Už samotná „ouvertura“ poslední premiéry Opery Národního se vymykala běžně vídaným zvyklostem a měla až lehce pikantní nádech, charakterizující mnohé: zatímco před divadlem příchozí hosty vítal budoucí ředitel první scény, uvnitř ve vstupním foyer činil totéž ten současný pověřený, v jedné lóži seděli ministryně kultury i tentokrát zastupující šéfka jejího sekretariátu společně s odvolaným a na ministerstvo otevřené dopisy píšícím exšéfem Opery Roccem. Na kus naplánovaný ještě jeho předchůdcem Jiřím Heřmanem se přijel podívat generální ředitel La Scaly Stéphane Lissner, přišel třeba i Dominik Duka, pochopitelně nechyběl ani nejeden z těch politiků, které jinak v opeře nepotkáte, jak je rok dlouhý.
I bez ohledu na to, jak inscenace nakonec dopadne – jakkoli nejednu záruku jejího úspěchu poskytovala už jen samotná renomé inscenátorů, se jako až skandální jeví její (ne)nasazení do hracího plánu divadla, kdy vedle dvou premiér zcela zaplněných zvanými VIP hosty je naplánována už jen jedna jediná repríza a kdy se v příští sezoně Myslivečkova Olimpiade na programu nemá objevit vůbec. A to nemluvě o tom, že celý tenhle finančně nákladný projekt byl ještě ne tak dávno ve stadiu klinické smrti, že okolnosti jeho přípravy připomínaly osudy nechtěného dítěte, které by nejraději strčili do babyboxu, či že přístup divadla k onomu obrovitému kusu práce, kterou všichni zúčastnění do tohoto projektu vložili, hodně silně aspoň pro pozorovatele zvenčí zavání až trestuhodnou přezíravostí. Jako by předchozí zkušenosti s Händelovým Rinaldem nestačily, kdy zájem publika a celá řada zcela vyprodaných repríz opakovaně management Národního donutily k přehodnocení rozhodnutí o jeho stažení z repertoáru. Kéž by to s Myslivečkem dopadlo podobně.
Včerejší premiéra po třech a půl hodinách (z hlediště se jevily jako slabá hodinka), kdy ve finále loďka s převozníkem „plující“ přes orchestřiště odveze jednoho z hrdinů Myslivečkovy opery na věčnost, skončila něčím u nás v opeře v posledních letech zcela nevídaným: první řady přízemí Stavovského divadla byly prakticky obratem na nohou a zbytek těch, co začali tleskat vsedě, během několika okamžiků vstal taky. Byl to excelentní večer díky Ursel Herrmann, kterou nelze nazvat jinak než obratnou a hluboké poklony hodnou kouzelnicí, především naprosto neomylně a pokorně sloužící geniální Myslivečkově partituře, a i přesto hned od prvních taktů výraznými tahy líčící strhující příběh lidských emocí, hledajících východisko z bludiště neúprosného osudu, na důmyslně jednoduché scéně (Harmut Schörghofer), s precizně propracovaným světelným scénářem (společně s autorem scény Přemysl Janda) a zdánlivě nesourodými, ale přesně do celkové koncepce inscenace padnoucími kostýmy (Margit Koppendorfer). Excelentní zážitek též díky Václavu Luksovi, který zúročil všechny své dosavadní bohaté zkušenosti s takzvanou starou hudbou i klasicistním repertoárem a z dokonalého souznění se „svým“ Collegiem 1704 vytěžil opravdu maximum, počínaje obdivuhodným vystavěním celého dějového oblouku a až dechberoucí filigránskou propracovaností recitativů konče. A v neposlední řadě excelentní zážitek i díky vzácně vyrovnanému a charismatickému pěveckému obsazení, výtečně se doplňujícímu, zpívajícímu a hrajícímu (!) s nepřehlédnutelnou energií a s až magicky autentickým tlumočením emocí, v čele s výtečnou Raffaellou Milanesi (a to i přes nepříjemné intonační zaváhání hned zkraje) a neméně skvělou Simonou Šaturovou (úchvatná piana i práce s dechem), až třeba po Helenu Kaupovou, která – podobně jako i čtyřčlený „sbor“ – dokázala, že není malých rolí. A třešnička na dortu k tomu: ohromně zpracovaný program od dramaturga inscenace Ondřeje Hučína.
Myslivečkova Olimpiade je zkrátka naprosto výjimečnou inscenací, jaká se v Praze neobjevila za hned několik posledních let. Vedle předpremiérového rozhovoru a také textu přibližujícímu okolnosti vzniku díla (najdete zde a zde) se k ní v podrobných recenzích na stránkách Opery Plus ještě několikrát i v příštích dnech vrátíme. Už v tuto chvíli je ale třeba hodně nahlas vybídnout k návštěvě tohoto skvostu všechny dosavadní váhavce. Dostat se do hlediště Stavovského – ať už jakýmkoli způsobem – na tenhle kus rozhodně stojí za to. Jde totiž bezpochyby o operní událost vpravdě evropských rozměrů.
Hodnocení autora glosy: 95 %
Josef Mysliveček:
Olimpiade
Hudební nastudování, dirigent: Václav Luks
Režie: Ursel Herrmann
Scéna: Hartmut Schörghofer
Kostýmy: Margit Koppendorfer
Collegium 1704
(koprodukce Národní divadlo Praha / Théâtre de Caen / Opéra de Dijon / Grand Théâtre de Luxembourg)
Premiéra 2. května 2013 Stavovské divadlo Praha
Clistene – Johannes Chum
Aristea – Simona Houda-Šaturová (alt. Kateřina Kněžíková)
Argene – Sophie Harmsen
Licida – Tehila Nini Goldstein
Megacle – Raffaella Milanesi
Aminta – Krystian Adam (alt. Jaroslav Březina)
Alcandro – Helena Kaupová
Sbor – Alena Hellerová, Jan Mikušek, Václav Čížek, Tomáš Král
www.narodni-divadlo.cz
Foto Hana Smejkalová
