Na kraji krajina: Plavba v alfa vlnách

Prostor pražského divadla Alfred ve dvoře postupně opanovalo šest různorodých masek tak, jako by osídlilo neobydlenou planetu. Charakterizovala je nadrozměrnost a vizuální nejednoznačnost, ačkoli se podobně jako larvální masky každá jediná vykazovala jednoduchými rysy, anebo sjednocujícím principem. Obyvatelstvo fantaskní krajiny tvořily objekty odvozené od běžně účelových, jako například vzdáleně připomínající třásňové stínítko lampy, kapsli či lomené zrcadlo, nebo od přírodnin typu útes, kráter, jeskyně, brouk, skořepina… Skupinu pevně daných, ohraničených, a dokonce u některých se vyskytovalo i zabudované světlo, doplňoval „amorfní“ jedinec s uměním nepředvídatelné proměny. A právě u postav, u nichž se podařilo upozadit vše lidsky civilní, konkrétně tělo, gesta i oděv, a pozměněnou fyziognomií podtrženou adekvátním kostýmem vybudovat komunikační nástroj, se zdařile rozvíjela specifická dramaturgie masky.

Tam, kde člověčina zdánlivě upustila od touhy vést a nekomentovala důvod svého činění, vznikala pohádková iluze o vzniku čehosi nového, nebo svědectví o objevovaném, obecně vzácné okamžiky funkční „zamaskované“ existence. S těmito objekty jako by se z klokotavých hlubin vynořovala sice absurdní, ale hravá situace, založená na pohybu, přesněji ohybech a modulování fyzické hmoty (nositele masky). Zejména trojhranná měkká prostorová „záležitost“, ať už evokující zrající hroudu sýra nebo korálovou rybu či disneyovskou kreaturu a samozřejmě svobodně cokoli jiného, vnášela tajemství a překvapení. Začínala bez viditelných lidských znaků, avšak s tušeným potenciálem tvarové hypermobility či až nadpřirozených schopností, které se dařilo odhalovat s umnou gradací oddalování point. Prezentovala se například vsakováním sebe sama či vstřebáváním se, převracením, vytažením se do stoje na nohách, které punčochami s vycpanými místy dokonce volně odkazovaly k rozvernému bouffonovi. Jí odpovídajícím partnerem, kterému také v jednolitosti „drželo tělo s hlavou“, se stal „pan kapsle“ čili bytost s hlavovou maskou ve tvaru veliké lékové tobolky a černým overalem.

Scénická procházka bez výraznějších vzmachů a vzruchů by verbálně mohla začínat: „Bylo nebylo, za mnoha prahy, stíny a odlesky, tóny i shluky zvuků, tam kam člověk jako by nepatřil, ať hluboko v noře, na dně moře či v kolektivním nevědomí, anebo na dráze k jiné galaxii, ocitlo se výtvarně roztříštěné osazenstvo v pasti svých představ, anebo v plastických kulisách hmatatelného neznáma…“ Sveřepé oživlé předměty fantaskní krajinu, neustále protkávanou zvukovou plochou, patrně již znaly, anebo se o seznámení s ní viditelně nepokoušely, protože se jen objevovaly, některé dokonce na čas splynuly, čímž vytvořily obraz přísavek či snad okrasný stalagmit, ale po určité době se zase rozpojily a vymizely. A právě setkání nezřídka díky vzdálenosti druhů jednoho od druhého potvrzovala, nakolik je maska v těle či není, kdy je příliš natěsno či naopak ztrácí kontakt, a to se svým nositelem či ostatními. V tomto ohledu sehrávalo zásadní roli také světlo: to protínající mlhavé peřeje, splývající po nadouvaných tkaninách, nenápadně vystupující z materiálů masek dění přálo, naopak ostré a odhalující podtínalo bytosti jako ničivý živel, požár. Zanoření do fantazie napomáhala odlehčená hra, nejčastěji s kulatou rekvizitou či kontrast pevného bodu a odlišné rytmizace přesunu jedinců, oproti tomu výlov do reality nastal s účelovou manipulací (například při narovnávání látek pokrývajících jeviště), s každým úkrokem do všednosti, čili polidštěním.

Inscenace Na kraji krajina může pro oko působit jako Rorschachův test, ale také svým zobrazováním podivínů a zvláštních vztahů evokovat dílo berlínské malířky Juliane Hundertmarkové. Působilo zdlouhavě, a přesto jakoby nedořečeně, ale také zaplavilo prostor animovanými výjevy, které mohly vyhřeznout ze surrealismu či autentického deníku psychoanalytika. A právě svou otevřeností, do jisté míry patosem i hravostí, nezařaditelností a paradoxy, vyzývá diváctvo k pasivní spoluúčasti při svém hroužení a aktivnímu sledování svého síťování v zemi neznáma. Spolek tYhle se zašifroval do výtvarně kinetické instalace, k jejímuž „dekódování“ je vhodné se oprostit od všeho racionálního, především pak od očekávání čehokoli narativního, a současně, jako by se uzavřel ve fotografickém ateliéru, který proměnil v laboratoř a sebe v experimenty haptického bezčasí.

Na kraji krajina
Performují: AZA Entities, Lukáš Karásek, Margaryta Lebedzeva, Marie Svobodová, Orkun Türkmen, Lucie Vrbíková
Masky, kostýmy, scénografie: Magdaléna Vrábová
Choreografie: Alica Minar
Hudba: Ursula Sereghy
Světelný design: Judita Mejstříková
Technické zajištění: Matouš Ondra
Facilitace kolektivní tvorby: Daniela Voráčková
Produkční zajištění: Věra Halamásková, Ludmila Šindlerová
Produkce: tYhle
Koprodukce: Švestkový Dvůr

Premiéra: 14. 9. 2024, Švestkový dvůr
Pražská premiéra: 18. 10. 2024, Alfred ve dvoře