Nádech barokního Versailles v Praze

Na závěr svého jubilejního 20. ročníku Letní slavnosti staré hudby připravily opravdu slavnostní tečku: z pražské Dvořákovy síně jsme se s Collegiem Marianem 6. srpna 2019 přenesli ke dvoru ve Versailles 18. století. Dle způsobů, které zde v této době panovaly, byl sestaven program z hudebně-dramatických děl tehdejších francouzských skladatelů a samozřejmě (mluvíme o francouzském baroku!) nechyběl ani tanec.
Večer pro krále – Letní slavnosti staré hudby 2019 (foro Petr Dyrc)

V 17. a 18. století Versailles doslova žilo hudbou. Hudební nebo hudebně-dramatická díla se zde provozovala při oficiálních příležitostech, ale i při větších či menších oslavách. Důležitou složkou byl také tanec, jehož začleňování do operního programu propagoval sám velký tanečník Ludvík XIV. a poté i jeho pravnuk Ludvík XV.

Z tohoto druhu zábavy vycházel i program dnešního koncertu, který byl sestaven z úryvků děl francouzských skladatelů té doby. Posluchač možná znal některé árie a instrumentální vložky z tragédie en musique (tehdejší druh vážné opery) a z opéra-ballet (opera s bohatší taneční složkou) a jejich přidružených žánrů J.-P. Rameaua, ale už zřejmě nebyl natolik obeznámen s díly M. P. de Montéclaira, J.-J. C. de Mondovillea, T. B. de La Douéa, J.-M. Leclaira, A. d’Auvergneho nebo Ch.-H. Gervaise. Opět jsme tedy při Letních slavnostech staré hudby objevovali hudbu − alespoň v našich končinách − málo interpretovanou, avšak ne nezajímavou.

Večer pro krále – Letní slavnosti staré hudby 2019 (foro Petr Dyrc)

Další prvek, který nás po celém letošním ročníku pravděpodobně nepřekvapil, byla důmyslná dramaturgie dnešního večera. Tentokrát však nešlo pouze o sestavení programu tak, aby splňoval posluchačovu touhu po živosti, zajímavosti a hudebně kontrastních číslech: jednotlivé árie byly na způsob pasticcia poskládány tak, aby vytvářely příběh milenecké dvojice, jejich vzájemné lásky, sváru i konečného usmíření. Části „Pastorále“, „Válka“, „Bouře“, „Hádka“, „Peklo“, Proroctví“ a „Smíření“ nás v průběhu provázely dějem a reflektovaly měnící se emoce v hudbě. Z psychologického hlediska bylo také velice chytré − dle tradičních způsobů dramaturgie oper − zakončit první část večera vygradováním děje hádkou mezi milenci, takže se divák po přestávce vracel zpět na své místo s napjatým očekáváním.

Večer pro krále – Letní slavnosti staré hudby 2019 (foro Petr Dyrc)

Co však činilo dnešní večer jedinečným, bylo pro nás − zvlášť na pódiu Rudolfina − neobvyklé spojení hudby a tance. Orchestru byla vyhrazena pouze zadní polovina pódia, v té přední se střídavě i dohromady objevovali a zase mizeli dva zpěváci (Katherine Watson, Mathias Vidal) a dva tanečníci (Anna Chirescu, Artur Zakirov). Koncept byl takový, že tanečníci v různorodých a bohatých kostýmech měli odrážet pocity a dotvářet charakter zpívajících postav, zpodobenými zpěváky „v civilu“. Tento „zcizující“ efekt, jak by tento jev zřejmě popsala divadelní terminologie, pak dával jasně najevo, že se nám tu dnešní účinkující nesnaží předložit plně obsazené vokální-dramatické dílo, ale že jde spíše o spojení nescénické podoby s určitými dramatickými prvky. I zpěváci se totiž − zřejmě také dle choreografie Natalie van Parys − pohybovali po celé ploše pódia a rozehrávali tu menší dramatické akce. Přesto však díky svému odění působili, že patří do dnešní doby, zatímco „alter ega“ jejich postav, tanečníci, do doby tehdejší. Tak vzniklo neobvyklé spojení epoch, které však fungovalo.

Oba zpěváci jsou již renomovanými postavami na poli interpretace barokní hudby a o technických kvalitách jejich hlasů netřeba diskutovat. Po většinu času hebký a příjemný soprán Katherine Watson však místy − zvláště ve vyšších polohách − ztrácel svou plnost a mužný tenor Mathias Vidal, zaskakující za indisponovaného Reinhouda van Mechelena, byl místy potlačován zvukovou masou orchestru. Výše popsaný netradiční pohyb na pódiu zřejmě nevyhovoval akustickým specifikům Dvořákovy síně; nejlépe vycházely árie, při kterých se zpěváci pohybovali ve středu pódia, tj. tam, kde sólisté tradičně stojí. Možná i proto byla tak výrazně působivá Vidalova árie „Lieux funestes“ z Rameauova Dardana: posluchač zde mohl jasně odtušit všechny zpěvákovy úmysly s vyjádřením kontrastních emocí, jež se projevovaly v hlasové rozmanitosti.

Za sebou pak měli zpěváci i tanečníci velkou podporu v podobě orchestru Collegium Marianum, vedeného Janou Semerádovou, která se místy od dirigentského pultíku připojila také s flétnovými vstupy. Na práci orchestru, ale i celého realizačního týmu bylo znát vynaložení velkého množství času a úsilí na realizaci tak unikátního projektu. Projektu, který běžnému posluchači opět o něco více poodhalil způsob hudebního života v 18. století, tentokrát tedy ve Versailles.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na