Nadčasový spirituální koncert Dua Kchun

Eduard Šístek byl také tím, kdo slavnostní premiérový večer otevíral. Skladbou, která vše načala, byla 2. violoncellová suita Johanna Sebastiana Bacha, respektive její části Preludium a Allemande. Kostel v Prysku, krom toho, že je výjimečně krásným místem, má také vynikající akustiku, která jde interpretům vysloveně naproti. Již úvodní přemýšlivé Bachovo Preludium, které každý cellista hraje ad libitum, zde mělo adekvátní, a tedy vynikající vyznění. Allemanda byla oproti zádumčivému Preludiu již tanečnějším kouskem, byla přiměřeně tónována a zintenzivňována a následně opět do jemného piana utlumována tak, aby byl její výraz pestrý, dynamický a komplexní.

Následně nastoupil na pódium barytonista Marek Šulc a program tím vstoupil do své středověké části. Společně s Eduardem Šístkem Marek Šulc provedl Laudo z cyklu františkánských chvalozpěvů z 13. století. Tato skladba s christologickým námětem naznačila, o čem večer hudebně, a především tematicky, bude. Poté nastal čas na další dvě části 2. cellové Bachovy suity a sice na temperamentní a velice svižně provedenou Courante a Sarabandu. Tempo nasazené v Courante bylo skutečně velmi rychlé, Sarabanda vůči ní byla ve vzorném a majestátním protikladu. Barva violoncella zde byla prezentována v krásných a plných tónech i souzvucích, tolik pro Bachovy suity typických.

Program poté pokračoval hymnem Ave Generosa od Hildegardy von Bingen, který uvedl diváky na začátek Kristova příběhu, tedy k neposkvrněnému početí. Skladbu provedl tenorista Martin Prokeš za monotónických přiznávek Marka Šulce. Oba zpěváci tak dali zavzpomínat na své společné působení ve sboru Schola Gregoriana Pragensis, ve které byl středověký repertoár jejich denním chlebem. Jejich vystoupení v duu je o poznání odvážnějším počinem, ovšem díky dlouholeté společné zkušenosti i zvuk i pouhých dvou zpěváků silný a barevný. Odvaha společně provádět repertoár, jemuž se jinde věnují sbory vychází z dlouhá léta budovaného přátelství, důvěry a hudebního souznění, potom je možné takřka vše. Poctivě budovaný vztah ke středověkému repertoáru a bohatá zkušenost s ním se odrážela v jistotě projevu, nesobeckém vzájemným podporováním hlasů obou přátel-zpěváků.

Ještě před avizovanou premiérou byl v běhu večera čas dohrát Bachovu suitu, a sice oba menuety, které někdy cellisté řadí hned za Preludium a skutečně majestátní a výborně zahranou Gigue. Tato část byla opět silně taneční, ale zároveň i podpořená mohutnými a hutnými smyky. Interpretace finále suity měla nádherný a suverénní výraz, který si navzájem konvenoval s prostorem kostela, ve kterém byla absolutně vynikající akustika, a v některých tónech mi přišlo, jako by rezonoval i kus dřeva v kostelní lavici, ve které jsem seděl.

Poté už nastal čas na to nejzásadnější, a sice na světovou premiéru úpravy Stabat Mater Marca Rosana pro dva hlasy a violoncello. Úprava vznikla speciálně pro toto trio muzikantů, kteří dílo se svým autorem aktivně konzultovali. Vzniklo tedy něco, co muselo konvenovat oběma stranám a co, jak se ukázalo, získalo zasloužený obdiv i u publika. Martin Prokeš se před uvedením skladby lehce usmíval, jako někdo, komu se právě plní jeho sen. Výraz Marka Šulce vypovídal cosi o pocitu zodpovědnosti před provedením díla. Potom se ale tyto výrazy vytratily, či se přeměnily na něco mezi soustředěním a uvolněním a začala hudba. Již začátek skladby dal najevo, že publikum i zpěváci jsou koncentrováni a že jsou si vědomi společné zodpovědnosti uvedení nového díla v život. Jako by se snažili navzájem podporovat, publikum bylo koncentrované, ale nikoliv bez vzrušení.

Spojení mužských hlasů s violoncellem se začalo jevit jako moudré, přirozené a krásné. Výsledný projev byl pokorný, ale přitom velmi barvitý a elegantní. Pro tři interprety upravená hudba zněla velmi nadčasově. Dramatická a smutná zvěst o ukřižování Krista byla v interpretaci neustále přítomná a byla dobře předávaná. Martin Prokeš zpívající první hlas na sebe bral ochotně odpovědnost, Marek Šulc byl jeho podporou a jeho sdělení stínoval. Rosanova skladba byla velmi nadčasová a k posluchači velmi dobře promlouvala. Nabízela dojmy zavánějící různými stylovými obdobími, byla zde hudební gotika, dominantní barok, ale i současný minimalismus. Přesto ale hudba nepůsobila kompilativně, nýbrž komplexně. Kromě zmíněných vlivů tu také byl violoncellový doprovod, který zaváněl písňovým romantismem. Violoncello zde bylo třetím hlasem a zároveň i orchestrem. S dvěma interprety cello vytvářelo dokonalou symbiózu.

Zádumčivá a zádušní naléhavá a tíživá zvěst se v závěru stala mobilizující a prodchnutá vírou. Vírou v nevyhnutelnost, ale zároveň i ve vyšší smysl Kristovy oběti. I proto celkové a konečné vyznění Stabat Mater v podání dua Kchun a Eduarda Šístka nemělo pouze smutné résumé, bylo zároveň i prostou a vroucí modlitbou. Na jejím začátku byla pokora a stesk, na konci však rozhřešení, mobilizace duševních sil a víra. Takové to bylo, amen.

Lípa Musica – Stabat Mater
24. září 2022, od 19:00 hodin
Kostel svatých Petra a Pavla, Prysk

Program:
Johann Sebastian Bach: Suita č. 2 pro violoncello, BVW 1008
Lauda Plangiamo quel crudel basciar
Hildegarde von Bingen: Ave Generosa
Marco Rosano: Stabat Mater, světová premiéra úpravy pro tenor, baryton a violoncello

Účinkující:
Duo Kchun – Marek Šulc, Martin Prokeš
Eduard Šístek – violoncello

Hodnocení autora recenze: 95 %