Na skok do Duncanu

Doufám, že brzy bude autorizován náš rozhovor s ředitelem školy Petrem Tycem, protože nejzajímavější by bylo vztáhnout tvorbu studentů právě k jeho záměrům a očekáváním. Pojďme se ale na choreografie podívat spíš se zájmem a otázkou, co mladé tvůrčí tanečníky zajímá, baví a čemu dávají v choreografii přednost, když mají možnost dělat si věci po svém.

O+

Do první choreografie Magdaleny Dorotey Horké s názvem Jsi tu sám? nás probouzí ze tmy světlo baterky, mladá choreografka a několik dalších tanečnic oblékly pláštěnky a přimkly se ke stěně, boční světla prozařují a ticho uspává. Rozehrávají pohybovou hru s oděvem, jako by zkoumaly družku ve svém středu, stále tak tiché. A do ticha se pomalu rozpouští šepot: „Jsem tu sám?“ Výdech do kontrakce a pak vzájemná manipulace, dívky se stávají oporou jedna druhé, svírají se, obtékají. Přesto vzniká spíš určitá atmosféra než nový pohybový materiál, autorka zřejmě směřuje více k režijnímu než choreografickému myšlení, směrem od tance k performance art. Se svými družkami nakonec strne jako modlící se socha se spjatýma rukama. Další tanečnice a tanečníky – studenty prvního ročníku – náhle objevujeme podle nenápadného zašustění tu a tam v publiku, tedy po celém prostoru, odkud se jako jednotlivé kapky vydávají, kličkují mezi námi ke scéně za dalšího šepotu, v němž zaznívá především ono slovo „sám“. K dotváření dojmu, jako kdyby se scéna odehrávala v nějaké podzemní jeskyni, přispívá zvuk kapek dopadajících na vodní hladinu. Pak jako by se zřejmě tanečníci sami stali kapkami, synchronizují gesta, přičemž unisono občas někdo naruší, nebo víří ve dvojicích i sami, pracují s rytmem a hlasitostí výdechu, dynamika skupiny se mění, aby vytvořila horu těl pro svou vůdkyni. „Slyšíte to ticho?“ Dívky rozpustí svá těžiště jako ryby na suché zemi, svléknou své svrchní oděvy a začnou svou vůdkyni kusy igelitu krášlit a balit. Není jasné, jaký smysl ten rituál má, ale jak pozoruji, je známkou toho, že tady půjde cesta směrem dramaturgicko-režijním, možná výtvarným.

Sólo Pro koho kvetou? Adriany Nguyenové je naopak taneční techničtěji zaměřenou choreografií, absolventka uvažuje o prostoru, kostýmu, atmosféře i o pohybovém materiálu a jeho formě. Z výchozí polohy v pruhu světla na zádech a s černými rukavicemi se pohybuje s napětím a plasticitou v těle, černé přiléhavé šaty zdůrazňují štíhlou postavu, dívka se svého těla dotýká, jako kdyby ho zkoumal a objevovala. Posléze se vrací k floor worku a jaksi umdlévá, energii směřuje do sebe, do středu těla, vyjadřuje snahu se vztyčit a rozvést pohyb dál, jež je marná, jako by ji něco svíralo a stahovalo zpět. V její práci je patrná snaha o komunikaci obsahu pohybem samotným, o vytváření atmosféry skrze tělo (a hudbu zkušeného Lukáše Palána, který ji nahrál s elektrickou kytarou). Ženu upoutá žárovka umístěná nad zadním rohem jeviště, prozkoumává celé toto zákoutí, rukama i celou tělesností, chápe se zde zaklesnutého černého lana, kterým manipuluje, odhazuje je i se jím jakoby sama nechá manipulovat, jako by mělo svou vlastní sílu. Vzpírá se na něm a chvíli tančí vertikálně na stěně, hraje si s napětím. Důležitost zřejmě připisuje momentu sejmutí černých rukavic, než se znovu vrací ke světlu, už s lanem bezvládně položeným, a pak dává svému tělu impulz pro pohyb vzad, do kruhových drah. Zcela neplánovaně pak konec jejího sóla doprovodí zahřmění nad divadlem – příroda se ten večer totiž starala o dodatečné zvukové efekty.

