení zpěváka Dana Bárty s Triem Roberta Balzara. Ojedinělou náladu vyvolala vynikající interpretace přearanžovaných rockových kusů. Strhující pěvecký projev, ale i uvolněně vtipná inteligentní slovní intermezza Dana Bárty snad jen poněkud svírala oficiálnost univerzitního prostoru auly.
O mystické vytržení ze všední současnosti se postaralo Stamicovo kvarteto při provedení čtyř Kvartet a Reflexe na téma B-A-C-H Sofie Gubajduliny. Provozování hudby rusko-tatarské avantgardní skladatelky nárokuje využití řady netradičních technik – od zahuštěných vibrat a glissand až po pohybové ztvárnění, barevné osvětlování sálu či údery plastového míčku o struny. Stamicovci se s Gubajdulinou vypořádali skvěle. V jejich podání skladby nepostrádaly ani jednotný tah ani barevný kontrast.
Koncert věnovaný skladatelům Univerzity Palackého byl rovněž oslavou 440. výročí založení univerzity. V Redutě Moravské filharmonie zazněly skladby Pavla Čotka, Víta Zouhara, Marka Keprta a Jana Vičara. Nastudování se ujalo domácí těleso se svým šéfdirigentem Petrem Vronským. Čotkova Koncertu pro dva hráče na bicí nástroje a orchestr (I. Témbry, II. Rytmy) se zhostili Ladislav Bilan st. a Ladislav Bilan ml. Ti posluchačům nabídli pestrou plejádu barevných i rytmických kontrastů bicích. Barokně minimalistické Ritorni per archi e cembalo Víta Zouhara přinesly odlehčení v programu celého galakoncertu. Ve světové premiéře bylo uvedeno ČtverJho chořních dob Marka Keprta, který se rovněž představil jako sólista na klavír. Keprtovo pojetí ročních období poukazuje na jeho zálibu v sóničnosti, které dosahoval témbry nástrojů a jejich kombinací, ale i harmonií, mikrointervalikou, prvky minimalismu a aleatorikou. Skladatel též počítá se zapojením lidského hlasu. Vokálního partu se ujala sopranistka Vendula Stískalová-Černá. Vičarova kantáta Křik pro sólistu (Roman Janál – tenor), sbor (Czech Soloist Consort) a orchestr na slova Jiřího Žáčka završila celý koncert. Skladba v sobě zahrnuje, a tím vlastně posluchače neustále drží v pozornosti, několik poloh – lyričnost, barevné a gradující rytmické plochy i naléhavost textové složky.
Již tradičně bývá jeden z koncertů festivalu vyhrazen sólovým recitálům. Letos se pozornost dramaturgů upřela na trombon a tubu. O dokonalost interpretace a nadšení publika se zasloužili laureát Pražského jara Lukáš Moťka a sólotubista České filharmonie Karel Malimánek. Všechny technické možnosti hry na trombon Moťka předvedl zejména v kompozici Sólistův chléb Ivana Kurze, v Sequenzi V Luciana Beria zvládl i hereckou akci. V Malimánkově pojetí zaujalo především Pendereckého Capriccio a Lazarofova Cadence VI.
Závěrečný koncert dával prostor mladým českým autorům, kteří sami představovali interprety svých děl, ale především uvedení olomoucké premiéry Pierrota lunaire Arnolda Schönberga. Posluchači měli velmi vzácnou příležitost vyslechnout tento rozsáhlý melodram ve vynikajícím podání, jak instrumentalistů, tak sopranistky Terezie Švarcové, která nejenže bravurně ovládla náročný Sprechgesang, ale uchvátila i vytříbeným kompozičním stylem své čtyřdílné skladby Vier deutsche Lieder pro flétnu, klarinet, housle, klavír a soprán na slova básníků Krause, Trakla a Morgenterna. Posluchačsky vděčné se staly Ptákoviny pro sólový klarinet Petra Wajsara. Klarinetista Karel Dohnal vykreslil komediálním přístupem, ale zejména dokonalou hráčskou technikou a výrazovou kultivovaností kosa, kukačku, káně, datla a slepice. Kontrastně k této skladbě vyzněla Sonáta pro violu a klavír Jana Duška v podání Martina Adamoviče a autora kompozice.
Většina koncertů se konala v Kapli Božího Těla Uměleckého centra Univerzity Palackého. Delší dozvuk tohoto barokního prostoru dal paradoxně současné hudbě velmi dobře vyniknout. Vzhledem k tomu, že všech koncertům předcházely besedy se skladateli i umělci, lze konstatovat, že pořadatelé učinili pro propagaci soudobé vážné hudby v Olomouci maximum. Sály plné studentů i širší posluchačské veřejnosti dokázaly, že MusicOlomouc se ubírá správným směrem.
MusicOlomouc 2013
5.mezinárodní festival soudobé hudby
22. – 30. dubna 2013 Olomouc
Foto MusicOlomouc, Marek Otava, Adam Kazmíř
