My dirigenti cítíme obecenstvo v zádech

O koncertech a věcech kolem s Karlem Ančerlem
Texty Ivana Medka (141)

Když spolu Karel Ančerl a Ivan Medek hovořili – v roce 1967 před rozhlasovým mikrofonem – o publiku, vzpomněli na jeden důležitý typ, který se mezi českými posluchači jejich doby nevyskytoval. (A nevyskytuje se ani dnes.) Připomněl ho Ivan Medek:

„Je to typ, o kterém s takovým nadšením vypravoval Josef Suk, když se vrátil z Berlína, kde České kvarteto hrálo poprvé jeho Druhý smyčcový kvartet. To bylo v době kolem první světové války a v té době to byla skladba neobyčejně náročná, moderní, expresivní. Suk přijel a říkal tady každému na potkání: To bylo obrovské. To bylo něco. Představte si: voni mě vypískali! Půlka publika pískala, půlka tleskala. Tam jsou ještě lidé, kteří se na koncertech hádaj vo muziku!“

Zvláštní kategorií už tehdy bylo – a svým způsobem pořád je – japonské publikum. Čeští interpreti se jeho pozornosti těšili od 60. let. Některé projevy byly opravdu kouzelné, jak vzpomínal Karel Ančerl:

„Japonci jsou vášniví fotografové. Snad nikde na světě se tolik nefotografuje jako v Japonsku. Fotografují prostě pořád a všecko. Takže když tam přijedete, už na nádraží je stovka fotografů a druhý den jsou snímky v novinách. V Japonsku se popularita každého veřejně činného člověka šíří tak rychle, že vás lidi na ulici poznávají, což někdy může být dost nepříjemné, respektive pracné. Mně se stalo právě v Ósace, že jsem si šel do velkého obchodního domu koupit ovoce. Prodavačka, když mě uviděla, nechala ovoce ovocem a utekla. Za chviličku mě obklopilo asi šedesát prodavaček s bílými kapesníčky a všem jsem je musel podepisovat. Tam totiž sběratelé autogramů sbírají podepsané kapesníčky.“
***

IVAN MEDEK:
Víte, já myslím, že vypočítat reakce obecenstva na umělecký projev celkem jakéhokoliv druhu je vždycky neobyčejně složité a předem to asi nikdo nedovede. (…) Člověka zajímá, jak lidé v různých částech světa reagují na český hudební projev. Bez ohledu na to, co s Českou filharmonií hrajete, jestli hrajete českou hudbu anebo jestli je to hudba mezinárodního typu klasiky anebo koneckonců i moderní literatura. Mě by zajímalo, jak to vypadá s obecenstvem v Evropě. Ve srovnání třeba německé publikum, francouzské, anglické, italské.

KAREL ANČERL:
To je otázka velmi komplikovaná. Podívejte se, obecenstvo se rekrutuje z toho kterého národa. Ten který národ má určitou mentalitu a ta se samozřejmě odráží v obecenstvu. Ovšem někdy se člověk může sakramentsky zmýlit. Jedete-li například do Anglie, jedete s představou, že Angličané jsou velmi rezervovaní až suší, nepřístupní. Ale poznáte, že na koncertech je tomu úplně jinak. Angličané se umí rozohnit a dávat své nadšení velmi, velmi hlasitě najevo. Oproti tomu jsem byl velmi zklamán vnějšími projevy v severní části Itálie. Italský člověk se neumí tak rozehřát jako dejme tomu Angličan. A my máme představu o temperamentních Italech! Ovšem jakmile zajedete kousek dál na jih, a dostanete-li se dokonce do Neapole, zažijete orgie rámusu, řvaní a dupání. Máte-li úspěch, pak takové, že to nikde na světě nemůžete zažít!

IVAN MEDEK:
Možná, že si to ti ze severní Itálie schovávají pro operu. Protože nakonec tam je reakce operního publika mnohem delší, jakoby zažitější, a jsou na to také daleko větší odborníci než na symfonické koncerty, na které chodí právě takové, řekl bych, sevřenější obecenstvo.

KAREL ANČERL:
Možná máte pravdu. Ovšem nevím, jestli je to docela tak. My jsme například v milánské Scale cítili, že úspěch se od čísla k číslu stupňuje. To začáteční přijetí, když vyjdete na pódium, to vždy nějak cítíte. My dirigenti říkáme, že to „cítíme v zádech“. To bylo skutečně velmi chladné. Ovšem po prvním čísle už nálada roztála a stupňovala se. A po posledním čísle se hlasitě volalo a byla zvolání „bravo“ a „bis“. Je to zajímavé, ale tito Italové se daleko pomaleji rozohňují a dostávají do varu než například anglické obecenstvo, které můžete chytit hned v prvním čísle.

IVAN MEDEK:
To je zajímavý postřeh. A teď jak to třeba vypadá ve srovnání s německým publikem? Pokud se to dá generalizovat.

KAREL ANČERL:
Generalizovat se to nedá. Ale publikum v německy mluvících zemích je publikum velmi vyspělé, které hudbu miluje. Musím vám říct, že tam máme tolik nadšených přívrženců jako snad nikde jinde. V Německu se nám stává, že nás lidé doprovázejí. To znamená, že s námi jezdí od města k městu, absolvují s námi třeba pět šest koncertů. Takových fanoušků máme v Německu mnoho. A nemohu říct, že by se nějak lišili věkem. Jsou to mladí lidé, ale i lidé střední generace a dokonce i někteří starší lidé kolem šedesáti let.

IVAN MEDEK:
A setkal jste se někdy s takovým případem z obecenstva, že by vám někdo chtěl vysloveně něčím udělat radost? Něco vám přinést, co by vás potěšilo?

KAREL ANČERL:
Ano. Dokonce velmi často. V první řadě jsou to květiny, které někdo pošle, aniž by se podepsal. Jenom prostě napíše „Váš ctitel“ a pošle je před koncertem do vaší místnosti. Nebo jsou to malé drobnosti. Já jednou dostal v Německu od jedné mladé dívky překrásný svícen s velikánskou svíčkou, čtyřhrannou. Mám to dodnes. Nebo knížku, nebo nějaký malý suvenýrek. Chce vám prostě ukázat, že vás má rád a že je rád, že zase v jeho městě koncertujete. S tím se ale konečně setkáváme všude. To nebylo jenom v Německu. Mnohokrát jsem to zažil ve Švýcarsku. Tam to dokonce bylo poněkud řekl bych materialističtější po té stránce, že to byly většinou báječné švýcarské bonbony, které já nesmím. To mně bylo trochu líto. Ale skutečně s tím se setkáváme celkem běžně všude.

IVAN MEDEK:
Mohl byste nám prozradit, z které takové pozornosti jste měl v poslední době největší radost?

KAREL ANČERL:
Největší radost jsem měl ve Stuttgartu, kdy mi sekretářka švýcarského organizátora našeho zájezdu…

IVAN MEDEK:
Moment. Ve Stuttgartu sekretářka švýcarského organizátora?

KAREL ANČERL:
Ano. Ona za námi přijela. Přijela za námi do Karlsruhe, jela s námi a koupila mi nádherného psa.

IVAN MEDEK:
Psa?

KAREL ANČERL:
Ano. Tak jsem si přivezl z Německa pejska. Je to krásnej, malej, černej knírač.

IVAN MEDEK:
Malinký je ovšem teď. Až vyroste, tak…

KAREL ANČERL:
No, teď je to štěňátko, ale on velký nebude. A je to překrásné zvíře, hrozně vznešené, protože má děsně dlouhý rodokmen. Já ten rodokmen ještě nedostal, ale čekám ho poštou. Ale ze psa mám velikánskou radost, protože jsme o našeho starého psa přišli. Takže teď psa máme a zase jsme kompletní rodina.

IVAN MEDEK:
To jsou moc hezké zkušenosti ze zájezdů, takové osobní. A myslím, že bychom se teď měli vrátit k tomu, co je takovým nejúspěšnějším číslem České filharmonie na zahraničních zájezdech. Já vím, že kdybych se dopustil té chyby a tuto otázku vám položil, tak byste mně na ni jednoznačně asi odpovědět nemohl. Proto mi dovolte, abych odpověděl já sám. Myslím, že v posledních letech to nesporně byly mezi jinými skladbami Musorgského Kartinky. Mohli bychom si snad poslechnout alespoň jejich poslední dvě části. Babu Jagu a Velkou bránu kyjevskou.

IVAN MEDEK:
Není to ovšem jenom světová symfonická tvorba, se kterou má Česká filharmonie úspěchy v zahraničí a pochopitelně taky doma. Je to především česká muzika. A z té na prvním místě známé symfonie Dvořákovy a Smetanova Vlast. Vlast ovšem nemůžete hrát všude. Je dost náročná zejména pro obecenstvo, které dost dobře nezná obsah tohoto díla a je těžko se mu přiblížit na první poslech. Proto zůstává z Vlasti pravděpodobně nejúspěšnějším a nejhranějším číslem v zájezdech České filharmonie Vltava.

 

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy