Na skok v New Yorku – Arabella a Puritáni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Říká se, že nejlepší doba pro návštěvu města, kterému se někdy říká Big Apple neboli Velké jablko, jsou jarní či podzimní měsíce. Asi je to pravda, i když pro mne by jeho návštěva znamenala mimořádný zážitek v kterémkoli ročním období. Patřím k obdivovatelům tohoto města, jež ve své obludnosti má svou neopakovatelnou přitažlivost a půvab. A díky tomu, že devět dní mého pobytu připadlo na velikonoční týden, kdy město ještě více nabobtnalo přílivem turistů a školních dětí, kteří se rozhodli New York navštívit, ještě více vynikla bizarnost megalopole na ostrově Manhattan.

V Met hráli v uvedeném týdnu čtyři opery – Bohému, kterou jsem již znal, a dále Straussovu Arabellu, Belliniho Puritány a Pucciniho Madamu Butterfly. Slavnou Minghellovu inscenaci příběhu krásné Japonky a amerického důstojníka jsem při nejlepší vůli již nestihl, ale poštěstilo se mi uvidět „na živo“ Arabellu i Puritány.Mám velmi rád operu, v níž se Richard Strauss na prahu své sedmdesátky vrátil po více jak dvaceti letech k vídeňské graciéznosti Růžového kavalíra. Škoda, že je u nás tak málo známá, i když je to pochopitelné. V době svého prvního uvedení, které se odehrálo v Drážďanech 1. července 1933, asi málokoho u nás vzrušoval salonní příběh z prostředí tehdy ještě namnoze nenáviděné císařské a královské Vídně a po válce bylo dlouhou dobu nemyslitelné Straussovy opery uvádět. Byla to svého druhu mimořádná a do jisté míry kontroverzní událost, když byl v Brně v roce 1957 uveden Růžový kavalír v pozoruhodné inscenaci hostujícího východoněmeckého režiséra Carla Rihy, v níž nastartovala svou následnou světovou kariéru Soňa Červená. V Praze se poprvé objevilo Straussovo dílo na jevišti v roce 1961. Byla to Krombholcova a Jernekova inscenace Elektry, v níž titulní roli vytvořila nezapomenutelná Alena Míková, jež nás v těchto dnech opustila, a v alternaci s ní brněnská Marie Steinerová.

Arabella byla uvedena v Národním divadle až v roce 1972, rovněž v režii Karla Jerneka. Dirigentem představení byl Rudolf Vašata. V roli Arabelly alternovaly Marcela Machotková a Eva Zikmundová, v roli Zdenka Naďa Šormová a Helena Tattermuschová a v postavě Mandryky se představili René Tuček a Václav Zítek. O pár let později se Arabella dostavila na plzeňské jeviště. Pod taktovkou Ivana Paříka, v režii Oty Ševčíka se publiku představily v titulní roli Helena Buldrová a Alena Žáková, v postavě Zdenky Karolina Hromádková a v roli Mandryky Vilém Míšek a František Havelka. Derniéra úspěšného představení proběhla v roce 1980 na přehlídce hudebních divadel v Brně.

V Met se Arabella poprvé hrála v roce 1955 ještě ve staré budově. V inscenaci režiséra Huberta Grafa zpívali pod taktovkou Rudolfa Kempeho (tehdy ještě v angličtině) hvězdy tehdejší Met Eleonor Steber a George London. Eleanor Steber je považovaná za první ryze americkou primadonu, jež se v USA narodila, zde získala své vzdělání a po čtyři desítky let byla výraznou oporou Met. George London, syn ruských emigrantů, se mimo jiné proslavil tím, že v roce 1960 zpíval jako první cizinec Borise Godunova na scéně Bolšogo těatra v Moskvě. Z představení Arabelly byla tehdy pořízena nahrávka. Inscenace se průběžně vracela na repertoár až do roku 1968, úspěchy v ní slavily především slavná Švýcarka, jež byla ve své době hodnocena jako nejkrásnější operní diva, Lisa Della Casa v titulní roli a výtečná německá koloraturní zpěvačka Eleanor Rothenberger v roli Zdenky.

V roce 1983 vznikla nová inscenace, tentokráte už v němčině, k niž se podnes divadlo vrací. Premiéru představení, které režíroval tehdejší pravidelný spolupracovník Met Otto Schenk, dirigoval Erich Leinsdorf, Arabellu zpívala a hrála Kiri Te Kanawa a Mandryku Bernd Weikl. Znovu se objevila Arabella v Schenkově inscenaci na jevišti v roce 1994 pod taktovkou Christiana Thielemanna, v titulní roli opět zazářila Kiri Te Kanawa a Mandrykou byl Wolfgang Bredel. V roli Fiakrmilli vystoupila v této inscenaci poprvé v Met Natalie Dessay. Rovněž z tohoto představení byla pořízena nahrávka.

V sérii představení se Arabella prezentovala znovu v roce 2001, kdy jí pod taktovkou Christopha Eschenbacha vtiskla pečeť své osobnosti Renée Fleming.

Inscenace Otto Schenka z roku 1983 je typickým dítětem své doby. Významný divadelní kritik a kritik architektury v jedné osobě Justin Davidson (Pullitzerova cena v roce 2002) hodnotí inscenaci (scéna Günther Schneider-Simssen, kostýmy Milena Canonero) „jako blyštivý roh hojnosti z tepaného kovu, kruhových křesel, lustrů a draperií, jenž vznikl v Reaganově době, a neviděli jsme jej od roku 2001. Přepych, který vzbouzí mohutné povzdechnutí silně vyšel v Met z módy, ale v tomto případě připadá docela patřičný.“ S tímto názorem lze v podstatě souhlasit, i když procovská zeleno-hnědá „realističnost“ mi přece jenom příliš nekoresponduje s duchem Straussovy hudby. Jsem toho názoru, že scéna Květoslava Bubeníka, která vznikla pro Jernekovu inscenaci v Národním jedenáct let před premiérou Schenkovy inscenace v Met, byla svou vzdušností a lehkostí duchu Straussovy hudby bližší a modernější.

Otto Schenk, sám vynikající herec, ovšem věnoval vždy velikou péči hereckému propracování postav. Je to patrné i ze současného nastudování, v němž funkci režiséra plnil Stefan Pickover.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments