Na křídlech zpěvu prolétla celým světem

Tato slova věnoval Jan Neruda památce vynikající české zpěvačky, která okouzlila posluchače na třech kontinentech, jejíž umění vysoce ocenili například Giuseppe Verdi či Anton Rubinstein a která se stala múzou velkých českých básníků – Klementiny Kalašové. Od její předčasné smrti v daleké Brazílii uplynulo 13. června sto dvacet pět let.
Šťastné dětství a mládí
Městečko Horní Beřkovice na pomezí Mělnicka a Litoměřicka bylo v polovině devatenáctého století působištěm vlasteneckého lékaře, moudrého, vzdělaného a múzického muže, doktora Martina Kalaše, který na tamějším zámku sloužil jako lékař rodiny Desfours-Walderode, jimž tehdy zámek patřil. Jen pro zajímavost dodávám, že Desfoursové se zámku brzy zbavili a po určitých peripetiích v roce 1889 jej převzal stát a vznikla tam psychiatrická léčebna, jež je v něm umístěna dodnes.Kalašovi měli pět dcer. Třetí v pořadí, Klementina, se narodila 4. srpna 1850. Doktor Kalaš velmi systematicky vychovával své dcery a poskytoval jim všestranné vzdělání. Rodina se brzy přestěhovala do blízké Roudnice, kde se otec Kalaš stal duší vlasteneckých aktivit. V tomto duchu vychovával i své dcery, jimž poskytl hluboké všestranné vzdělání. Na uměleckou dráhu se kromě Klementiny posléze úspěšně vydaly i její dvě mladší sestry, jež patřily v době na přelomu století mezi čelné reprezentantky pražské umělecké smetánky. Zdenka (1857–1924) byla malířka, Marie (1852–1937) básnířka a překladatelka. Pilně se věnovala překladům z francouzštiny a italštiny, do češtiny převedla mimo jiné téměř celé dílo Maurice Maeterlincka a Rollandovy životopisné romány o Michelangelovi, Beethovenovi a Tolstém.

Otec, když poznal hudební talent Klementiny, dovedl ji k Bedřichu Smetanovi, s nímž se znal, aby se školila ve hře na klavír. Smetana záhy poznal její mimořádný pěvecký talent a doporučil ji uznávanému pedagogovi Františku Pivodovi. Posléze se školila v Miláně u jednoho z nejslavnějších pěveckých pedagogů té doby, Francesca Lampertiho, jehož žačkou byla i Tereza Stolzová.

Cesta ke slávě
V životě Klementiny Kalašové sehrály několikrát významnou roli šťastné náhody. V roce 1869 se marně pokoušela o angažmá do Prozatímního divadla. Slyšel ji ale zpívat významný činovník carských divadel, kníže Golicyn, který tehdy náhodou pobýval v Praze, a na jeho doporučení odjela do Sankt Petěrburgu, kde studovala zpěv u další významné pedagožky té doby, jež tam působila, Švédky Henrietty Nissen-Saloman, jež se znala s Bedřichem Smetanou z doby jeho švédského pobytu. V Sankt Petěrburgu ji slyšel na koncertě zpívat Anton Rubinstein, se kterým posléze účinkovala na jeho koncertě v Moskvě.

Nakonec se dočkala i pozvání k hostování v Mariinském divadle. Svou roli přitom nepochybně sehrál i šéfdirigent divadla, Čech Eduard Nápravník, který byl dirigentem premiér řady významných ruských oper té doby. V roce 1874 tam zpívala Ratmira v Glinkově Ruslanovi a Ludmile a Váňu v opeře Život za cara (později uváděné pod titulem Ivan Susanin) téhož autora. Obecenstvem i kritikou byla přijata mimořádně vřele. Deník Journal de Sankt Petersburg napsal: Hlas slečny Kalašové, jedné z nejlepších žaček paní Nissen-Saloman je ryzí kontraalt … je tak výborně vycvičený, že vyrovnanost rejstříku je prostě dokonalá.Dostala nabídku na tříleté angažmá. Situace se ale nevyvíjela podle jejích představ, a tak Klementina Kalašová poprvé, nikoli však naposledy ruší své plány a z Ruska odchází.

Působí v londýnské opeře Covent Garden, kde sklízí mimořádný úspěch v řadě rolí. Za všechny jmenujme alespoň Carmen, Ortrudu ve Wagnerově Lohengrinovi a Azucenu ve Verdiho Trubadúru. Následuje pozvání do Itálie, především do milánské La Scaly. Zde se seznámila s krajankou Terezou Stolzovou, veleúspěšnou interpretkou velkých verdiovských partií. Po bohu její Aidy zpívá Amneris. Autor opery o ní mluvil v superlativech. Údajně prohlásil, že Klementina zpívá jako žádná jiná. Vřele je přijímána i v řadě dalších evropských zemí a odskočí si i do egyptské Alexandrie.

Byla na vrcholu popularity a její ambice mohly směřovat co možná nejvýš. Předurčovala ji k tomu její pěvecká virtuozita, krásný vzhled, vysoce kultivované vystupování, důkladné vzdělání, všestranný umělecký talent. Podle dobových svědectví hrála dobře na několik hudebních nástrojů. Měla i malířské schopnosti a dopisy, které po ní zůstaly zachovány, prozrazují její literární sklony. To vše ale bylo doprovázeno mimořádným vnitřním neklidem, který ji stále hnal někam jinam. Ne nadarmo badatelé, kteří se zabývali a zabývají její osobností, upozorňují na značnou podobnost s Emou Destinnovou, která ovšem na rozdíl od Klementiny Kalašové dosáhla až na samotný vrchol.

Touha po domově a cesty za oceán.
Podobně jako později Destinnová, toužila i Kalašová po uznání v Praze, i když někdy to dle svědectví zachovaných v dopisech kamuflovala prostou touhou navštívit město svého mládí. Přerušila úspěšnou pěveckou kariéru, ale místo aby zamířila do Prahy, usedla na loď a odplula s ní tam, kam tehdy mířily tisíce lidí ze starého kontinentu, do země zaslíbené, do Spojených států. Tam sklidila opět bouřlivý úspěch na koncertech v řadě měst, největší v Chicagu, kde tehdy žilo mnoho českých usedlíků.Nakonec se ale přece jenom rozhodla k cestě do Prahy. V srpnu 1879 poprvé vystoupila na jevišti Prozatímního divadla. Zpívala zde opět Ratmira v Ruslanovi a Ludmile, Azucenu v Trubadúru a zejména oslnila svým Orfeem v Gluckově opeře. Následoval úspěch, ovace, nadšení. Ale z trvalé spolupráce nebylo nic, a tak se Klementina Kalašová rozhodla znovu přeplout Atlantik, tentokrát ovšem do Latinské Ameriky. Zásluhu na tom měl Antônio Carlos Gomes.U této osobnosti stojí za to se chvíli zastavit nejen proto, že významně zasáhl do životních a uměleckých osudů Klementiny Kalašové. Žil v letech 1826–1896 a byl zakladatelskou tvůrčí osobností moderní brazilské hudby a hudebního divadla. V Brazílii je dodnes uctíván. Ovšem byla doba, kdy se velké vážnosti a popularitě těšil i v Evropě zejména v Itálii, kde často pobýval. Z jeho osmi oper pět mělo premiéru v Itálii, čtyři v Miláně, jedna v Janově. V La Scale mělo 29. března 1870 premiéru i jeho nejvýznamnější jevištní dílo O Guarani, založené na brazilské minulosti v době, kdy země byla kolonizována.

Jeho opery se těšily značné popularitě a velmi pochvalně se o jeho tvorbě vyjadřovali například Giuseppe Verdi i Franz Liszt. Dnes je mimo rodnou Brazílii jeho dílo prakticky neznámé. V roce stého výročí jeho úmrtí 1996 byla opera O Guarani provedena ve Washingtonské národní opeře. Hlavní tenorovou partii zpíval Plácido Domingo.

Gomes, který kromě své skladatelské a dirigentské činnosti byl také, řečeno dnešní terminologií, velmi schopný manažer, se rozhodl vytvořit soubor, s kterým bude provozovat v operu v rychle rostoucích městech Latinské Ameriky, především ve své rodné Brazílii. Vyzval ke spolupráci Klementinu Kalašovou, ta pozvání přijala. Ovace, které dostávala v Evropě, se ještě znásobily. Brazílie přijala Klementinu Kalašovou za svou Clemence Calas.

Touha po domově se ale hlásila znovu. A když se v roce 1883 chystalo znovuotevření Národního divadla, nabídl jeho ředitel František Adolf Šubert v létě toho roku Kalašové dvouletou smlouvu a ona ji přijala. Byla angažována ode dne 15. srpna 1883. Nejdříve na scéně Prozatímního, po otevření na scéně Národního divadla vytvořila několik rolí jako Azucenu, Amneris, Maffia Orsiniho v Donizettiho opeře Lucrezia Borgia a znovu s triumfálním úspěchem svého Orfea. Kritik Josef Boleška napsal: … vedle vzorného hudebního podání vtiskla postavám představovaným vzácnou dramatickou sílu, k čemuž nemálo přispělo její hudební vzdělání literární a estetické. (zdroj: Ladislav Novák: Stará garda Národního divadla)