Vojtěch Punda vytvořil zjevně autobiografickou glosu s jednoduchým titulem Vojtěchu! (po dvou otázkách věta zvolací) a v ní odhalil svou zálibu v urban stylu i úskalí života mladého umělce, který se vrací domů ze svých studií v Praze a čelí nekonečnému řetězu otázek, poznámek a představ okolí o tom, kým je a kým se svým studiem stal. Kufr, boty a mikina v rohu jako signál odcestování, nebo naopak návratu někam domů mezi svoje. Poskoky jako při zahřívání se na aerobik, běh pozadu a obcházení, jako by něco hledal nebo se rozpomínal, balancuje na pomyslné hraně, snad mezi dvěma světy, které si tak trochu nemohou porozumět, napřahuje se i je tažen neviditelnou silou, jeho tělo se chvílemi chvěje v rozčilení, nervózně napřahuje prst na neviditelného společníka, náhle jeho tělo propadá rytmu. Pátravý pohled střídá s těkáním celou hlavou, točí se v kruhu i se pohybuje nekontrolovaně jako na útěku, jeho ruka je jako střelka porouchané buzoly. Když se obuje a znovu rozhoupe do rytmu, pak oblékne mikinu se svým vlastním obrazem a nechá tělo ovládnout právě oněmi prvky streetu. Tančí výbušně až agresivně, a zase do uklidnění a vláčnosti, jako kdyby ukazoval nevyrovnanou povahu – nebo ho něco tak extrémně rozčilovalo, že se nevyrovnanou prostě stává. Střídání dynamiky je zábavné a občas i překvapivé. Zvuková složka kromě proměnlivé hudby obsahuje také mnoho promluv, z nichž první se zdá být jeho vlastním vnitřním hlasem, kterým ve chvíli váhání přesvědčuje sebe sama, že si vybral správnou životní cestu. Pohled na ruce, které sevře v pěst, to stvrdí. Jen se tedy ještě musí poprat s tou lavinou řečí kamarádů, kteří si žijí ve svém vesmíru a představách. A on z toho schizofrenního života uteče – po cestičkách vytvořených z pivních tácků, hlavními dveřmi ven. Je nutno uznat, že tahle aktovka měl švih i pointu, jen si ji autor zjednodušil tím, že ji odtančil evidentně ve stylu, který je mu nejbližší a poněkud se vyhnul konfrontaci s technikami moderního a současného tance. Ale tvůrčí potenciál hovoří v jeho prospěch.

Eliška Piláriková připravila choreografii soft spot/SACRED VOL. II, libreto či sled čísel naznačují, k jakému ročnímu období a svátku se pojí: „čtyřicetidenní půst – podvečerní mše – cesta domů okolo kostela – večeře – noční obnova“. Celá kompozice má jemnou křehkou atmosféru, ale postrádám v ní výzvu k barvitějšímu tanečnímu vyjádření nebo užití techniky. Stále totiž předpokládám, že toto není jen 100% volná tvorba, ale že absolventi mají ukázat i to, co si odnášejí po šesti letech do praxe jejich těla. A při vší poetičnosti tahle choreografie nic technicky náročného neobsahovala, mohla by se uplatnit stejně dobře na konzervatoři i na přehlídce scénického tance a materiál by byl zvládnutelný. A absolventi jsou sice ještě jednou nohou ve studentském světě, ale zároveň už stojí na prahu plně profesionální kariéry, takže je třeba je i konfrontovat s jistými nároky, byť s naprostou podporou a pochopením pro okamžik jejich profesního startu, který jistě velmi citlivý je.

Rituál rámují modrá bodová světla, mezi nimiž vyniká jeden červený spot. Pět dívek v bílých šatech v prostoru se pouští do tance gest, ruce jsou iniciací pohybu trupu a zbytku těla. Pohyb postupně nabývá na dynamičnosti, stáčejí se do torze a švihu, až nakonec strnou s rukama nad hlavou. Seskupí se pomalu do kleku v diagonále, světlo je zaplaví růžovou, pomalé pohyby rukou či hlavou působí, jako kdyby se koupaly v podvečerních červáncích, ve zklidnění, se zavřenýma očima. Hudební plocha však zintenzivní, zazní perkuse a rytmus, ale dívky stojí se zavřenýma očima. Diagonální bílé světlo a ruce obkružující vlastní tvář, volající po požehnání? Mladé ženy kráčí v kruhu, rytmus se navrací a ruka se dotkne symbolicky ramene. Zelené světlo rozveselí tanec volné formy, zřejmě i improvizované, pohyby jsou civilní, nenáročné, dívky na sebe spontánně reagují, prohýbají se. Modré světlo je svolává do půlkruhu, pokračují v pohupování trupem a postupně odcházejí. Konec nastává trochu náhle, dívčí hra lehká jako pohlazení je odváta.

