Na koncertech máme málo mládeže

O koncertech a věcech kolem s Karlem Ančerlem
Texty Ivana Medka (139)

V roce 1967 vysílal Československý rozhlas několik pořadů, v nichž hovořil Ivan Medek s tehdejším šéfdirigentem České filharmonie Karlem Ančerlem. A to především o jeho zkušenostech ze zahraničí – ať už se týkaly spolupráce s tamními orchestry nebo pozorování publika.

Karel Ančerl měl dokonce specifickou typologii publika, o které mluvil zase při jiných příležitostech. Můžeme ji alespoň stručně připomenout. Začíná se tím nejnepříjemnějším:

„To jsou kašlalové, tedy lidé, kterým kdykoliv se zachce – ať hrajete pianissimo nebo piano, prostě ať zní na jevišti cokoliv – myslím, že ani nemají potřebu, tak si prostě docela nahlas zakašlou. Dovedete si představit, když jste v takové pianissimové náladě a najednou za vámi zazní rána jak z děla, tak skutečně je umění udržet se v té náladě dál a na takového kašlala se nezlobit. (…) Druhý takový zajímavý typ je předzpěvák a dirigent. To jsou lidé, kteří skladby na koncertním pódiu právě provozované dobře znají, a aby tu svoji znalost potvrdili i svým sousedům, tak buď zpívají o chloupeček napřed, co teď přijde, anebo velmi živě dirigují s sebou. Nám celkem tito lidé nevadí, myslím spíš svým sousedům. (…)

Třetí typ, velmi zajímavý a rozšířený, je znalec s partiturou. To jsou lidé, kteří chodí na koncerty vyzbrojeni všemi partiturami, které se provozují… Přirozeně, hlavně nadpis musí být dobře vidět. V těchto partiturách listují, většinou je přistihnete, že si ukazují prstem, ale běda když přijde velmi rychlá věta. Tam se obyčejně ztratí. No ale konečně, když z toho mají radost, ať poslouchají s partiturou.

Další typ bych rozdělil na dvě odrůdy. Staromilci a astronauti. Abyste mi dobře rozuměli: staromilci jsou lidé, kteří uznávají hudbu zkomponovanou tak nanejvýš do první světové války. Vše, co bylo komponováno potom, je uráží a skutečně velmi často dávají svoji urážku najevo. Astronauti jsou oproti tomu lidé, kteří už žijí v hudebním vesmíru čili v budoucnosti.

Lidé, kterým například Webern je už skladatel velmi – jak říkáme – fousatý, konzervativní, a kteří si libují v nejnovějších vymoženostech elektronické hudby a já nevím, jak se všecky ty poslední směry jmenují. To je hudba, kterou jedině uznávají. Ostatní jako kdyby neexistovalo. (…) A konečně jedna z posledních odrůd posluchačů jsou posluchači spící. Lidé, kteří po celodenní námaze jdou na koncert, jsou vyčerpáni a blaženě usnou a často prospí i celý koncert. Znám dokonce i takové kritiky!

Ovšem jak říkám: všechny tyto typy nechci kárat a nechci říct, že je nemám rád. Ty prostě patří k tomu a patří do celé obce našich posluchačů, i když tvoří tu velikou, velikou menšinu.“ A pak je samozřejmě ta velká a početná skupina lidí, kteří jsou charakterističtí prostě tím, že mají hudbu opravdu rádi a jsou jejími věrnými posluchači…

***

IVAN MEDEK:
Nezlobte se, prosím vás, že se pořád vracím k té otázce, která mě nesmírně zajímá, a tou je obecenstvo. Ale je to trošku zvláštní pocit hovořit s dirigentem, který vlastně posluchače vidí, jenom když přichází anebo když se klaní při potlesku. Protože je jinak tak trošku cítí za zády. Jestli se pamatujete, posledně jste hovořil o tom, jaké jsou typy různých posluchačů. Dnes bychom se k tomu mohli vrátit a věnovat svoji pozornost posluchačům v různých zemích a zejména té jejich části, o které jste hovořil naposledy: to jest té většině, která chodí na koncerty prostě proto, že má ráda hudbu, která je součástí jejího denního života.

KAREL ANČERL:
V této většině vidíme nejraději mládež. A tady musím říct, že u nás nejsme s vývojem věcí spokojeni. Na koncertech máme málo mládeže. Srovnáme-li stáří publika s Anglií, Západním Německem, nemluvě o Vídni, jsme skutečně značně pozadu a máme co dohánět. A bude to pravděpodobně úkolem i našich škol, aby mládež víc zainteresovaly o hudbu vůbec.

IVAN MEDEK:
To je otázka hudební výchovy. Je to otázka vztahu jednotlivce k muzice, vztahu, který se formuje většinou už v mládí a v rodinách. Ten je předně hrozně závislý na prvních dojmech a na tom, jak jsou tyto první dojmy organizovány. Všichni víme, že jsou moc špatné zkušenosti s oficiálními výchovnými koncerty, na které se chodí povinně. Co je skoro nejdůležitější, to je vzbudit zájem u mladých lidí, ale ponechat jim přitom co nejvíc vlastní iniciativy.

KAREL ANČERL:
No určitě. Vždyť máte přece tu nádhernou organizaci Jeunesses Musicales, která je prakticky úplně v rukou mladých a kde si organizují sami svoje koncerty, svoje podniky, a ty jsou většinou úplně plné. Já mám nejkrásnější zkušenosti například z Vídně. Tam je přímo nutností, jste-li tam pozván jako hostující dirigent, zadirigovat nejméně jeden koncert pro tuto organizaci mládeže. Už tam jezdím řádku let a nikdy jsem na takovémto koncertu neviděl prázdné sedadlo.

IVAN MEDEK:
A přitom to tam dělá několik mladých lidí vlastně bez organizace. Tedy bez sekretariátu, bez oficiální podpory.

KAREL ANČERL:
Organizační středisko tam mají, ovšem vlastní, je to kancelář Jeunesses Musicales, kterou tam vede jeden nesmírně schopný mladý člověk; zrovna před několika týdny dostudoval doktorát na právech. A je strašně pyšný, že při té velké práci, kterou dělal pro hudební mládež, mohl svá právnická studia s úspěchem ukončit.

Ale nejenom v Evropě, i jinde je po této stránce o mládež víc postaráno než u nás.  Tak například v Austrálii. Je nemyslitelné, jste-li pozván jako hostující umělec, abyste ne jeden, ale několik koncertů v každém městě neprovedl výhradně pro mládež. To jsou večerní koncerty s velmi závažnými programy. Liší se jenom tím, že dirigent nebo sólista je povinen mládeži něco říct o skladatelích a hraných skladbách. Oproti tomu v Japonsku jsem nezažil žádný speciální koncert pro mládež. Ale viděl jsem z pódia, nebo byl-li jsem v obecenstvu, že nejméně 60 procent obecenstva tvoří mládež.

 

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy