Na Halloween servírujeme operní horor

Bát se nemusíme jen při hororech Alfreda Hitchcocka, či Juraje Herze. Třást hrůzou, byť ne tak intenzivní, se můžeme i díky opeře. Je čas dušiček, tedy i Halloweenu. Nyní nejde jen o ty, kteří rádi slaví Halloween, ale do reje „slavení“ s maskami a strachem se nyní dostali úplně všichni a dokonce tyto oslavy organizuje vláda. Pro ještě lepší pocit strachu se můžeme bát společně s postavami a strašidelnými scénami například z oper, které jimi překypují.

Ilustrační foto (zdroj freepik.com)

Dávno před tím, než se především v západní literatuře objevila moderní forma literárního žánru jménem horor, můžeme v řadě oper najít místa, která si nezadají s nejlepšími mistry západní opery. Vzhledem k dobovým požadavkům i vzorům, jak má útvar jménem opera vypadat, často zahrnují komické pasáže, ale též pasáže vážné, dramatické, či milostné a děsivé.

Don Giovanni
Nejtypičtějším a nejlepším příkladem hororové pasáže je finální rozhovor Dona Giovanniho se sochou Komtura, která i přes jeho protesty uvrhne proslulého svůdníka do pekla. Don Giovanni vzdoruje, nechce se podvolit, ale podzemní říše jej přesto pohltí. Hororová a možná nejsilnější pasáž slavné opery začíná nenápadně, malou komorní večeří s uvolněnou až melancholickou atmosférou. Mozart dokonce nechal Leporella zanotovat nejslavnější motiv ze staršího Figara, tedy inspiraci árií Non più andrai. Pražany, kteří Mozartovi rozuměli a byli opery Figaro znalí, to muselo příjemně potěšit. A na tuto nedramatickou „předehru“, do které vběhne na chvíli Dona Anna, střídá s příchodem Komtura panika a strach. Don Giovanni marně deklaruje svou odvahu, obyčejný smrtelník proti temným silám nemá šanci. Komtur byl pozván na večeři, na níž je sveden dialog-souboj Komtura a Dona Giovanniho za pasivního přihlížení vystrašeného Leporella. Mrazení v zádech po zavření brány pekel pak může vykompenzovat (a strachem třesoucího se diváka vykoupit) až moralizující, ale hudebně silný epilog, který může zjitřené pocity, zařadí-li jej dramaturg na závěr opery, uklidnit.

Prsten Nibelungův
Bát se můžeme rovněž Wagnera, a to nejen délky jeho děl. Opery Richarda Wagnera obecně nepřekypují optimismem a pozitivním přístupem k životu, radost ze života můžeme vnímat pouze v touze stát se hrdinou, který se má po smrti ocitnout ve Valhalle. Ovšem příjemně se můžete vyděsit například v Siegfriedovi, v rámci Prstenu Nibelungova. Zde je dynamická árie, kterou zpívá kovář (tedy Schmied). Kovář, tenorista, budí respekt a trochu i strach, když si svým kladivem kuje meč, a to na otevřené scéně! Kovový zvuk kovadliny navíc zajímavě ilustruje dynamiku árie.

Robert ďábel
Dnes již mírně opomíjený Giacomo Meyerbeer nám zanechal monstrózní operu Robert ďábel – Robert le diable. U ní se můžete bát téměř po celou dobu, a to ve velkém. Vždyť i ve filmu Tajemství hradu v Karpatech se projekt fatální destrukce Čortova hrádu s využitím Orfanikovy patrně jaderné energie jmenuje „Akce Robert ďábel“.

Orfeus a Eurydika
Zdánlivě děsivý Rej blažených duší v opeře Orfeus a Eurydika od Christopha Willibalda Glucka je možná než hororem spíše klidným zúčtováním. Ale i tak je opera děsivá dostatečně, pokud vnímáme, že první dějství se odehrává v hrobce a zpěváci oplakávají mrtvolu Eurydiky.

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments