Na hudebním festivalu v Kostnici zazněla premiéra nové symfonie o Praze

Svojí Prager Frühlingssinfonie (Pražskou jarní symfonii) pro soprán a orchestr zde uvedl domácí skladatel Frédéric Bolli. Její náčrtky spadají do jarního období roku 2002, kdy skladatel v Praze strávil svůj první několikadenní pobyt. Symfonie není tedy zasažena Pražským jarem se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, což autor zdůrazňuje ve všech textech o skladbě. Historická místa i šedivá próza velkoměsta podnítily vnímavého autora nejdříve k vytvoření básní, ty se pak staly zhudebněnými texty v jednotlivých větách symfonie. Dílo zaznamenalo mimořádný ohlas publika na koncertě, který se konal na vrcholu letní sezóny u Bodamského jezera. Výborně jej provedla Südwestdeutsche Philharmonie Konstanz pod taktovkou Benjamina Lacka (dirigoval například též náš Pražský filharmonický sbor). Sopránová sóla zpívala s velkým zaujetím a intonační jistotou pěvkyně britského původu Ania Vegry. Úspěch skladby u publika byl oprávněný. Svědčí o tom i zvukový záznam premiéry, ze kterého vychází tento článek.

Frédéric Bolli (*1953) je německý skladatel švýcarského původu; narodil se v La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku. Po maturitě ve Frauenfeldu studoval matematiku, fyziku a hudební vědu na univerzitě v Curychu a později navštěvoval hudební školu v oboru zpěv. Původně se skladatelsky vzdělával autodidakticky. Studium kompozice absolvoval u curyšského skladatele, muzikologa a publicisty Rolfa Urse Ringgera. Skladatelské vzdělání završil studijní pobyt u anglického skladatele Ivana Moodyho v Lisabonu. Některé Bolliho sborové skladby vysílalo rádio DRS 2. Díla autora vydala tiskem nakladatelství Pan-Verlag, Breitkopf & Härtel a Edition Brendel. Jeho komorní opera Laura byla s velkým úspěchem premiérována ve Frauenfeldu, dále byla hrána v St. Gallenu (na festivalu hudebního divadla Open Opera) a v Curychu. Frédéric Bolli rozvíjí bohatou mezinárodní uměleckou spolupráci. Zahrnuje též časté návštěvy České republiky, kde se zúčastňuje mnohých provedení svých skladeb. Protože jeho hudební řeč je sdělná a obsahově přívětivá, je u nás často vyzýván k tvorbě komorních a sborových skladeb pro profesionály i amatéry. Naposledy se podílel na projektu česko-německých soudobých melodramů. Südwestdeutsche Philharmonie Konstanz již provedla několik jeho skladeb, například světovou premiéru jeho symfonické básně Imperia pro soprán a orchestr.

Prager Frühlingssinfonie Frédérica Bolliho je rozdělena do pěti vět: 1. Travestita di legno, 2. Postmoderne, 3. College, 4. La primavera, 5. Jazz-Knödel. Jejich obsah tvoří imprese z návštěv zcela rozdílných částí Prahy (Staré Město, Palmovka, Strahov, Kampa, pizzerie, pošta, koleje vysokých škol atd.). Texty básní podněcuje bohatá obrazotvornost autora a jeho schopnost volných asociací do té míry, že svým stylem spějí až k surrealismu. Pro vznik moderní symfonie s vokálním podílem jsou tedy využity nanejvýš inspirující impulsy.

Ve skladbě doprovází sólový soprán středně velký symfonický orchestr, ve kterém jsou bohatě zastoupeny bicí nástroje. Perkuse jsou obohacené ještě tónotvornou marimbou. V žesťové sekci chybí lesní rohy a tuba. O to více jsou však zapojeny dřevěné nástroje, basklarinet a kontrafagot nevyjímaje.

Koncepce Bolliho symfonie jde ve stopách takové kompoziční metody, kde je vedle zpěvního hlasu též využit vysoký podíl symfonické orchestrální hudby. Ve skladbě můžeme sledovat velmi vyrovnaný poměr orchestrálních partií a úseků sólového sopránu. Orchestr sleduje v rozšířeně tonálních vztazích geometrické tvary polyfonních imitačních linií, komplementárních hlasů a motivických evolucí. Do symetrických vlastností partitury vstupuje velice ústrojně zpěvní hlas traktovaný do nápaditých melodických průběhů. Tím se obě složky skvěle doplňují a současně se posluchač ve skladbě velmi dobře orientuje. V první větě Travestita di legno (Maskovaný jako dřevo – z it.), jejíž text vznikl jako náladová momentka v pizzerii ve starobylém domě na Starém Městě, hlas vstupuje nepravidelně do orchestrálních polyfonních přediv. Ty se vinou mírným tempem v permanentně obměňovaných imitačních vztazích na bázi polytonality či rozšířené tonality. Hlavní zpracovávaný motiv obsahuje silný podíl tercií, což mu umožňuje ušlechtilé znění v jakémkoliv harmonickém kontextu. V básnickém základu věty najdeme též argumentaci ke zvolené metodě: nachází se zde totiž střet prozaické reality osvěžovny s nevázanými asociacemi básníka probuzenými architektonickou památkou.

Druhá věta Postmoderne má monodický úvod, později homofonní průběh. Začíná dlouhým meditativním sólem v basové poloze, na kterém se podílí kontrafagot a basklarinet. V melodiích i harmoniích celé věty převažují půltónové postupy vedoucí až k výsečím chromatické stupnice. Zde je sice vytvořeno prostředí pro atonální vyznění, ale akordika těží více z klasických souzvuků, a tak i zde lze sledovat hudbu nabízející posluchači komunikační kód. To však neubírá na soudobém výrazu hudebního celku. Tempo věty je pomalé, hudba bez centra i text vykreslují bezútěšnou atmosféru omšelé pošty na Palmovce.

Z návštěvy strahovských kolejí vznikla báseň College, jejíž text zhudebňuje stejnojmenná třetí věta. Atmosféru hudby zde podnítila vize soustředěné vzdělávací a badatelské práce. Věta zní sice také v pomalém tempu, ale jako by povstala z nějakého matematického vzorce. Odvíjí se totiž ze sekvencovitých postupů po houpajících se kvartách v chromatických rozestupech, avšak s působivým harmonickým výsledkem při vyústění celé fráze. Výsledek kalkulace vždy vyšel ve prospěch záměru.

Následující věta La Primavera (Jaro) přináší stylizovaný valčík, který tonálně těká a je postaven více na polyfonních než na homofonních základech. Rychlé stupnicové chody ve staccatech dřevěných dechových nástrojů mu přidávají zvukomalebný rozměr. Jaro vidí autor prizmatem návštěvy Lichtenštejnského paláce na Kampě.

Čtvrtá věta je scherzem symfonického cyklu a svojí motivickou náplní, využívající také čistých kvart, zřetelně navazuje na větu předcházející.

Závěr tvoří jazzem inspirovaná věta Jazz-Knödel se satirickými názvuky poukazujícími k českému švejkovskému naturelu. Frédéric Bolli dnes již do české národní povahy dobře proniknul. Pojetí jazzu německého autora s polytonálními popřípadě atonálními souzvukovými střety odpovídá analogickému tvůrčímu období Igora Stravinského z konce druhého desetiletí 20. století. Po jazzových eskapádách závěrečné věty Bolliho symfonie soprán přináší vážnější tóny při rozloučení s městem, ty jsou odrazem dozvuků pražských impresí.

Dirigent Benjamin Lack pojal celek v duchu návazností attacca mezi větami, čímž silně podpořil kompaktnost vyznění skladby. Orchestr byl na premiéru výborně připraven, jak potvrdila i jeho souhra či vypracovaná sóla dřevěných i smyčcových nástrojů, která zazněla bez sebemenšího kazu. Pěvkyni Anii Vegry bylo velmi dobře rozumět, na což navázala i přesvědčivým intonačním a výrazovým provedením skladby.

Nová symfonie Frédérica Bolliho přinesla posluchačům radost z poutavé moderní hudby i z výrazných textů. Hudební řeč této skladby jim vychází vstříc, ale současně nezpochybňuje obecnou nutnost vývoje hudební kompozice. Není lehké najít rozumný kompromis mezi soudobostí a sdělností. Zde se to však podařilo.

Konstanzer Musikfestival
21. července 2022
Sál Inselhotel Konstanz

Program
Frédéric Bolli: Prager Frühlingssinfonie (Pražská jarní symfonie)
Erich Korngold: Koncert pro housle a orchestr (Andrej Bielow)
Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Des dur (Aaron Pilsan)

Účinkující
Ania Vegry – soprán
Südwestdeutsche Philharmonie Konstanz
Benjamin Lack – dirigent