Na Hukvaldech pršelo, Carmina Burana zazněla v Domě kultury města Ostravy

Dílo německého skladatele Carla Orffa Carmina Burana je kantátou pro sóla, sbor a orchestr a je pro svoji zvukovou srozumitelnost, dynamičnost a výrazovost oblíbeným kusem právě pro akce v plenéru. Filharmonie Bohuslava Martinů se svým šéfdirigentem Tomášem Braunerem přizvali ke spolupráci Pěvecký sbor Národního hudebního fóra Wroclaw pod vedením sbormistryně Agnieszky Franków-Żelazny. Protože tahle skladba je především o sboru a o jeho schopnostech. Sólisté ovšem mají pozici daleko složitější, neboť nepříliš dlouhé vstupy jsou pro ně o to náročnější a neobvyklejší. Roman Hoza, Richard Samek a Veronika Rovná Holbová byli připraveni před publikem vydat to nejlepší, co od nich skladba žádá.

Celkem 25 textů v latině a ve staré němčině ze 13. století zpracoval Carl Orff do působivé koláže, určené pro scénické provedení. Ostinátní rytmus skladeb, neobvyklá a přesto vtíravá melodika i nápaditá instrumentace a hraniční hlasové možnosti, to vše dělá z písní celek, který provokuje. Písně jsou satirické, dělají si legraci z duchovních i ze světských věcí, ale jsou i intimní a něžné, pokud jde o něžnou krásu. Jsou tu i části úderné a ohromující, již první skladba útočí na posluchačův sluchový aparát.

Smíšený sbor čítal 28 zpěváků, kteří byli postaveni podél celé zadní stěny pódia. Využila se tak naplno ozvučnice, která zabírá celé jeviště a přestože byl sbor v zadní části jeviště, hlasově zaplnil celý sál, jako by byl nazvučený. Podařilo se jim i přezpíval orchestr, který se sboru nijak nesnažil situaci ulehčit. Fortissima, která ve skladbě zazněla nejednou, vtlačovala publikum do sedadel. Jediný problém byl v tom, že se zvuk orchestru a sboru v té maximální zvukové mase sléval.

Sbor ale prokázal, že umí i piana, zejména sopránové části, které zněly stříbrně a jásavě a dobře se barevně mísily se sólovými vstupy flétny a ostatních dřevěných nástrojů. Orchestr si pohrával s barevnými plochami, čemuž pomáhala instrumentace a také bezchybné provedení jednotlivých nástrojových skupin. Dirigent volil svižná tempa a udržoval orchestr i sbor v entuziasmu.

Sólové vstupy má ve skladbě největší baryton. Roman Hoza naplnil prostor barevným a plným hlasem, zejména v hlubší poloze, ve vysokých polohách si vypomáhal falzetem, což dokázal zabalit do výrazu. Užíval si jak pijácké písně, tak i ostatních vstupů. Tenorista Richard Samek využil zvučného a nosného témbru, který poněkud karikoval, což mu pomohlo se dostat z problému s hraničními výškami, které už byly nad jeho možnosti, přesto se jich nezalekl a využil falzetu, i když ho poněkud přetlačoval. Sopranistka Veronika Rovná suverénně přebila oba pěvce a nastoupila s plným a tmavěji zabarveným sopránem, s mírným vibratem a závěrečnou forzí. Tu způsobil jistě její stav, zpívala totiž v posledním měsíci těhotenství, což jí práci s dechem zcela určitě ztížilo. Přesto byl její pěvecký výkon obdivuhodně plný a suverénní. Koncert měl být původně v květnu a posunul se o 4 měsíce, a kdyby to bylo jen o 14 dní déle, zpěvačka by se ho nejspíše vůbec nemohla zúčastnit. Ale vše dobře dopadlo a snad si to užilo i to maličké.

Lesk dodal koncertu moderátor Jiří Vejvoda, který, jako každoročně, uvádí i letos jednotlivé koncerty s noblesou a přichází se zajímavými informacemi o koncertu i účinkujících, které nejsou v programu. Publikum ocenilo výkony sólistů, sboru i orchestru nadšeným potleskem a i když bylo poznat, že to není klasické koncertní publikum, přesto byla jeho reakce spontánní a nadšená. Večer, který měl zapůsobit především ohromující atmosférou obory, nakonec přesvědčil hudebním provedením a sdělností hudby samé.