Nahlédnutí do účetních knih Státní opery Praha

Senát na své schůzi 21. července přes ministrovy námitky odmítl zamýšlené sloučení souborů Státní opery Praha a Národního divadla, tak jak o tom Ministerstvo kultury rozhodlo; ministr Jiří Besser ovšem i přes zmíněné usnesení Senátu stále trvá na svém. Ministerstvo přitom celý problém Státní opery nevidí primárně v uměleckém pojetí či kvalitě operních a baletních představení, ale ve špatném hospodaření. Ministr Jiří Besser v této souvislosti v Senátu zdůraznil, že pokud by Ministerstvo kultury jako zřizovatel v letošním roce do činnosti Státní opery Praha nijak nezasáhlo, byla by její činnost ukončena na základě zákona, a to kvůli deficitu hospodaření ve dvou letech po sobě. Současný pověřený ředitel Státní opery Praha Ondřej Černý zase na televizním kanále ČT 24 26.července prohlásil, že transformace se dělá proto, aby se zachránila Státní opera, která je dlouhodobě, v posledních sedmi až deseti letech, v červených číslech. Podle Ondřeje Černého je jedinou možností, jak druhý pražský operní dům zachránit, jej napojit na Národní divadlo.

První otázka pro Radima Dolanského, stále stojícího v čele snah o zachování samostatnosti Státní opery i poté, co byl v březnu odvolán z jejího vedení: Nejsou právě ekonomickédůvody,o kterých mluví Jiří Besser i Ondřej Černý, tím hlavním argumentem pro sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem?

Ministerstvo kultury se neustále vrací k deficitu 13 milionu korun z loňského roku, kterým odůvodňuje nutnost sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem. Faktem ale je, že Státní opera Praha nikdy dva roky po sobě ve ztrátě nebyla, což je snadno doložitelné z výročních zpráv. A ani letos jí ztráta nehrozí.

Jak si tím můžete být jistý? A jak vůbec ke ztrátě minulý rok vlastně došlo?

Zmíněná ztráta byla způsobena snížením dotace, která i bez tohoto snížení vždy byla velmi podfinancovaná. Schodek vznikl někdy v polovině minulého roku, v té době Ministerstvo kultury neprodloužilo smlouvu bývalému řediteli Státní opery Praha Jaroslavu Vocelkovi. Těžko tedy jemu dávat tuto ztrátu za vinu, když neměl příležitost se se ztrátou ve zbylých měsících do konce roku vypořádat. Do čela Státní opery byl v červenci jmenován dirigent Oliver Dohnányi a ten se svým týmem poradců tuto ztrátu ještě zvýšil. I jemu ji ale nemůžeme dávat tak úplně za vinu, do opery nastoupil až v půlce kalendářního roku, také tedy neměl relevantní čas na to, aby ji odstranil, navíc minimálně tu větší část ztráty ani nezavinil. Šlo tedy o nešťastný a zcela mimořádný sled událostí a těžko z tohoto případu vyvozovat, že Státní opera Praha vždy špatně hospodařila. Znovu opakuji, že nikdy jsme nebyli ve ztrátě dva roky po sobě. Co se týká současné finanční situace Státní opery Praha, na konci minulého roku jsem ve spolupráci s externími auditory z Ministerstva kultury připravil taková opatření, která vedla ke snížení nákladů na provoz divadla. Navíc většina provozních nákladů – myšleno náklady na premiéry, výrobu atd. – byla soustředěna do první půlky roku, abychom se v polovině druhé mohli soustředit především na dosažení kladných hospodářských výsledků. Díky těmto zásahům a díky nárůstu návštěvnosti, potažmo našich výnosů, je Státní opera Praha v tuto chvíli v plusu devět miliónů korun! Pokud tedy současný pověřený ředitel Státní opery Praha Ondřej Černý pouze dokončí to, co jsem začal, tak divadlo ukončí rok s vyrovnaným rozpočtem a ještě by mělo být schopno pokrýt ztrátu roku minulého. V této souvislosti připomínám, že v tuto chvíli má Státní opera za sebou většinu letošních premiér, a že v druhé půlce roku ji čeká finančně velmi výhodný zájezd do Japonska. Pokud bychom z nějakého důvodu loňskou ztrátu přece jen letos celou nepokryli, můžeme tak učinit ještě v roce následujícím, což zmíněný zákon nevylučuje.

