Čajkovského Mazepa znovu po sedmdesáti letech v Geře

Opera Mazepa vznikla mezi velice úspěšným Evženem Oněginem a Pikovou dámou a měla premiéru ve Velkém divadle v Moskvě v roce 1884. Hned čtyři dny poté se objevila na jevišti Mariinského divadla v Petrohradě v nastudování českého dirigenta Eduarda Nápravníka. Dílo na historický námět podle Puškinovy básně Poltava se nehraje příliš často. U nás bylo poprvé a naposledy uvedeno v pražském Národním divadle roku 1934 (titulní roli zpíval Zdeněk Otava). Po válce se pak opera objevila v padesátých letech pouze v Plzni. U sousedů v Německu se občas hraje a uvedl bych kromě Brém a Cách inscenaci v Komické opeře v Berlíně před třemi lety, kde hlavní tenorový part Andreje zpíval náš Aleš Briscein. Nastudována byla též před několika málo lety v lotyšské Rize v koprodukci s chorvatským Záhřebem, na konci letošního dubna v německé Geře.

Prohlédl jsem si na internetu fotografie i zprávy o novodobých inscenacích a je jasné, že ve všech byl historický děj z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století převeden do současnosti. Docela příjemně mne překvapilo, že zmíněná divadla včetně nikterak velké operní scény v Cáchách nastudovala Mazepu v ruském originále. V nejnovějším provedení Thüringenského divadla v Geře se ale zpívalo německy. Pokud se ale pamatuji, ani Šostakovičova Lady Macbeth z Mcenského újezdu před třemi lety zde nebyla provedena v ruštině.

Rozsáhlá Čajkovského opera je samozřejmě dějově, ale hlavně hudebně zcela jiná než jeho ostatní díla. Dramatičnost a krutost některých dějových situací je vskutku veliká. Nenacházíme zde krásné árie a líbezné melodie, ale zato velké hudebně dramatické plochy. Dílo sleduje dvě linie. Tou hlavní jsou komplikované vztahy mezi jednotlivými aktéry od lásky k nenávisti a jejich vyústění, většinou do drastických a smutných řešení. Ta druhá linie je podtext poměrů historické doby za vlády Petra Velikého, aplikovaných do současné složité politické situace. K tomu pochopitelně nahrávají rusko-ukrajinské vztahy. Zajímavé je vyjádření režiséra a zároveň intendanta divadla Kaye Kuntzeho v programu k představení. Přirovnává tuto operu k Verdiho Síle osudu. Oproti němu francouzský dirigent představení a zároveň hudební ředitel divadla Laurent Wagner to poněkud zmírňuje, žádný člověk prý není zcela černý nebo zcela bílý.

Po pětiminutové dramatické předehře vybíhá z bočního vchodu na forbínu před tmavou oponu (dle předlohy se děj odehrává na břehu řeky Dněpr) skupina dívek, ke které se připojuje dcera místního mocného statkáře Kočubeje Marie. Je ztvárněna pěvecky výbornou první sólistkou souboru Anne Preuss. Připomínám její předloňskou výtečnou Jenůfku nebo Agátu v Čarostřelci v minulém roce. Přichází její obdivovatel Andrej (Hans Georg Priese zvučným hlasem zvládá úskalí dosti obtížného tenorového partu), který ji bezmezně miluje, je však odmítnut, protože dívka je okouzlena jiným mužem. Otevřením scény se dostáváme do velké síně Kočubejova sídla. To je znázorněno trojrozměrnou ponurou scénickou stavbou ve stylu stalinských paláců (scénograf Martin Fischer) a je umístěno na otáčecím jevišti. Tím umožňuje dívat se pootočením a samozřejmě vhodným svícením na téměř konstantní dekoraci z různých pohledů.

V Kočubejově domě probíhá oslava k návštěvě jeho přítele a ústřední postavy děje, mocného, ale zároveň mocichtivého kozáckého hejtmana Mazepy. Ten svého hostitele žádá o ruku jeho půvabné mladičké dcery Marie. Její otec, jehož herecky výborně, ale pěvecky již ne tak dobře ztvárnil místní bas Ulrich Burdack, nesouhlasí a je zděšen hlavně z věkového rozdílu. (Podle historických pramenů bylo Marii šestnáct let a Mazepovi šedesát dva). Na konflikt je tedy zaděláno. V současném inscenačním pojetí je ale tento rozdíl v podstatě smazán, protože představitelé těchto rolí jsou od sebe vzdáleni věkově maximálně deset let a Mazepa není nalíčen jako starý muž. To ale režisér zřejmě nepokládal za zásadní fakt. Do hlavní role byl právem nominován rakouský barytonista a člen souboru Johannes Beck, oblečený do důstojnické uniformy ruské armády. Pokud se mi podařilo pomocí teleobjektivu rozpoznat distinkce a také z širokých červených lampasů usuzuji, že je tříhvězdičkovým generálem.

Návštěvní veselí zpestřuje téměř spartakiádní vystoupení velmi mladých chlapců se samopaly v rukou (vzdáleně mi to připomnělo hru na vojáky z prvního dějství Pikové dámy, samozřejmě v jiných souvislostech). Vše končí roztržkou a bitkou mezi lidmi Kočubeje a Mazepy, který s Marií odchází. Kočubej se svými lidmi pálí ukrajinskou separatistickou vlajku. Aby se pomstil, posílá carovi Andreje se zprávou o tom, že se Mazepa snaží spojit s nepřátelskými Švédy proti němu. Pootočením dekorace na otáčivém jevišti se dostáváme do interiérů sídla hejtmana Mazepy. Ten stojí v okně prvního patra paláce a zpívá viditelně duševně rozerván, dokonce si nasazuje na krk oprátku. Pak ale zavzpomíná ve velké árii Ó María, María… na svoji milovanou, která sedí v místnosti na pravé straně domu. Následuje pak jejich dvojzpěv Moj milyj drug! (Uvádím přepis ruského textu dle bukletu CD nahrávky Deutsche Grammophon pod dirigentem Neeme Järvim.)

Opět se mění scéna. Dolů zvolna padá železná divadelní opona, ve které jsou malá bezpečnostní dvířka. Těmi vlečou vojáci Kočubeje s jeho věrným druhem Jiskrou (velmi dobrý tenor Du Wang) do vězení. Tam je nechal vsadit car, který neuvěřil Kočubejovu varování (udání?). V cele jsou za Mazepovy asistence oba nelidsky mučeni namáčením pod vodu. Je to uděláno tak autenticky, až je pro diváka dojem poněkud nechutný. Kočubej též nechce prozradit, kde má ukryto velké množství zlata, o které má Mazepa samozřejmě veliký zájem. Je tedy i se svým druhem odsouzen k smrti. Marně se tomu snaží zabránit Marie i její matka Ljubov. Její představitelka, Christel Loetzch, má sice hezky zabarvený mezzosoprán, ale některé vysoké polohy jí příliš nevycházely.

Po jediné pauze se začíná velkou předehrou, znázorňující legendární bitvu u Poltavy, kde jsou švédská vojska Karla XII. a jeho spojenců, kozáků pod vedením Mazepy, poražena ruskými vojsky. Na jevišti jsou vidět trosky Kočubejova sídla a Mazepa, zkrvavený a zašpiněný, utíká ruinami před ruskými vojáky. Setkává se se svým sokem Andrejem, který by si rád s ním vyřídil účty. Ten je ale nakonec smrtelně postřelen hejtmanovým sekretářem Orlíkem (překvapivě dobrý člen Duryňského operního studia, baryton Andrej Charkov). Přichází Marie, která zešílela a Mazepu prakticky nepoznává. V pozadí se objevuje holčička s chlapcem na houpacím koníku, což evokuje jejich vzpomínky na minulost. Dívenka přichází k umírajícímu Andrejovi, pak se vrátí a obě děti i s koníkem pomalu mizí v propadlišti.

Celkový dojem z představení je rozporuplný. Je to způsobeno už komplikovaným základním dějem a také ponurým až hororovým scénicko-inscenačním pojetím. Opera o třech dějstvích a šesti obrazech je velmi dlouhá. Přestávka byla až po dvou hodinách po druhém dějství. Tam byla již vidět únava spíše staršího obecenstva, projevující se stále menším aplausem po jednotlivých po sobě jdoucích obrazech. Zbytek opery pak trval pouhých čtyřicet minut. Pro tak náročné a dlouhé dílo to bylo ke škodě. Nicméně je záslužné, že zdejší soubor přiblížil divákům i méně známou operu slavného skladatele i přesto, že se nejedná o žádný kasaštyk.

Hodnocení autora recenze: 65%

 

Petr Iljič Čajkovskij:
Masepa
Dirigent: Laurent Wagner
Režie: Kay Kuntze
Scéna, kostýmy: Martin Fischer
Video: René Grüner
Sbormistr: Jolger Krause
Choreografie: Silvana Schröder
Dramaturgie: Nastasia Tietze
Philharmonisches Orchester Altenburg-Gera
Opernchor von Theater & Philharmonie Thüringen
Premiéra 28. dubna 2017 Bühnen der Stadt Gera
(psáno z představení 30. 4. 2017)

Masepa – Johannes Beck
Kotschubej – Ulrich Burdack
Ljubow – Christel Loetzsch
Maria – Anne Preuss
Andrej – Hans-Georg Priese
Orlik – Andrii Chakov
Iskra – Du Wang
Ein betrunkener Kosak – Alexander Voigt

www.tpthueringen.de