Nahota, nacisté a uřezávání bradavek. Dvanáct kontroverzních operních produkcí

redakce, 22.07.2015 0:00

(The Guardian – 30. 6. 2015 – Andrew Clements, Alex Needham)

Během nové inscenace Rossiniho opery Vilém Tell v Covent Garden (premiéra 29. června 2015) odcházeli po pětiminutové scéně se znásilněním návštěvníci z divadla. Není to poprvé, co opera vyvolala takové pobouření. Britský deník The Guardian při této příležitosti sestavil seznam nejkontroverznějších operních produkcí.

1. Adams: Smrt Klinghoffera, režie Tom Morris, Anglická národní opera v Londýně 2012 a newyorská Metropolitní opera 2014

Uvedení opery Johna Adamse z roku 1991 v režii Toma Morrise (bratra Chrise Morrise) vyvolalo v roce 2012 v Anglické národní opeře tlumené protesty. Děj opery líčí únos výletní lodi Achille Lauro, během něhož byl teroristou zastřelen Američan židovského původu Leon Klinghoffer, který na lodi trávil dovolenou. Při uvedení o dva roky později v Metropolitní opeře byly protesty rozsáhlejší. Proti uvedení protestovaly stovky odpůrců a premiéra byla přerušována projevy nespokojenosti. Živý přenos do kin byl zrušen, ale reprízy v Met pokračovaly.

2. Wagner: Mistři pěvci norimberští, režie Katharina Wagner, Bayreuth 2007

Na festivalu věnovaném dílu svého pradědečka Richarda Wagnera režírovala Katharina Wagnerová produkci Mistrů pěvců, při níž návštěvníci dávali najevo svou nespokojenost. Režisérka aktualizovala děj, z amatérských pěvců, podle nichž je opera pojmenovaná, udělala umělce a zuřivě píšící básníky. Jejich chorál proměnila ve scénu, v níž zpívají velikáni německého umění od Goetha po Wagnera. „Návštěvník odchází s pocitem, že vlastně žádnou operu neviděl,“ napsal list New York Times.

3. Verdi: Maškarní ples, režie Calixto Bieito, Gran Teatre del Liceu v Barceloně 2000 a Anglická národní opera 2002

Španělský režisér vyvolal poprask, když se na veřejnost dostaly zprávy, že jeho verze bude obsahovat znásilnění a vraždu mladíka, muže i ženy v oblečení opačného pohlaví, nahé ženy i muže a scénu, při níž zpívající sboristé budou sedět na toaletách – úpravy, jež vedly tenoristu Juliana Gavina k odmítnutí hlavní role. Později měla ale opera kladné ohlasy. Kritik listu Guardian napsal: „Bieito chce dosáhnout větší odezvy a to je podle mého názoru prvořadý úkol každého operního režiséra.“

4. Čajkovskij: Mazepa, režie David Alden, Anglická národní opera 1984
V opeře se objevila lidská těla visící na hácích na maso, kbelíky krve a velice barvité vraždění motorovou pilou. Alden vnesl do Čajkovského opery estetiku hororových krváků a zajistil si tak reputaci světově proslulého skandálního režiséra. „Když krvavá orgie ukončila první dějství, málem jsem pozvracel chlapíka, který seděl přede mnou,“ uvedl kritik listu Spectator. „Skutečnost, že to byl náhodou produkční ředitel Anglické národní opery budí naději, že na světě přece jen existuje spravedlnost.“

5. Wagner: Lohengrin, režie Hans Neuenfels, Bayreuth 2010

Německý wagnerovský festival nikdy nepostrádal avantgardní přístupy k mistrovým operám, přestože s tím možná řada příznivců není spokojena. Jisté je, že hlasitě vyjadřovali nesouhlas s Neuenfelsovou interpretací, která většinu postav opery proměnila v laboratorní krysy a pouze čtyři hlavní postavy jsou lidé. Návštěvníkům se to možná nelíbilo, ale New York Times popsaly inscenaci opery jako „provokativní a pronikavou.“

6. Čajkovskij: Evžen Oněgin, režie Dmitrij Čerňakov, Velké divadlo v Moskvě 2006 a londýnská Královská opera 2010

Čerňakov převedl operu do šedesátých let dvacátého století a nahradil duel mezi Lenským a Oněginem scénou, v níž se Lenský omylem sám zastřelí. Režisér se Čajkovského zmocnil způsobem, v němž je podle našeho kritika „vše přehnané do neurotických extrémů.“ Mnozí ovšem prohlašovali, že Čerňakov proměnil operu k nepoznání.

7. Wagner: Prsten Nibelungův, režie Richard Jones, londýnská Královská opera 1994-96
Roger Scruton popsal Jonesovu interpretaci této impozantní opery jako „znesvěcení“. Režisér oblékl dcery Rýna do latexových obleků, v nichž vypadaly jako nahé, Freiu, bohyni mládí představil jako oběť opožděného vývoje, která neustále svírá panenku a Wotana proměnil v šéfa ústavu pro choromyslné v bílém plášti. Zlato Rýna pak bylo představením plným ženský bot. „Fetišismus nohou hraje v této produkci významnou roli,“ rozebíral list Independent.

8. Wagner: Tannhäuser, režie Burkhard Kominski, Německá opera na Rýnu 2013Wagnerovo dílo netrpělo nikdy nedostatkem kontroverzních interpretací, ale Kominski zašel v Düsseldorfu příliš daleko. Vsadil Tannhäusera do období nacistického Německa s cílem tematizovat Wagnerův antisemitismus. V jedné scéně byli nazí herci spouštěni do plynových komor; v jiné scéně je Venuše ztvárněna jako důstojník SS, který nutí Tannhäusera k vraždě. Po představení se několik šokovaných návštěvníků podrobilo lékařské péči. Další reprízy byly zrušeny.

9. Verdi: Aida, režie Robert Wilson, bruselská opera La Monnaie 2002 a Královská opera 2003Robert Wilson jen známý svými avantgardními produkcemi včetně své spolupráce s Philipem Glassem na opeře Einstein na pláži. Wilson neměl nikdy v úmyslu zinscenovat Aidu plnou slonů a pyramid. Návštěvníci Covent Garden ale nebyli abstraktní a vysoce symbolickou inscenací příliš nadšeni. Guardian o ní napsal, že: „všechny postavy se na jevišti pohybují strojenými, rozvážnými pohyby, jakoby plavali v sirupu.“

10. Turnage: Anna Nicol, režie Richard Jones, Královská opera Londýn 2011 a Brooklynská akademie hudby 2013

Po Wagnerově Prstenu se Richard Jones pustil do opačného extrému s operou Marka-Anthonyho Turnage o nešťastné modelce z Playboye, která se provdala za osmdesátiletého ropného magnáta. Árie syna Anny Nicol-Smith sestávala ze seznamu drog, na nichž byl závislý. Nevkus byl ovšem úmyslný a opera byla přijata příznivě.

11. Mozart: Únos ze serailu, režie Calixto Bieito, Komická opera Berlín 2004

Opět Bieito, který proměnil lehkou Mozartovu operu o křesťankách ženách držených v tureckém harému v sadomasochistický bordel. Scénář obsahoval masturbaci, fetišismus, zpěváky, kteří na sebe vzájemně močí a scénu s uřezáváním bradavek. Tato produkce z roku 2004 upevnila jeho reputaci „Quentina Tarantina opery“.

12. Mozart: Idomeneo, režie Martin Kušej, Královská opera 2014Při sledování Mozartovy velké opery v nastudování Martina Kušeje uvažovali návštěvníci o tom, jestli úroveň Covent Garden neklesla příliš hluboko. Produkce, která si vytkla za cíl prozkoumat psychologický dopad změny režimu na obyvatelstvo, obsahovala tajemný symbolismus, jako například scénu, v níž se Athéňané shromáždí kolem mrtvého žraloka, nebo postavu králova rádce Arbace, který s sebou nosí akordeon.