Na slovíčko s paní Etsuko Adashi, ředitelkou Tokyo City Ballet

Jak jste se s Jiřím a Ottou Bubeničkovými seznámila a jak začala vaše spolupráce? Byla jste už ředitelkou Tokyo City Ballet?
V té době jsem byla aktivní tanečnicí a bylo to v Lausanne. Už je to pěkných pár let, na večírku u příležitosti 40. výročí soutěže Prix de Lausanne, v roce 1992. Oba byli laureáty této soutěže, oba se slavnosti účastnili. Jiřího i Ottu jsem viděla v Japonsku vystupovat mnohokrát a také jsme měli jejich balety na DVD, byli slavní, a skvělí tanečníci. Ředitelkou Tokyo City Ballet jsem se stala v roce 2009. V té době jsme se soustředili na uvádění především klasických baletů a premiér našich rezidenčních choreografů. Ale chtěla jsem zvát také choreografy a baletní mistry ze zámoří, aby byl repertoár pestrý. Slyšela jsem, že Jiří a Otto společně tvoří a myslela jsem na to, že je musím požádat, aby jednou něco připravili i pro náš soubor. V roce 2013 jsme měli na repertoáru 7. symfonii v choreografii Uwe Scholze. Tehdy jsem napsala Jiřímu email s žádostí, jestli by pro nás výhledově něco nemohl postavit nebo nám některou ze svých choreografií poskytl. Nemyslím si, že toho o našem souboru věděl mnoho, ale potěšilo mě, že pozvání přijal. Nabídl mi na výběr myslím tři svá díla, bylo mezi nimi Le souffle de l’esprit, ale tato choreografie mě zaujala nejvíc.

L’heure bleue máte na repertoáru už od roku 2016…
Jiří a Otto přiletěli do Tokia v prosinci 2015. Na nové inscenaci pracovali šest týdnů, premiéra byla v lednu 2016. Choreografie L’heure bleue vychází z už existujícího kusu, který původně vytvořili v roce 2013 pro North Carolina Dance Theatre. Požádala jsem Jiřího, aby ji rozšířil o další části a přepracoval pro Tokyo City Ballet do nové verze, takže se z původních dvaceti minut rozrostla na tři čtvrtě hodiny. Proto s námi také strávili tak dlouhou dobu. Otto připravil scénu a kostýmy a byl Jiřího asistentem při práci s tanečníky. A Nadina Cojocaru, Jiřího budoucí žena, která v té době ještě žila v Japonsku, nám tlumočila.

Co je na této choreografii pro vás tak zásadní, že ji máte na repertoáru dodnes?
Jiřího choreografie je velmi muzikální, volná, dynamická, řekla bych, že rezonuje s mým srdcem. Našemu souboru tato inscenace otevřela úplně nové dveře, protože jsme se tak nesetkali jen s taneční choreografií, ale také mnohem více s prací s hudbou a dramatickými situacemi, tanečníci se více učili pracovat na výrazu. Byla to pro nás čest a nezapomenutelná zkušenost.

Choreografie využívá barokní i klasicistní hudbu a inspirací pro ni jsou barokní obrazy z Louvru. Je pro japonské publikum a posluchače zrovna barokní éra nějak zvlášť přitažlivá?
Znamená pro nás něco jako esenci Evropy. Líbilo se mi, že Jiří vytvořil L’heure bleue s využitím barokní hudby a stylizovaných kostýmů, Ottova scénografie je skvělá. Je v tom atmosféra Evropy, kterou Japonci milují. Nevím přesně, jak to vysvětlit, ale zkrátka máme velmi rádi Bacha, klasicistního Mozarta, estetiku těchto na sebe navazujících období. A Jiřího balet také přináší špetku českého humoru, který japonské publikum okouzluje.

Setkala jste se během své taneční kariéry s dalšími českými / československými tanečníky?
Ano, s mnoha skvělými českými tanečníky. V roce 1979 jsem se účastnila Mezinárodní baletní soutěže v Jacksonu v USA, kde jsem se seznámila s trojicí výborných tanečníků z tehdejšího Československa – s Lubomírem Kafkou, který tehdy vyhrál zlatou medaili, Janou Kůrovou, která získala stříbrnou, a o třetí místo jsme se dělili s Liborem Vaculíkem. Následně, když jsem byla dva roky na studiích na Academie de Dance Classique Princess Grace v Monaku jsem měla také několikrát příležitost s českými tanečníky tančit. Zvala je tehdy moje pedagožka Marika Besobrasova a tančili pro samotnou kněžnu. Teď když jsem byla v Praze, jsem šla Janu Kůrovou navštívit do jejích soukromých baletních hodin. Přišla pak na první galavečer a bylo to velmi dojemné.

Můžete trochu víc představit svůj soubor? Zaměřujete se ve svém repertoáru hlavně na klasické romantické balety z Čajkovského éry, nebo se věnujete také dílům z 20. a 21. století?
Kromě klasických baletů, jako jsou Labutí jezero, Louskáček, Spící krasavice, Giselle a Coppélia, uvádíme také díla George Balanchina, Williama Forsytha, už zmiňovaného Uwe Scholze a dalších. Máme ale také vlastní choreografy, kteří pro nás tvoří původní balety, takže máme třeba vlastní verze Romea a Julie, Snu noci svatojánské a mnoho kratších choreografií. Obecně máme jednu premiéru ročně, někdy celovečerní, někdy kratší…

Jak fungujete po stránce financí?
Soubor můžeme financovat díky přidružené baletní škole, uvádíme zadaná představení na objednávku, jezdíme na turné, hostujeme v opeře atd. Nejsme zřizovaní státem, ale získáváme podporu na úrovni celostátní i místní samosprávy, samozřejmě se snažíme vydělat na vstupném.

Profesionální soubor potřebuje profesionálně školené tanečníky Jak je to v současnosti s tanečním vzdělávám v Japonsku?
Tokyo City Ballet to má vyřešeno tím, že má vlastní baletní školu, každý rok pořádáme konkurzy do souboru. Stejně jako tradiční japonský tanec, čajový obřad nebo aranžování květin se i balet stal oblíbenou mimoškolní aktivitou. V poslední době se stal oblíbeným koníčkem i pro dospělé. Nicméně pouze skalní fanoušci chodí na baletní představení. Balet u nás nemá takovou tradici, není u nás historicky vzato považován za vysoké umění, ale za zábavu, proto třeba ani na žádné umělecky zaměřené univerzitě není taneční obor. Balet je stále vnímán spíše jako koníček. Ale má to své příčiny, setkali jsme se s tímto uměním až ve 20. století a také k nám tak vlastně přišlo všechno naráz, jak romantické balety 19. století, tak i repertoár Ruských baletů, a do té doby jsme jako uzavřená kultura nic z toho neznali.

Jaké je dnešní japonské publikum? Vyžaduje víc spektakulární výkony?
Myslím, že naše publikum má stejně tak rádo virtuozitu jako hluboký umělecký projev a dovede to ocenit. Rádi vidí výbornou techniku, ale japonský divák se i rád nechá pohnout emocemi a výrazem.

Která baletní škola vás v Japonsku nejvíce ovlivnila?
Nejvíce ruská baletní škola, takže Vaganova. Ale jsou tu také vlivy Královské baletní školy v Londýně a vliv francouzského stylu. Směs toho, co k nám postupně přicházelo.

