Mužský pěvecký sbor Moravan slaví osmdesátiny

Máme být ještě dnes hrdí na to, že jsme Češi? Platí ještě pořád ono okřídlené „Co Čech, to muzikant“? Pokud se podíváte na webové stránky Akademického pěveckého sdružení Moravan, snad ještě můžete mít pocit, že to někde přece jen aspoň trochu platí. Mužů na pódiu je na fotografiích z jejich koncertů úctyhodný počet – a to i přesto, že zpívají amatérsky, a že kromě své radostí nic dalšího ze sborového zpětu ve volném čase nemají.

U příležitosti významného jubilea – osmdesátin brněnského mužského pěveckého sboru Moravan jsme oslovili jeho současného sbormistra Tomáše Ibrmajera.

Pane Ibrmajere, vy se do té nynější osmdesátky sboru ve svém věku vejdete více než dvakrát! Proč jste se rozhodl spolupracovat zrovna s tímto sborem? Bylo to díky jeho dlouholeté tradici a místě v kulturním životě Brna nebo jste k tomu měl jiné pohnutky?

K barvě mužského sboru inklinuje snad zřejmě každý sbormistr. Už při studiích dirigování na JAMU, když jsme se v prvním ročníku prokousávali známým Foerstrovým Cyklem mužských sborů, jsem si říkal, že je docela škoda, že z těch mnoha desítek mužských sborů nám jich do dnešní doby zůstalo jen tak málo. Pamatuji si na větu pana profesora Pančíka, sbormistra Janáčkovy opery v Brně, který tehdy na JAMU při jedné z hodin prohlásil: „Smíšený sbor, to je klasika. Ženský sbor, to bych nechtěl :-). Ale mužský sbor, ten má jedinečnou, neopakovatelnou barvu a výraz.“ Netušil jsem, že již o dva roky později budu osloven vedením APS Moravan a stanu se sbormistrem tohoto mužského sboru.

Jak dlouho stojíte v čele tohoto tělesa? Co nového jste jako mladý sbormistr do práce Moravanu vnesl? Po zevrubném prohlédnutí fotografií soudím, že jste v kolektivu zpěváků asi opravdu jeho nejmladším členem. Existuje i ve vašem sboru nějaká generační propast?

Dirigentem APS Moravan jsem se stal v roce 1999, tehdy už jako student třetího ročníku dirigování na JAMU. Tehdy jsem byl skutečně zřejmě nejmladším členem a nebylo lehké změnit způsob hudebního myšlení a práce, především když si uvědomíme, jaké hudební veličiny u dirigentského pultu přede mnou v Moravanu stály. Zmínil bych alespoň dva z nich, profesora Josefa Veselku, zakladatele sboru i zakladatele brněnské sbormistrovské školy a pozdějšího sbormistra filharmonického sboru v Praze. Druhým z nich byl předčasně zesnulý profesor Jan Řezníček, Veselkův žák a pozdější ředitel brněnské konzervatoře. Oba to byli vynikající umělci, kteří s Moravanem dosáhli světové proslulosti.

Asi největší „boj“, který se mi ještě ani po letech nepodařilo zcela vyhrát, je zápas o interpretaci latinské polyfonie, jíž byl Moravan v minulém století proslulý. Jelikož se dlouhodobě zabývám výzkumy i poučenou interpretací duchovní polyfonní hudby, nebyly naše hudební postoje, které v Moravanu vycházely ze zcela jiné situace a hudební tradice padesátých let, příliš kompatibilní :-). Leč donutit pány střední generace ke zcela novému pěveckému stylu po dvaceti a více letech zpěvu je poměrně obtížné až nemožné… tak jsme postupně došli k určitému kompromisu.

Mojí velkou výhodou – nebo také nevýhodou, jak se to vezme – byla určitá nepoznamenanost mužsko sborovou hudební tradicí. Neměl jsem šanci převzít hudební názory svých předchůdců a mohl jsem tak přistoupit k nastudování děl zcela novým způsobem, což se zpočátku neobešlo bez určitých problémů či třenic, které jsme ale se stoupající kvalitou rychle zažehnali. Pánové prostě museli pochopit, že už nás na pódiu nestojí sto a že i klasický repertoár je nutno přizpůsobit novým podmínkám, především po tempové a výrazové stránce.

Hned na úvodní stránce vašeho sboru jsem se dočetla, že dnešních třiačtyřicet registrovaných členů je zhruba polovina počtu z dřívějších dob. Co si myslíte o tomto prudce klesajícím trendu a může to něco zvrátit?

Jak jste již zmínila, má náš sbor v současné době něco přes čtyřicet zpěváků. Především v Brně, kde je snad více sborů, než městských částí, je problém nalézt nové zpěváky, kteří by zaplnili mezeru po oněch nešťastných devadesátých letech, kdy se většina populace věnovala spíše byznysu nežli aktivnímu provozování kultury, potažmo sborovému zpěvu. Mužský sbor je navíc „znevýhodněn“ repertoárem, který se často mladé generaci zdá být poplatný době. Dlužno ovšem podotknout, že ti zpěváci, kteří u nás atmosféry mužského sboru okusí, se často stávají těmi nejvěrnějšími zpěváky.

Na druhou stranu je počet třiačtyřiceti aktivních zpěváků na úrovni současných trendů a také možností. Obdobný počet mají například i Moravští učitelé v Ostravě, a když se podíváme, při jakých počtech živoří ostatní mužské sbory na Moravě, které se musí spojovat, aby dostály základním kvalitativním požadavkům, můžeme být do jisté míry spokojeni. Dosáhnout takových počtů zpěváků, jako v dobách nesvobody v sedmdesátých letech, kdy byl sborový zpěv jednou z mála možností aktivního kulturního vyžití, případně vycestování do západní Evropy, je jen nedosažitelná představa – a bylo by naivní se domnívat něco jiného.

Ráda bych věřila tomu, že Češi sborové zpívání mají rádi. Myslím, že kromě Estonců a nás se snad žádný národ nesdružoval do sborů v tak hojném počtu. Myslíte, že to ještě stále platí?

Myslím, že platí, a to beze zbytku. Přispívá tomu i postupně se měnící poměry. Po dlouhých letech se začíná situace ve sborovém zpěvu podle mých poznatků snad opět otáčet a měnit postupně k lepšímu. Na sborových kurzech v Hranicích na Moravě, na takzvaném Bělotínském týdnu sborového zpěvu, kam jezdím jako lektor pravidelně každým rokem, bylo letos tolik nových nadšených mladých tváří… Radost pohledět. I do APS Moravan přišlo loni několik nových mladých pěvců. Je to snad začátek jistého pozitivního trendu, potvrdilo mi jej i mnoho mých kolegů sbormistrů.