V Praze získala spoustu přátel mezi tehdejšími špičkami českého kulturního života. Patřili k nim manželé Náprstkovi, Josef Václav Sládek, mnozí další a především Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický. Julius Zeyer v jednom dopise Klementině Kalašové napsal:  …Vás sláva neoslňuje, v duši Vaší hoří svatý plamen nadšení, který přezáří zevnější ten lesk. Když na Vás myslím, voláte na mne vždy jen vždy Orfeo! Orfeo! Dvacetkrát již měl jsem v ruce pero, abych napsal svého, vlastně V a š e h o Orfea, ale vždy mi zase schází odvaha. Proč jste vykouzlila ten velkolepý olympský fantom, který mi uniká vždy a vždy jako thráckému pěvci luzný stín Eurydiky? Ale učiním jen un effort supréme, ať to dopadne jakkoli. (zdroj: Ladislav Novák: Stará garda Národního divadla)

Na jevišti Národního vystoupila celkem v osmnácti představeních. Ale přes veškerou přízeň znovu nastaly komplikace. Zpěvačka si stěžovala, že jí správa Národního divadla nedává úkoly, které jí slíbila. Vše nakonec skončilo tím, že 30. září 1884 z Národního divadla odchází. Nepochybně tu sehrála roli typická divadelní animozita, do jisté míry také zpěvaččina nestálost a patrně i přecitlivělost, ale nepochybně se namnoze projevila jedna typicky česká vlastnost, která v tehdy ještě malé a provinční české Praze velice kvetla – závist. Hvězdná Klementina. Řečeno prostě slovy moderního dramatika, přečuhovala.
Cesta, z které už nebylo návratu
Roztrpčena z Prahy odchází. Nejprve do Itálie, ale po čase se znovu ozve Latinská Amerika a Klementina Kalašová usedá opět na loď, aby odplula k jejím břehům. A tentokráte už navždy. Přes Buenos Aires se dostává do Brazílie, kde se nakonec usídlí v Bahii.

Bahia je jeden z dvaceti šesti brazilských spolkových států. Její jméno je staroportugalský název pro záliv (dnes Baía), na jehož březích leží. V devatenáctém století se pod tímto jménem uvádělo i hlavní město tohoto města, jehož plný název zní Sao Salvador de Baia de Todos Los Santos. Je to jedno z nejstarších brazilských měst, a dokonce kdysi bývalo brazilským hlavním městem. Dnes je to třetí největší metropole Brazílie, která má podle oficiálních údajů ze sčítání lidu v roce 2010 celkem 2 676 696 obyvatel. Říká se jí brazilská metropole štěstí, především proto, že proslula největšími a nejrozpustilejšími karnevaly v celé Brazílii. V době pobytu Kalašové to bylo prudce se rozvíjející město, ovšem jeho okolí bylo bažinaté, a proto bylo častým místem zhoubných epidemií. Jenom drobná zajímavost, právě v letošní výroční den smrti české pěvkyně, byly na něj upřeny zraky stovek milionů obyvatel planety (včetně pisatele těchto řádků), kteří do té doby vesměs neměli ani tušení o existenci tohoto města, protože na jeho stadionu Arena Ponte Nova, se toho dne konal jeden z nejvíce očekávaných zápasů fotbalového mistrovství světa.

Mnozí pražští přátelé na Kalašovou dávno zapomněli, kontakt s ní udržoval především Jaroslav Vrchlický, s nímž ji pojil vzácný přátelský vztah. Kalašová se v jednom dopise do vlasti zmiňovala o epidemii žluté zimnice, ale žádného nebezpečí se neobávala. Na poslední dopis Vrchlického dlouho neodpovídala. Po čase se dopis vrátil se dvěma slovy „É morta“.

Dlouho nikdo nevěděl, jak zemřela a kde je pohřbena. Tajemství rozluštil až cestovatel Alberto Vojtěch Frič, proslulý „lovec kaktusů“, když při svých toulkách po Latinské Americe objevil v Salvadoru její hrob. Na pečlivě udržovaném náhrobku je vyryt nápis: Jazigo perpetua de Clemense Calas, n. in Boenina, 4. VIII. 1850. m. in Bahia 13. VI. 1889 a pod tím jsou vyryta slova na shledanon. Slovo Boenina mělo znamenat Bohemia a stejně jako chyba v pozdravu na shledanou byla patrně způsobena tím, že místní mistr kamenický vycházel z těžko čitelného rukopisu zesnulé zpěvačky. Chybný je i údaj o datu narození.Jaroslav Vrchlický věnoval své zesnulé přítelkyni jednu ze svých nejkrásnějších lyrických sbírek É morta, kterou nazval profesor Arne Novák …symbolickou zkratkou pro tragiku nedožitých snů.

„…
co plachet zdraví rodných břehů Prahy!
Co ptáků letí přes oceán zpátky!
Jen Ona nevrátí se, v cizí zemi
spí Ona, vlast svou již tak milovala,
jí chtěla sloužit city a sny všemi,
leč lhostejnost a chlad jen od ní vzala.“

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv, archiv ND Praha