Ředitel Černý ale zařadil ještě na konec tohoto roku novou premiéru opery Tři Pintové, s tím přece váš rozpočet už nepočítal. Nemůže tato premiéra nakonec přece jen být důvodem ztráty na konci roku?

Tato inscenace je pozůstatkem po panu řediteli Vocelkovi. Smlouvy jsou podepsány, navíc s nepochopitelnou doložkou, která inscenátorům zaručuje velmi slušné odstupné v případě, kdyby se inscenace nakonec neuvedla. Naštěstí můj předchůdce pan Dohnányi premiéru téměř okamžitě po svém nástupu, tedy doslova pár dnů po podpisu smluv inscenátory, přesunul na některou z následujících sezon a inscenátory o tom samozřejmě informoval. Šlo o to najít vhodné koproducenty či sponzory, kteří by snížili výrobní náklady. Ovšem současné vedení divadla se nakonec rozhodlo, že závazek nebude přenášet do dalších let, a že inscenace přece jen bude uvedena ještě letos. Tato premiéra nicméně letošní rozpočet Státní opery Praha zbytečně zatíží, jsem přesvědčený o tom, že v červených číslech letos skončit nemůžeme. Pokud se o to ovšem někdo nebude úmyslně snažit.

Počkejte, jak to myslíte?

Pokud prý špatně hospodaříme, což je teď ten hlavní důvod sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem, tak uznejte, že náš kladný hospodářský výsledek se v tuto chvíli zastáncům sloučení moc nehodí… Nabízí se spousta možností, jak v mezích zákona úmyslně tento kladný hospodářský výsledek snižovat.

Třeba zařadit v tomto roce neplánovanou premiéru opery?

To jste řekl vy… Chci ale věřit, že se současné vedení Státní opery se rozhodlo pro uvedení premiéry Tří Pintů ještě v tomto kalendářním roce čistě z dramaturgických důvodů. Podle mě to ale bylo rozhodnutí špatné.

Ministr kultury ještě na začátku roku tvrdil, že v Praze je místo pouze pro jeden operní a baletní soubor. Začátkem června ovšem ohlásil spojení Státní opery Praha s Národním divadlem, a to už k 1. lednu 2012, avšak zaručuje při tom zachování samostatnosti orchestru, operního sboru i značky Státní opery Praha. Navíc má dojít ke zvýšení platů. Ti, co chtěli Státní operu Praha zachovat, by tedy mohli vzásadě být spokojeni, ne?

Ministerstvo kultury, když vrchnostensky ohlásilo sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem, sice oznámilo zachování samostatnosti souborů i značky Státní opery Praha, ovšem toto je pouhá hra se slovíčky. Ve skutečnosti obchodní jméno Státní opery Praha od 1. ledna 2012 nebude existovat, protože Státní opera Praha tou dobou bude již pod organizační strukturou jiné své příspěvkové organizace, to znamená, že ze značky Státní opery Praha zbyde pouhý nápis na fasádě budovy. Mají sice být zachovány oba soubory opery, ale otázkou je, jak dlouho. To zaprvé. A zadruhé, už vůbec nelze hovořit o samostatnosti obou souborů, pokud budeme umělecky působit pod jedním vedením. Je úsměvné, že své řešení Ministerstvo kultury opírá o informace a podněty získané od obchodního ředitele Holdingu Spolkových divadel doktora Georga Springera a ředitele Vídeňské státní opery Dominiquea Meyera. Ti, jak náměstek Zdráhal výslovně uvedl na tiskové konferenci Ministerstva kultury 6.června, „byli s touto transformací seznámeni a posvětili nám ji, říkali, že žádnou jinou variantu nevidí“. Podle vyjádření obou pánů, které zaslali publicistce Heleně Havlíkové, skutečně poskytli expertní skupině Ministerstva kultury při její návštěvě ve Vídni osobní zkušenosti a také poskytli informace o operních divadlech. Ovšem vůči tomu, že by uvedenou variantu transformace posvětili, se ohradili. Dovolím si je citovat: „Nemáme žádnou informaci o rozhodnutí Ministerstva kultury, která se týká pražských divadel, protože jsme se na něm ani formálně, ani neformálně nepodíleli.“ Obávám se tedy, že jména obou pánů byla v tomto případě jen zneužita.