A jako poslední vystoupila dvojice absolventů Adéla Tesařová s Metodem Vykydalem, v duetu Can You Smell the Sun? Vstupují na scénu jako dva starosvětští výletníci v galoších a s černými rukavičkami a začínají tančit na starý bigbandový song, připomíná to výjev z varieté, i když by starší hudba mohla inspirovat i současný slovník. Vyrážíme s nimi na pomyslnou procházku, jsou hraví jako děti, skákající přes neviditelné švihadlo nebo možná přes kameny v neviditelném potoce. Opakují pohyby, jako kdyby cvičili, ale co třeba nějaká partneřina, to nic? Tak nic. Třeba spíš zkusí spolknout mouchu nebo si pohrát s opravdovým bublifukem. Zatímco mladík se unavuje, dívka srší energií, dělají stojky a nakonec spočinou v jógovém sedu, který hned využijí k pohybové variaci, na další oldies písničku. Ulehnou hlavou k sobě, zklidní se a zastíní oči před pomyslným sluncem, a ty dlaně se jen tak nenápadně přibližují, až se dotknou. Tak se dvojice škádlí a poznává, těžko říct, jestli jsou to kamarádi nebo jen nesmělí milenci. Nakonec se znovu vrací k té první původní varietní sekvenci, ale tentokrát na zvuk písničky We´ll Meet Again. Vědí vůbec, že pochází z války, že je to vlastně píseň loučení? Ale to je asi jedno, nechme mladým jejich tanec a veselí, ať si inspiraci hledají v současnosti nebo v minulosti. Jinak v choreografii se opět projevuje víc uvažování režijní než choreografické, ale v každém případě tvůrčí ano.

V Duncan centru v posledních letech hostuje plejáda choreografů a pedagogů, kteří přinášejí nové pohybové jazyky a koncepty. Absolventi by mohli využít příležitost právě na posledních vystoupeních ukázat, že jsou jejich těla jako knihy, archivy posledních několika let, ale jako by se toho spíše obávali? Choreografie, které jsme například viděli v ARŠE+, nebyly nijak obsahově ploché nebo technicistně svazující, ale studenti, i ti mladší, v nich své dovednosti mohli ukázat lépe a výrazněji. Proč tedy více nepředvést vedle kreativity, fantazie a osobních preferencí i v absolventských choreografiích něco, co je pro interprety technicky a fyzicky výzvou? Právě pro zkoušku jejich umělecké a taneční dospělosti, kdy ukazují tanečnímu světu svou připravenost mimo jiné i pro potenciální angažmá. Nesporně připraveni jsou, ale ukazuje se to více v jiných vystoupeních. Kladu si tedy otázku, do jaké míry by jim prospěl i přímý autorský vklad vedoucích pedagogů, aby měli odvahu formovat již zcela nový pohybový slovník mimo oporou v tom, co mají jejich těla zažita a kde se cítí příjemně a bezpečně, respektive v rámci toho zažitého bezpečí se vystavit výzvám a překračování hranic technické jistoty. Možná se s některými setkáme na HAMU při studiu choreografie, kde bude k práci na takových výzvách více času, potenciál rozhodně mají.

Jsi tu sám?
Choreografie: Magdalena Dorotea Horká
Interpretace: Magdalena Dorotea Horká, Lucie Kašparová, Miroslava Sýkorová, Magdalena Vykydalová, studenti 1. ročníku KDC
Hudba: Single Drop of Water Falls in a Bucket; Tibetan Ritual Music
Kostýmy: M. D. Horká
Konzultace (umělecké vedení): Petra Hauerová

Pro koho kvetou?
Choreografie a interpretace: Adriana Nguyenová
Hudba: Lukáš Palán
Kostým: Adriana Nguyenová
Konzultace (umělecké vedení): Dagmar Chaloupková

Vojtěchu!
Choreografie a interpretace: Vojtěch Punda
Hudba: Berlioz, Ted Jasper, Samuel Organ, Pokoj25
Kostýmy: Vojtěch Punda, Charlota Ciklerová
Konzultace (umělecké vedení): Petra Hauerová

soft spot/SACRED VOL. II
Choreografie: Eliška Piláriková
Interpretace: Eliška Piláriková, Cecila Ekrtová, Lucie Kašparová, Agáta Klímová, Julie Podhorská, Julie Zelená
Hudba: Jakub Kučera, Eliška Piláriková; Steve Reich: Six Pianos (Rework Section I) – Leon Weber a Jeroen van Veen)
Kostýmy: Eliška Piláriková
Konzultace (umělecké vedení): Petra Hauerová

Can You Smell the Sun?
Choreografie: Adéla Tesařová
Interpretace: Adéla Tesařová, Metoděj Vykydal
Hudba:
Rival Consoles: Memory Arc
The Ink Spots: I Don´t Want to Set the World on Fire, Maybe, We´ll Meet Again
Anna Roxanne: It´s a Rainy Day on the Cosmic Shore
Have a Nice Life: A Quick One before the Eternal Worm Devours Connecticut
Kollektiv Turmstrasse and David August: Last Day (David August Revision)
Kostýmy: Adéla Tesařová
Konzultace (umělecké vedení): Petra Hauerová

Uvedeno: 28. 6. 2025, Duncan centre