A jaká byla vaše vlastní cesta k baletu? Ještě loni, když jsem dělala rozhovor s jednou japonskou tanečnicí, která u nás právě končila kariéru, vyprávěla mi, že baletu se věnovala při běžném školním studiu a až v osmnácti letech šla na učiliště A. J. Vaganovové zdokonalit se.
Také jsem chodila normálně do školy a balet jsem se učila ve volném čase, v baletní škole Matsuyama Ballet School. V té době to tak bylo běžné, tedy jsme na tom všichni byli podobně. Tanec při studiu. Je pravda, že tanečníci často odjíždějí na zahraniční akademie a často pak už také v cizině už zůstanou. Příležitostí pro uplatnění je u nás už sice více, ale ještě to není ideální. Přála bych si ale, aby se japonští tanečníci vraceli domů víc… Každopádně já jsem v roce 1978 nastoupila jako sólistka do souboru Matsuyama Ballet a studovala jsem zároveň na Keio University. Jela jsem ale hned další rok na soutěž do Jacksonu a získala tam tu bronzovou medaili, to mě utvrdilo v přesvědčení, že balet chci skutečně mít jako svoje životní povolání. Za další čtyři měsíce jsem začala studovat na stipendium japonské vlády v Monaku. Jak už jsem se zmínila, mohla jsem se zdokonalit přímo na Academie de Dance Classique Princess Grace of Monaco, kde jsem dva roky pracovala s Marikou Besobrazovou a Alexem Ursuliakem. Absolvovala jsem základy současně s úrovněmi Excellence 3 a 4.

Máte na své pedagogy nějaké inspirativní vzpomínky?
Marika Besobrasova mě naučila základy, techniku, hudebnost a vůbec umění potřebné k tomu, abych se stala opravdovou klasickou baletkou… Hodně jsem se naučila i z rozhovorů s ní. Kromě toho, když jsem jako dítě chodila do baletní školy Matsuyama, naučila jsem se mnoho od tamějších učitelů, na které vzpomínám. Byli to Mikiko Matsuyama, Yoko Morishita (balerína, která často tančila s Rudolfem Nurejevem v Evropě a Spojených státech) a Tetsutaro Shimizu. To, co jsem se tam naučila, je pro mě stále velkým zdrojem inspirace.

A jaká byla vaše další cesta po studiích v Monaku?
Po turné a ještě dalším studiu jsem pak už nastoupila jako sólistka do Tokyo City Ballet. Měla jsem příležitost tančit hlavní role ve velkých klasických baletech, včetně Odetty/Odilie v Labutím jezeře, Giselle, Cukrové víly v Louskáčkovi, Aurory ve Spící krasavici, Swanildy v Coppélii nebo Popelky. Ale také v mnoha nových choreografiích našich stálých choreografů z Japonska, mezi něž patří Taneo Ishida, Kiyoko Isii nebo Nobuyoshi Nakajima.

Po dlouhé kariéře sólistky a první sólistky jsem v roce 2009 ukončila taneční kariéru. Poté jsem získala další stipendium od agentury pro kulturní záležitosti japonské vlády a odjela do Berlína studovat management baletních souborů ve Státním baletu v Berlíně, který v té době vedl Vladimir Malakhov. Potřebovala jsem získat základy pro další profesi, a už ve stejném roce jsem už byla jmenována uměleckou ředitelkou Tokyo City Ballet. Souboru se věnuji dodnes.

Soubor Tokyo City Ballet v choreografii L’heure bleue Jiřího Bubeníčka měli diváci v Praze možnost vidět 16. a 17. srpna v rámci Bubeníček International Ballet Gala.

Paní Etsuko Adachi se narodila v Japonsku, baletní vzdělání získala na Matsuyama Ballet School v Tokiu. V roce 1978 nastoupila jako sólistka do Matsuyama Ballet. V roce 1979 získala bronzovou medaili na první Mezinárodní baletní soutěži USA v Jacksonu ve státě Mississippi. Ve stejném roce získala stipendium od agentury pro kulturní záležitosti japonské vlády na studium v zahraničí a dva roky pokračovala u Mariky Besobrasové a Alexe Ursuliaka na Academie de Danse Classique Princesse Grace of Monaco v Monte Carlu. (Přečtěte si více zde…)