Navíc Ministerstvem kultury uváděná „inspirace zkušenostmi podobné transformace ve Vídni“ svědčí o nepochopení vídeňského systému. Jednotlivá divadla tamního holdingu jsou umělecky samostatnými institucemi se samostatnými řediteli. Nic z toho v případě sloučení Národního divadla se Státní operou Praha neplatí. Přitom právě umělecká samostatnost souborů je v celé věci primární.

A ono slibované navýšení platů?

Napřed bylo slíbeno navýšení platů, teď už se mluví jen o srovnání platů Státní opery Praha s platy Národního divadla, což jen tak mimochodem je povinnost daná ze zákona. Proti tomu samozřejmě nelze nic namítat. Platy obou institucí jsou mizerné, ve Státní opeře Praha ještě nižší než v Národním divadle. Minimálně by měly být srovnány, je tedy správné, že se tímto problémem pan ministr zabývá. Platy ale může srovnat, aniž by došlo ke sloučení institucí. Tedy pokud to s tím navyšováním myslí upřímně…

Další pohled na finanční stránku věci: Ministerstvo Státní opeře také vyčítá množství externích firem, se kterými divadlo spolupracuje.

Externí firmy jsou zavedenou praxí ve Státní opeře Praha i v Národním divadle. Není ale chybou vedení divadel, že externí firmy využívají a navíc – jak dokládá řada zkušeností, outsourcing může být levnější, než neefektivně využívané vlastní zdroje. Zřizovatel každý rok určuje výši mzdového fondu, pokud Ministerstvo kultury mzdový fond sníží, divadla na to musí reagovat právě přizváním externistů.

Podobné je to i s tolik vyčítaným baletem Státní opery Praha. Zřizovatel souhlasil se vznikem samostatného baletu v Státní opeře Praha, přidělildivadlu dotaci na pokrytí provozních nákladů, nicméně nikdy pro potřeby baletu nenavýšil mzdový fond, který by pokryl mzdové nároky všech zhruba čtyřiceti tanečníků, kteří v divadle v současnosti působí. Proto je většina z nich nasmlouvána externě. Je přitom třeba zdůraznit, že jde o stálý soubor, ve kterém i externí tanečníci mají stejné pracovní povinnosti jako jejich zaměstnaní kolegové.

Víte, jedno mi není jasné. Pokud Ministerstvu kultury tolik vadí outsourcingové firmy, nabízí se snadné řešení – lze zvýšit mzdový fond, tím spolupráce s většinou externích firem odpadne. Právě toto ovšem byl pro zřizovatele během posledních několika let problém. Proto bývalí ředitelé oslovovali externí firmy. Mimochodem oslovuje je i ředitel Černý, který v tuto chvíli ruší ve Státní opeře místa uklízeček a vypisuje výběrové řízení pro externí firmy na provádění úklidu.

Proč ale Státní opera například nevyužívá dílny Národního divadla?

Je snadno doložitelné, kolikrát jsme jen například v poslední sezoně dílny Národního divadla oslovili. Ke spolupráci ale většinou nedošlo, buď kvůli nedostatečným kapacitám dílen nebo z finančních důvodů. Menší soukromí výrobci jsou zkrátka často levnější, než dílny Národního divadla.

Po sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem má ale podle představ Ministerstva kultury dojít k výstavbě nového objektu dílen a skladů, které by poskytovaly servis oběma divadlům…

Ve Státní opeře Praha se ročně i nadále počítá se dvěma až třemi premiérami ročně, počet premiér na scénách Národního divadla se navyšovat nebude, naopak. Není tedy lepší ty řekněme tři premiéry ročně nechat vyrobit za pro divadlo výhodných podmínek u soukromých výrobců, než navyšovat kapacity a s tím související mzdové a jiné náklady dílen Národního divadla? Nezpochybňuji ten fakt, že současné dílny i sklady Národního divadla nutně potřebují rekonstrukci. Ale skutečně je nezbytně nutné stavět nový areál někde na zelené louce?

Když už jsme u toho: Odboráří Státní opery Praha při veřejném slyšení v Senátu naznačili, že za avizovaným prodejem lukrativních pozemků dílen na Flóře a skladů u Apolináře, stejně jako i za následnou výstavbou nového areálu a také rekonstrukcí budovy Státní opery by mohly být jiné zájmy, než jen ty umělecké.Není to příliš odvážné tvrzení?

Můžete namítnout, že jde o spekulace, konkrétní důkazy o nějaké nekalé činnosti odbory skutečně nemají. Ale co jiného vás napadne, když z úst ministra kultury slyšíte tento výrok – cituji „I v ekonomicky složité době si jako reprezentanti státu uvědomujeme, že peníze do kultury představují investici. V prvé řadě dá stát vydělat firmám a lidem, kteří se na rekonstrukci budou podílet.“ – Následuje tolik diskutované rozhodnutí stejného ministra o demolici architektonicky hodnotného objektu, který je součástí Pražské památkové rezervace, památky světového kulturního dědictví UNESCO na Václavském náměstí, protože tam jistá developerská firma přece nutně musí postavit budovu novou. Další podobné ministerské rozhodnutí padne hned za pár dnů: tentokrát obětujeme gotické sklepy na Národní třídě, protože tam prostě musíme uvolnit místo pro výstavbu parkoviště. Opět stejný ministr chystá veřejnou zakázku pro Národní knihovnu za 284 milionů. O tom, kdo ji získá, rozhodne losování – symbol neprůhlednosti a korupce v českých tendrech. Přitom Jiří Besser je členem vlády, která chce tato losování jednou provždy zakázat. Je také členem TOP 09, tedy strany, která ve svém volebním programu hlásala „odbourávání korupčních příležitostí a rozbíjení korupčních bratrstev na úrovni státu“. Kroky pana ministra nicméně tomuto prohlášení nějak neodpovídají. Je to škoda, spousta lidí si od této strany ještě poměrně nedávno hodně slibovala. Možná jsou tyto domněnky liché a pan ministr svá rozhodnutí v těchto věcech jen neumí zdůvodnit, to je ale jeho problém.

Když už mluvíme o financích: Ministerstvu kultury také vadí „kasovní trháky ve Státní opeře Praha pro dosažení maximálních tržeb“. Povězte upřímně,třeba vy sám už těch věčných Traviat nebo pořád dokola omílaného Nabucca nemáte plné zuby?

Státní opera Praha neustále bojuje s podhodnocenou dotací z Ministerstva kultury. Připomeňme, že Ministerstvo kultury letos přidělilo Státní opeře Praha 117 milionů korun, přičemž Národnímu divadlu přispívá částkou 422 milionů korun. Podobný nepoměr je tady celá léta. Na to reagovala Státní opera Praha zcela pochopitelně přizpůsobením repertoáru, skutečně se u nás hraje hodně populárních oper, jsme zkrátka závislí na výnosech. Dramaturg opery to tedy u nás nikdy neměl lehké, ale kdykoli to finanční možnosti dovolovaly, zařadili jsme nějaký bonbónek. A nebylo jich málo, jen z posledních pár sezon jmenujme Leoncavallovu Bohému, dále Candida, Lidský hlas, Prsy Tirésiovy, Sicilské nešpory, Peer Gynta, Hélène, Smrt v Benátkách, Tristana a Isoldu, a mohl bych pokračovat. Jistě, pokud by zřizovatel spravedlivě rozděloval dotace, mohli jsme mít těchto titulů mnohem více.

