Na cestě k Salome

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Německý císař Vilém II. vyjádřil hluboké politování nad tím, že jeho berlínský dvorní kapelník Richard Strauss (1864–1949) složil Salome; prohlásil, že si tím jeho oblíbený skladatel velmi uškodí. Strauss to po mnoha letech trefně okomentoval ve svých pamětech (Betrachtungen und Erinnerungen, Curych 1949), že si z té „škody“ postavil vilu v Garmisch-Partenkirchenu…Skladatelův otec Franz Strauss byl prvním hornistou v mnichovské Dvorní opeře a o hudební vzdělání svého syna důsledně dbal od jeho dětství; první skladbičky napsal Richard už v šesti letech (pro klavír Schneiderpolku a pro zpěv a klavír vánoční píseň Schlaf wohl, du Himmelsknabe du). Franz Strauss ovšem také formoval Richardův hudební vkus podle toho svého. Bayreuthský mistr a jeho opery, v jejichž premiérách hrál v Mnichově (Tristan a Isolda, Zlato Rýna a Valkýra) či v Bayreuthu (Parsifal), mu k srdci nepřirostli a svému supertalentovanému synkovi vštěpoval náklonnost k vídeňským klasikům, Haydnovi, Mozartovi a Beethovenovi. Také mu obstarával vstupenky na operní představení a brával ho sebou na zkoušky, a zasloužil se tak o Richardovo okouzlení operním světem. Přesto trvalo ještě řadu let, než se Strauss junior do kompozice opery pustil.V zimě 1883 odjel z Mnichova do Berlína, kde se mu otevřel mnohem širší svět hudby než v rodném bavorském městě. Pustil se do studia Schopenhauerovy filozofie i Wagnerových hudebních dramat a stal se asistentem Hanse von Bülow, který stál v čele meiningenského orchestru. Vášnivé polemiky o novoromantismu a programní hudbě, které vřely ve Vídni a pro tvorbu Johannese Brahmse zatracovaly Wagnera, se ho ve vzdáleném Berlíně nedotkly; se zaujetím se zabýval i orchestrální tvorbou Antonína Dvořáka, kterému spěchal poslat svůj Houslový koncert d moll, op. 8 („Sleduji se zájmem Váš růst a seznal jsem s potěšením z novin, že se Vaše jméno stále více prosazuje“, napsal mu 13. října 1884 Dvořák), a Johannese Brahmse. Což mu nikterak nebránilo v tom, aby s výjimkou Symfonie d moll nedal všem svým velkým orchestrálním skladbám mimohudební obsah. Tak v letech 1886 až 1898 vznikla řada hudebních básní: Z Itálie (1886), Smrt a vykoupení (1888–1889), Don Juan (1889), Till Eulenspiegel (1894–1895), Tak pravil Zarathustra (1896), Don Quijote (1897) a Život hrdinův (1897–1898). Velkou zásluhu na této tvorbě měl první houslista meiningenského orchestru, skladatel a filozof Alexander Ritter, s nímž se Strauss spřátelil. Ritter ho seznamoval s hudbou Wagnera, Liszta a Berlioze a povzbuzoval ho ke komponování symfonických básní. Většina z nich vyprávěla konkrétní příběhy. Takže není divu, že osmadvacetiletý Strauss nakonec dospěl k opeře.

Ve svých prvních dvou operách Guntram (1892–1893) a Feuersnot (Ohně zmar, 1900–1901) zůstal věrný wagnerovskému ideálu. Opery ale nezaznamenaly úspěch a Strauss velmi pečlivě hledal nový námět. Pak jednou navštívil v Berlíně představení činohry Oscara Wildea Salome, v níž excelovala jeho oblíbená herečka Gertrud Eysoldt. Námět byl polapen.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss: Salome (ND Praha)

[Celkem: 5    Průměr: 1.8/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
aleksandrs8

Jen douška k senzacechtivé diskusi: včerejší premiéra Salome dokázala, že i v Praze lze vidět představení na evropské úrovni (a je jen škoda, že tu musejí pracovat “přespolní”, aby se opera na tuto úroveň posunula). Velká gratulace celému inscenačnímu týmu!