Na vlně taneční improvizace… totiž okamžité kompozice

Pod inscenací Pošli pohled odněkud, kam nepojedeš je podepsaný tandem Částečné znejistění, tedy Jana Novorytová a Mish Rais, a spolu s nimi jejich přátelé, trombonista i všestranný umělec Václav Kalivoda a vizuální umělec Pavel Havrda. Dílo s názvem, který voní dálkami, vychází z jejich vzpomínek na události, které jako umělci prožili společně, ale každý si na nich vybavuje trochu něco jiného, v divadlech, na stážích, školách, zájezdech… Zároveň se do inscenace proplétá perspektiva dítěte, bezprostřednost jeho vnímání světa i jeho důrazného, byť třeba nesrozumitelného stylu komunikace. Říkají tomu jevištní esej, a je to program strukturovaný do několika jasně vymezených částí, z nichž prostřední je věnována pohybu a jeho volnému objevování a projevování. Autoři zkoumají především jazyk a komunikaci, pracují s promluvami za záznamu, které inspirují pohybovou akci, vytvářejí dětský kvazi jazy, který formuje zcela nový fyzický projev a v neposlední řadě je tu také hlas hudebního nástroje, jehož dynamika a frázování také připomíná jakousi gramatickou nebo syntaktickou strukturu. A strukturován je i prostor, protože v poslední části se mění v něco podobného čtyřrozměrnému zátiší se sklony ke kubismu.

Prostor v malé sále Komunitního centra Žižkostel je rozdělen neobvyklým řezem mezi scénou a auditoriem – diagonálně. Prostor performerů je zařízen jako pokojík se dvěma fotely a stolkem s rádiem na kazety. Prostorem se ze záznamu začínají rozléhat útržky vzpomínek a ty samé se brzy začnou vrstvit také v projekci na stěnách. V zajetí slov a jejich zvuku i obrazu, obě performerky na křeslech začínají jakoby tělesně prožívat a interpretovat slova, zatím jen coby živé vzpomínky, které rozechvívají a které chceme znovu reprodukovat a prožít, jsou většinou zábavné nebo z pohledu vypravěče humorné, ženy se tedy baví. Pozounista Kalivoda zatím obchází prostorem jako duch nebo zaříkávač, přidávaje k hlasům lidským také namátkový hlas nástroje, který vstupuje svým vlastním zvukovým neverbálním komentářem. Náladou zní jako Noc a den, ale jistě že vzniká na místě.

Jana Novorytová konečně protne pažemi vzduch a vstupuje do prostoru a Mish Rais se připojuje během a jako první začne vytvářet neartikulovanou řeč. O ní se zatím publikum může jen domnívat, odkud pochází, vůbec to totiž na první pohled není jasné, ačkoliv na konci večera do sebe všechny konotace zapadnou. Nesmyslná slova a zvuky získávají jasný význam dikcí a rytmem. Tanečnice formují obojí, nový slovník nonsensu hlasem a slovník pohybu tělem, gesty, která mají význam jen pro ně, poskoky, náhlým strnutím v prostoru, pohybem de facto intuitivním. Ze zvukové stopy se ale vyloupne také dětský hlas, takže to, co znělo jako řeč zvířat nebo ptačí volání, dostává náhle rozměr zcela jiný. Je zajímavé sledovat, jak dvě těla ovládnou a zaplní celý prostor beze zbytku – i když slova jsou snad dětským žvatláním, pohyby dětské nejsou. Ženy ustrnou pohledem na hudebníka: „To je jako když…“ Posílají si vzpomínky, myšlenky se honí v prostoru mezi hrdly a těly, je ticho a dlouží se stín.

V jednom okamžiku se taneční zážitek mění ve výtvarný, když projekce začne prostor rozdělovat stínovou mříží. Interpreti se postupně stávají výtvarníky a architekty, přeskupují s dlouhých pomalých intervalech těch několik rekvizit a kousků nábytku, do sousoší nebo zátiší, které jim možná něco připomíná, a vstupují do obrazů jako najednou mlčenliví svědkové. A publikum přestává existovat, protože se všichni usadili zády a krajinu i sebe v ní pozorují společně s ostatními lidmi. Úhel pohledu a situace tvoří smysl. Někdo se stane objektem a někdo hybatelem. A dvě děti, děti interpretek František a Žofka, už začínají z magnetofonové pásky mluvit srozumitelně, je poznat časová linka vývoje jejich řeči od intimní soukromé po společně sdílenou. Mish odhrnuje zrcadlo a stíny před objektivem projekčního přístroje se množí. Jana zády u rohu, kde se stýkají dvě stěny, jako by se celá odvracela od světa, nebo se jen noří do vzpomínek, zatímco dětské hlásky si říkají pohádku. Únava a chaos soch a zátiší a přesuny do náhlého TICHA. Honička v prostoru vytváří jeho topografii.

Zatímco vyplynulo na povrch, že linka dětských hlásků je lineární, v projekci se objevují fotografie, ale jejich detaily je těžké sledovat. Dozvím se později, že jsou součástí vzpomínek čtveřice přátel na dobu, kdy žili ještě bezdětní. Další sekvence je opět pohybová a roztančená, dynamická, s podílem hudby a dynamických střihů mezi honičkou a štronzem, a na pozadí se zatím děti halasně rozesmějí. Epilog patří dalšímu nonsensu, v podobném duchu jako začátek, místo vzpomínek jsou ve hře vyhlídky, na budoucí úspěchy a životní styl tak absurdní, aby se přeci jen ještě zdály uvěřitelné a realizovatelné. Na chvíli to vypadá, že materiál ani není předtočený, ale je, to je jen potřeba trochu zmást diváka. A zatímco nahrávka stále běží, umělci se jmou zcizovat a uklízet scénu, kterou prozařuje různobarevná projekce. Průzor do budoucnosti byl odlehčený, ale už se zavírá a končí.

Inscenace je laděná s humorem, i když téma vážnosti nepostrádá. Přátelství mohou být trvalá, ale životní změny, zakládání rodin a velké události je v něčem vždy mění. To je jedna rovina, kterou dílo s tím absurdním názvem otevírá a nabízí. Nabízí hru s jazykem a řečí v několika různých podobách a úrovních, podle toho, kde všude intuitivně připouštíme existenci a projev jazyka, jazyka jakéhokoliv druhu.

Všechny části, které je možné rozlišit, mají pevnou strukturu, v jejímž rámci vzniká hudba i tanec vždy znovu a v jiné podobě. Nejmarkantnější je to samozřejmě tehdy, kdy jsme soustředěni právě na sledování pohybové akce, je zřejmé, že i projekce vzniká instantně a že se složky vzájemně přizpůsobují. Nejúčinnější asi je takovou inscenaci sledovat opakovaně a vysledovat jak strukturu, tak volnost přítomného okamžiku na vlastní kůži, tedy na vlastní oči. Více diváckého soustředění si zaslouží pohybově architektonická část, která je víc než namátkovou ready made art hrou, ale spíše výzkumem prostoru a vztahů mezi předměty. Mně protentokrát stačilo myslet si, že je to obraz, do kterého aktéři vstupují, nebo krajina, kterou se snaží společně stavět. Z inscenace v každém případě hlavní motivy jasně vyvstávají, i když si je ne vždy dokážeme přímo verbalizovat. Je zřejmé, že tvůrci nás pouští do svých životů, i to, že ironická glosa je někdy jeho záchranou. Cítím snahu vytvářet nové komunikační prostředky jako cesty k alternativní realitě žitého světa. A pak je tu prostě to úplně jednoduché potěšení z volného pohybu a tance, který není svázaný ničím.

Křest a oslava pohybu: jubilejní Po pás
Tím ovšem večer zdaleka neskončil, neboť po odložené premiéře inscenace se konal další dříve naplánovaný program. Nejprve křest publikace Tajně naživu / Secretly Alive od Mish Rais, Mirky Eliášové a Lizzy Le Quesne, která vychází v NAMU s podtitulem Perspektivy vtělené zkušenosti v taneční improvizaci (Embodied Perspectives on Dance Improvisation). Publikace je vyústěním tříletého výzkumného mezinárodního projektu, na kterém se podílel tým českých a zahraničních osobností zabývajících se okamžitou kompozicí jako jevištní formou. Toto je jeden z výstupů tohoto tříletého setkávání, které kromě posílení taneční komunity jako takové přineslo i mnoho článků v odborném i popularizačním tisku. Nová publikace, která bude pro zájemce k dispozici ke koupi během ledna (má samostatnou českou a anglickou verzi), představuje fenomén taneční improvizace / okamžité kompozice prostřednictvím rozhovorů se šesti osobnostmi, jimiž jsou Rosalind Crisp, Wendy Houstoun, Julyen Hamilton, Nita Little, Eva Karczag a Daniel Lepkoff. Jejich vstupy doplňují studie Mish Rais, Mirky Eliášové a Lizzy Le Quesne, které disciplínu okamžité kompozice přibližují. Už předcházející články, které se objevily třeba v Arte Acta, byly důležitým počinem, protože k tématu jako takovému nebyly zatím tuzemské, srozumitelně sepsané zdroje, ačkoliv se taneční improvizace rozvíjí v českém současném tanci už od revoluce. Počteme si v lednu, teď jsme hlavně byli svědky společného křtu, kde knížce připily osobnosti zasluhující se o rozkvět současného tance – Lucia Kašiarová, Marie Kinsky a hudebník a improvizátor George Cremaschi. Osobnosti, které se na vzniku publikace podílely, poslaly knize svá blahopřání formou videí.

Na křtu se sešli milovníci i „praktikující“ taneční improvizace, takže celá akce se záhy překlopila do další performativní události, do 20. dílu taneční události Po pás – setkání improvizátorů a improvizátorek, tanečníků s hudebníky, profesionálů s nadšenci, aby společně oslavili taneční fantazii vznikající tady a teď. Ze známých uskupení tu by samozřejmě domovský CreWcollective, průkopnická „parta“ umělců, kteří tanečníky i veřejnost houževnatě seznamují s improvizací už po mnoho let a zavedli od roku 2017 koncept večerů Po pás, pak také Available Collective, skupina působící v oblasti performativního umění a fyzického divadla, a také mnoho individuálních tanečníků a nadšenců, kteří improvizaci provozují. Pokud to stihli včas, přihlásit se mohl prakticky kdykoliv.

Taneční, pohybová a zvuková smršť potom ve velkém sále, kde celá událost probíhala, řádila snad víc než hodinu. Nejprve se účinkující představili za doprovodu hudebníků po skupinkách, jejich vystoupení mělo omezení jen co do délky trvání. Ne vždy se sehrané skupiny pouští hned do kontaktní improvizace a složitých kombinací, které si mohou dopřát právě proto, že znají své protějšky a vědí, jak se sebou navzájem manipulovat, znají těžiště i pohybové zvyky. Někdy naopak rozehrávají situace izolovaně, komunikují gestem a pohledem a čekají, zda se ostatní naladí na mikrohru nebo rozehrání určité situace. Pozoruhodné je sledovat také skupinky vytvořené ze sólových performerů, kteří se poznávají, sehrávají, snaží se rozprostřít prostoru, odhadovat míru blízkosti a kontaktu, který si mohou k druhému dovolit, stavějí si své hranice a pak je boří, na ploše dvou tří, maximálně čtyř minut.

Pak se v publiku losují náhodná seskupení ze všech účastníků, diváctvo určuje minuty i počet doprovázejících hudebníků. Každý vstupuje na scénu se svým charakteristickým projevem a energií, s odvahou, s radostí z pohybu, s otevřeností. Nikdo neváhá a nikdo se neztrácí. Je to fascinující, protože se zdá, každý jeden z účastníků má nekonečnou pohybovou fantazii, čemuž je vlastně těžko uvěřit. Hudba často představuje ruchy, zvuky, výboje tónů, nikoliv melodické celky, které by snad mohly být vodítkem pohybu. Ale všichni tančí bez viditelného zaváhání, kolísání nebo nerozhodnosti. Vede je nevyzpytatelný rytmus a nějaký vnitřní kompas, který říká, kudy chce pohyb uniknout na povrch a kam, kdy je dobré přidat dynamiku, a kdy dát prostor k zastavení. Už si nevzpomínám, kdy jsem viděla Po pás poprvé, jen vím, že jsem konceptu nerozuměla (a možná byl také jiný, co já už vím…) Teď je to hlavně požitek z toho sledovat někoho, koho strašně baví být v prostoru a tančit si podle svého. A je to také krásný předvánoční dárek.

Pošli pohled odněkud, kam nepojedeš
Koncept: Mish Rais
Tanec, slovo, věci: Mish Rais, Jana Novorytová, Václav Kalivoda
Hudba a hra na trombon: Václav Kalivoda
Video instalace a světelný design: Pavel Havrda
Zvukové stopy: Vratislav Hubička
Premiéra: 26. 9. 2024, Klub Leitnerova Brno
Pražská premiéra: 20. 12. 2024, Žižkostel

Psáno z představení 20. prosince 2024 v Komunitním centru Žižkostel.