Pojďme to všechno shrnout: Transformaci i za podmínek, tak jak se v posledních týdnech zpřesnily, tedy odmítáte?

Samozřejmě. Stejně jako senátoři považuji i já rozhodnutí ministra Bessera o sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem za nevhodné, nekoncepční a nedůvodné. Chybí jakékoli konkrétní analýzy právní, ekonomické a především umělecké. Pan ministr v Senátu prohlásil, že sloučení k 1.lednu 2012 přinese konkrétní úsporu 22,3 milionů korun. To je nesmysl, k žádné úspoře nedojde. Jsem si jistý, že Ministerstvo kultury již muselo požádat Ministerstvo financí o navýšení rozpočtu právě z důvodu sloučení obou institucí. Hodně by mě zajímalo, o jakou jde částku. Osobně ji odhaduji na několik desítek milionů korun. Uznejte, že celé počínání Ministerstva kultury je mírně řečeno nestandardní. Buď jde o neznalost problematiky, nebo jde o jiné než umělecké zájmy. Takový to na mě zkrátka dělá dojem. Kéž bych se mýlil…

Jak to je vlastně s vámi osobně? Jste zaměstnancem Státní opery Praha nebo už ne? I teď mluvíte za divadlo a přitom o tom, že jste dostal výpověď, se psalo už několikrát…

Od 6. června, kdy jsme pořádali galakoncert pro naše věrné diváky, mi nikdo nepřiděluje práci. Za tu krátkou dobu jsem byl několikrát přestěhovaný, nakonec jsem skončil v kanceláři u kolegyně, bez počítače, telefonu, dokonce jsem tam neměl ani pracovní stůl. Už toto samo o sobě je dost ponižující. Na 13. července hned po obědě jsem byl pozvaný na schůzi petičního výboru do Senátu, kde jsem měl být oponentem zástupcům Ministerstva kultury a také financí ve věci transformace Státní opery Praha a Národního divadla. Této schůze jsem se zúčastnit ovšem nemohl, protože jsem byl jen pár hodin před jejím začátkem pozvaný na jinou schůzku, a to s nynějším ředitelem Státní opery Praha, který na stejném čase samozřejmě trval. Jistě je všem jasné, o co tady šlo. V ten moment jsem si uvědomil, že jsem v patové situaci – nemám práci, je mi znemožněno zúčastnit se důležitého jednání v Senátu… Takhle to dál prostě nejde. Ředitel Černý mi dal výpověď, ovšem za daných okolností mně nezbylo, než neprotestovat… Můj profesní život se tedy od této chvíle bude ubírat jiným směrem. Slíbil jsem ale zaměstnancům Státní opery Praha, že dokud budu mít jejich podporu, ve svém úsilí o zachování samostatnosti Státní opery a obou jejich souborů budu pokračovat. Zůstávám tedy aspoň v odborech Státní opery Praha a této kauze se budu aktivně věnovat i nadále. Skutečně jsem přesvědčený o tom, že ty soubory mají zůstat samostatné. Stále doufám, že se Ministerstvo kultury umoudří a rozhodnutí o sloučení zruší. Jistě víte, že jsem navrhoval spolupráci Sstátní opery s dirigentem Janem Lathamem-Koenigem na postu šéfdirigenta a paní Elaine Padmore, současnou ředitelkou Královské opery v Covent Garden, na postu umělecké poradkyně. Oba mně nedávno potvrdili svůj stálý zájem na spolupráci se Státní operou Praha, a je přitom úplně jedno, jestli s Dolanským, nebo bez něj. Uznávám, že pro současného ministra jsem personou non grata. Ovšem právě Koenig a Padmore jsou tím klíčem k tolik očekávanému zvýšení kvality obou souborů Státní opery Praha.

Díky za rozhovor.