My jenom nehrajeme, my hlavně prožíváme!

Každá tvá minuta je jiná
Když usedám na židli v malém sálu, na jevišti se už prochází herec Jan Bárta a startuje svou autorskou performanci Hit. Všechny nově příchozí zdvořile zdraví: „Dobrý večer, good evening“ a potutelně se usmívá, což mě při nejmenším děsí. Ačkoliv jeho kostým tvoří čistě černé oblečení, zaujme mě na něm panoramatická kamera, kterou má připnutou na hrudníku. Dále prostor tvoří několik světelných diod v červené a bílé barvě, což působí v přítmí agresivně. Na pozadí pak běží projekce tváře aktéra, která však není snímána ze zmíněné kamery, naopak na samotného „živého dvojníka“ reaguje. Že tady někdo zase bude podvracet koncept performativity Eriky Fischer-Lichte? Pomyslím si a nemýlím se. Zpočátku Hit působí jako okázalá parkurová show, jen bez koně, ale s člověkem. Bárta cválá po jevišti, dělá u toho všelijaké grimasy, občas se teatrálně zasměje, ale především se snaží unavit. Nutno podotknout, že v činoherním divadle (např. v Divadle X10) ztvárňuje dramatické role velkých gest, z nejnovějších např. zahořklého antického anti-hrdinu Filoktéta, a zde mám pocit, že vytváří resumé svého nonverbálního výrazového rejstříku. Hlavně si zkrátka na jevišti hraje, a to i s publikem.

Doprovodný komentář k dění nám totiž poskytuje jeho alter ego na projekci, které nabízí podněty k zamyšlení, například nad tím, jak prožíváme čas. Sem tam jej přehluší záměrně různé ruchy, je na nás – na publiku – jak se dovedeme koncentrovat. Co nás zajímá víc? Živý člověk, nebo jeho projekce? A umíme tyto dva světy propojit? Chvílemi nevím, na co se dřív soustředit. Nejvíce mě však baví, když Bárta improvizuje a komunikuje s publikem face to face. „Potřebuji nahodit situaci, no tak,“ poznamenává, když mlčíme, aby prolomil ledy, čímž Hit nabývá téměř formátu stand-upu. Posléze sám začíná komicky zaplňovat prostor rozmanitými rekvizitami a kulisami, které připomínají změť z vetešnictví, jejich význam vlastně neexistuje. A musí vůbec? Bárta tak nepřímo trefně odkrývá prázdnotu času i prostoru, které přece část lidí zaplňuje věcmi, protože zkrátka jinak život neumí prožívat. To záhy vidíme i v zákulisí, kam z přeplněného jeviště zmizí, zatímco nám se akce promítá na plátně. Téměř každý, koho potká, je na mobilu a svět kolem sebe nevnímá, dokonce ani aktéra, který si z nich před jejich zraky dělá legrácky. Hit zkrátka není konvenční performance, ale spíše experiment, který zkoumá stav divákovy percepce a groteskně se šklebí tomu, že možná už paradoxně ani pozornými diváky být neumíme.

Tvůj pohled je krásný
Po Hitu následuje dvacetiminutová pauza, v níž se dávám do řeči s přáteli, které jsem náhodně na festivalu potkala. Hit nás skutečně svou dravostí udeřil, zaujal, ba co víc, potěšil. Bárta nás obejmul svou spontaneitou a smyslem pro okamžik. A v podobně laděném duchu pokračuje rovněž autorský projekt Performers Anonymous choreografky Ramony Nagabczyńske, která ladně dramaturgicky navazuje na Bártův projekt, protože rovněž zkoumá vztah mezi publikem a vystupujícími. Když vcházíme pro tentokrát do velkého sálu, na obrovském jevišti stojí v přítmí sousoší složené z pěti částečně obnažených těl, čtyř žen Karoliny Kraczkowske, Ramony Nagabczyńske, Maji Pankiewicz, Bożny Wydrowske a jednoho muže Roba Wasiewicze.

Na působivosti výjevu dodává kouř, který účinkující vytvářejí za pomocí elektronických cigaret. Na rozdíl od Bárty je tempo akce meditativní, aktéři celý sál zpomalují. Celý ten obraz mi přijde jako ze snu, zvláštní a vlastně na první pohled ne zcela jasně srozumitelný. Následně však mezi sebou začnou komunikovat a soupeřit až do úmorných bojů o místo ve velkém prostoru. Jako se (sebe)vraždí. Přetahují se a zároveň si v sebedestrukci pomáhají. Jako by je poháněla nějaká temná síla. Jejich pohyby jsou trhané a stále se opakují. Rány do hrudi falešným nožem jsou refrénem zběsilého obrazu. Vybaví se mi Vytrvalý princ Jerzyho Grotowského, kterého se za několik okamžiků explicitně dovolávají i samotní performeři. Až je dílo znavení dokončeno, herci oblékají svá nahá těla a perspektivu dění převrací na diváky.

Najednou si jde pětice aktérů sednout mezi nás, aby nám popsali své dojmy ze hraní. Kdybych byla kočka, v ten moment se mi naježí chlupy na hřbetu. Nechci aktivně komunikovat. Nechci sdílet. Chci jen být a vstřebat. Jakmile si ke mně přisedne jedna z žen, konverzaci odmítnu. Následně se trochu cítím jako pokrytec, protože přece jen ona sama se byla ochotna před diváky včetně mě obnažit, já ji dál nepustím. Moje kamarádka, která sedí vedle mě, mi šeptá do ucha, že jsem se připravila o příjemný rozhovor. Po chvíli každý z aktérů usedá za kameru v režii, jeho obraz je promítán na zadní stěnu jeviště a se všemi diváky sdílí své prožitky.

Ze všech výpovědí plyne, že publikum není jen celek, ale hlavně jednotlivci, stejně tak jako jsou individualitami i aktéři. Každý pohled má svůj význam, tak jako každá minuta, jak pro změnu demonstroval Jan Bárta ve své inscenaci. A v tomhle rozjímání ospale odcházím domů ze Studia Hrdinů…

Hit
Koncept a interpretace: Jan Bárta
Foto, video, grafika, projekce: Dita Havránková
Technická podpora, světelný design: Václav Hruška a Studio Hrdinů
Produkce: CreWcollective

Performers Anonymous
Choreografię: Ramona Nagabczyńska
Dramaturgie: Agata Siniarska
Sscéna a kostýmy: Wiktoria Walendzik
Hudba: Lubomir Grzelak
Světelný design: Jędrzej Jęcikowski
Vedoucí výroby: Ewa Grzebyk
Inspicient: Patrycja Węglarz
Performují: Karolina Kraczkowska, Ramona Nagabczyńska, Maja Pankiewicz, Rob Wasiewicz, Bożna Wydrowska
Produkce: STUDIO theatregallery in Warsaw
Premiéra: 6 září 2024