Enescu: Oedipe aneb O ananké

Jediná opera George Enesca
Ač je Oedipe, jediné operní dílo rumunského skladatele George Enesca, pokládán za základní dílo rumunské národní opery, jde o opus zcela kosmopolitní a jednu z nejvýznamnějších hudebně-dramatických skladeb evropského meziválečného neoklasicismu. Byť se sluší poznamenat, že v orchestraci i na několika místech partitury je znát vliv rytmiky rumunské lidové hudby, jež se příležitostně svou stopou váže k hudební kultuře Středomoří.

Přípravy libreta a vlastní kompozice i doba do prvého uvedení zabraly více než čtvrtstoletí. Pro operní kompozici se mladý skladatel usazený v Paříži rozhodl již v roce 1906 a po zhlédnutí Sofoklovy tragédie Král Oidipus na scéně pařížské Comédie-Française se slavným tragédem své doby Jeanem Monetem-Sullym roku 1909 mu byl jasný i námět budoucí opery. Novým rokem 1910 jsou datovány první známé náčrtky k opeře s tímto námětem. Klíčová byla volba libretisty. Velmi šťastně byl osloven francouzský literát židovského původu Edmond Fleg (1875–1963), autor řady kratších i delších monografických prací k židovským dějinám i filozofii a v té době již také autor velmi zdařilé operní adaptace klasické divadelní hry. Pro skladatele Ernesta Blocha upravil text Shakespearova Macbetha (premiéra na podzim 1910 v Opéra-Comique). Bohužel Blochova opera stojí neprávem ve stínu Verdiho zhudebnění, a je to zcela jistě jedno z děl, které by si zasloužilo častější inscenace. Po dohodě mezi skladatelem a libretistou došlo k časovému rozšíření látky, libreto opery se nemělo soustředit pouze na příběh Sofoklova Krále Oidipa, ale měl být zahrnut také předpříběh tragédie, tedy neblahé okolnosti Oidipova narození, setkání dospělého Oidipa se skutečným otcem Laiósem a závěr opery měl vycházet ze Sofoklova méně hraného dramatu Oidipus na Kolónu.

V roce 1913 předložil Edmond Fleg skladateli libreto dvoudílné opery, která měla být provozována ve dvou večerech, zřejmě analogicky s Berliozovými Trojany. Následně došlo k významné textové redukci a výsledkem bylo libreto pro celovečerní operu, která po kompozici trvá asi dvě hodiny a pětačtyřicet minut. Vznikla velmi logická textová struktura o čtyřech dějstvích.

Po čtyřminutové předehře první akt obsahuje narození Oedipa v královském thébském paláci a věštbu, jež vedla k odložení dítěte, které jeho otec Laiós odsoudil k smrti, aby se tato předpověď nenaplnila. Druhý akt (po dvaceti letech) obsahuje tři obrazy. V prvním potkáváme Oedipa v paláci adoptivních rodičů, korintského vladařského páru Polybia a Meropy, kteří se nalezence ujali, aniž Oedipe tuší, že se nejedná o jeho biologické rodiče. Protože je zasažen věštbou o vraždě otce a incestním spojení s matkou, opouští Korint. Druhý obraz představuje dramatické setkání Oedipa se skutečným otcem na křižovatce tří cest, které končí Laióvou smrtí. Třetí obraz pak příchodem Oedipa do Théb, kde porazí Sfingu, sužující město, a podle jiné věštby se stává thébským králem a manželem ovdovělé Iokasty. Třetí akt obsahuje děj (opět po dvaceti letech) Sofóklova Krále Oidipa, tedy hrůzné poznání, že Oedipe zabil svého otce, pojal svou matku za manželku a jeho děti jsou zároveň jeho sourozenci. Na konci aktu se Iokasta oběsí a Oedipe v zoufalství oslepí. Vlády v Thébách se ujímá jeho ambiciózní švagr Kreon. Čtvrtý akt obsahuje velmi zkrácenou zápletku Sofoklovy tragédie Oidipus na Kolónu, tedy putování starého Oedipa doprovázeného dcerou Antigonou, mocenský boj o thébský trůn a Oedipovu smrt v háji, kam ho přivádí král Théseus.

Jak je zřejmé z časového rozvrhu libreta, sledujeme Oedipa nejen v klíčových okamžicích lidského života (narození – zkouška dospělosti a vstup do manželství – zralý věk dospělého muže, který dosáhl vrcholu moci – smrt), ale také v souladu se symetrickou strukturou lidského věku (0 – 20 – 40 – stáří). Osou Flegova libreta a opery jsou především Oedipovy velké monology muže zkoušeného osudem, který postupně přijímá ananké, tedy nevyhnutelnost osudu, proti které je veškeré lidské snažení marné. Významnou roli hrají i věštby, tedy sdělení budoucnosti, jež nepodléhají lidské kontrole a cenzuře. Věštba se objevuje jako hybný motiv hned čtyřikrát (I., II./1. scéna, II./3. scéna a III. akt).

Kompoziční práce postupovaly pomalu, s četnými přestávkami, když se George Enescu věnoval jiným skladbám nebo své úspěšné koncertní kariéře. Veřejnost se ale mohla s určitými symfonickými úryvky z opery seznámit již v polovině dvacátých let dvacátého století. Orchestrace byla dokončena v dubnu 1931. Ještě dalších pět let trvalo, než dílo vstoupilo na jeviště pařížské Opéry (premiéra 13. dubna 1936) s vynikajícím výkonem barytonisty Andrého Perneta v titulní roli. Přestože dílo zaznamenalo okamžitý ohlas, vlastně nikdy z nepochopitelných důvodů nezakotvilo ve světovém repertoáru. Ač bylo od premiéry takřka jednohlasně považováno za veledílo, další inscenace se objevovaly jen nahodile. Ještě krátce před smrtí skladatele opera zazněla v nastudování francouzského rozhlasu. Jediná souvislejší provozovací praxe se váže k bukurešťské opeře, kde bylo dílo roku 1958 poprvé provedeno v rumunském překladu. A o osm let později vznikla i prvá nahrávka (v rumunštině) na základě bukurešťského nastudování u firmy Electrecorde. V roce 1955 operu znovu nastudoval francouzský rozhlas a nové impulsy přinesly do percepce díla především nastudování v Bruselu (1956), vynikající nahrávka na labelu EMI s José van Damem (Oedipe) z roku 1989 i nastudování ve Wiener Staatsoper (1997). Mimo Bukurešť je ale dílo stále velmi vzácným hostem na světových scénách.