NANOHACH česky, retrospektivně, duchovně

S podtitulem Oslava původní české tvorby titulu uváděl soubor NANOHACH v minulých měsících retrospektivu svého repertoáru: v Pardubicích, v Plzni a konečně také v Praze se divákům dostalo nové přehlídky tvorby souboru, který loni oslavil deset let a dál si drží své pevné místo na české taneční scéně. Některé choreografie jsou relativně nové, jiné se objevily už naposledy.

Pojďme se podívat, co vybrané večery přinesly.

V neděli 8. listopadu se v divadle Ponec odehrály reprízy dvou velmi úspěšných choreografií Diptych (2014) a Orbis pictus (2012). Spojuje je autorská ruka choreografa a tanečníka Michala Záhory a obě rezonují pohybově, dramaturgicky i obsahově, ačkoli má každá z nich svou osobitost. Pro Orbis pictus šlo již o derniéru. Diptych, choreografické dílo Michala Záhory, svým názvem evokuje duchovní téma a jeho premiéra se minulý rok také v duchovním prostoru konala, a to v kapli sv. Anny v Nečtinách u Plzně. Tak jako dvoudílný oltářní obraz, i choreografie sestává ze dvou částí, které můžeme vnímat v návaznosti i v kontrastu. Je plná dualit a nabízí rozmanité možnosti čtení, saturuje však i pouhou touhu po diváckém zážitku z citlivé a promyšlené taneční inscenace. Má zobrazovat „neustálý pohyb duše“, jež „osciluje mezi peklem a nebem v nekonečném koloběhu zrání“, a tyto nuance se jí zobrazovat daří.

V první části zastihneme na scéně dva muže v tmavých přiléhavých oblecích, v pološeru, v němž naše zraky řídí rozptýlené světlo osvětlující prostor občas tak nezřetelně, že oči tápou.

Nejčastějším obrazcem, který před námi kreslí, je kruh, ten symbol ducha a posvátných sil, nekonečna i věčnosti. Tanečníci se pohybují v něm, mimo něj, po jeho obvodu, jako kdyby byl bránou do jiné dimenze. V jejich interakci vidíme kontrast, který už zde vzbuzuje otázky, jsou tu prvky manipulace a souboje, těla obou mužů se pohybují v proměnlivé dynamice, od energetické spršky rytmu a víření v prostoru až po klid a stagnaci, byť ve vypjatém postoji. Evokují sochy a výtvarná inspirace je zde viditelná na první pohled (ačkoli publiku se po představení dostalo ještě názorné explikace, kde si svůj dojem mohlo dotvrdit). Michal Záhora a Radek Bohata jako by ztělesňovali dva proudy v téže duši nebo vzájemné napětí, které ji rozechvívá do té či oné strany, stahuje do přízemních sfér či nechává vzlétnout do prostoru.

Ten, kdo je vyloučen ze světelného kruhu, se může jen zoufale plazit v temnotě v touze po záchraně. Melancholická ambientní hudba, v níž zní nezřetelné ruchy i minimalistické motivy klavírní hry, podporuje dojem určité sklíčenosti, ale pokud už myslíme na Nebe a Peklo z Dantovy Božské komedie, tady jsme zřejmě lapeni spíš uprostřed v Očistci.

Druhá polovina představení patří ženě, jež se nenápadně vynoří z drapérie na pozadí, nesměle a váhavě objevujíc prostor kolem sebe. Nahé ženské tělo nevyvolává žádné smyslové představy, působí čistě jako antická socha nebo secesní obraz s motivem vodní víly.

Tento dojem také, jistě úmyslně, podporují rozpuštěné vlasy, které tanečnici Dagmar Chaloupkové sahají téměř do pasu a postupně se de facto stávají i kostýmem a rekvizitou. Také rafinovaný světelný design Jana Komárka budí dojem šerosvitu v malbě, obrysy těla se objevují či ztrácejí dříve, než se jich stačí pohled zmocnit. Spolu s kostýmem jako by ženská postava nabyla více sebedůvěry, za jejím počínáním tušíme téměř příběh, ačkoli nevyřčený a nevysvětlený.

Tanečnice se pohybuje prostorem ve stále dynamičtějších pohybových variacích, její gesta i pohledy komunikují se světem plným impulsů, pro nás neviditelným. Postava se sice po většinu času pohybuje přihrbená, ale nepůsobí dojmem poddanosti či strachu, spíše v sobě uzavírá nevyřčené tajemství.

Pohyb možná vznikl částečně z improvizace, nejde o tak propracovanou choreografii jako v první části a je v něm více civilních prvků. Kým tato žena je? Máme v ní vidět metaforu duše, nebo hmatatelnější archetyp? Rozpuštěné vlasy mohou evokovat sílu a nespoutanost, nezapomeňme však ani na to, že v romantickém baletu, ale i literatuře, jsou indexem šílenství. Ve spojení s některými pohyby evokují spíš extatický tanec šamanky, rituál, který nemá nic společného s křesťanskou symbolikou, ačkoli celá tato část překvapivě končí pózou ukřižované. Kříž sám je ovšem jako symbol o celé věky starší než křesťanství, takže může z podvědomí vynášet představy zasuté hodně hluboko.

Choreografie vytvořila v divadelním prostoru neopakovatelnou atmosféru zastaveného času, něco jako stav meditace, který se nikdo z diváků neodvážil porušit, a doznívala tak dlouho, až patrně „povolily nervy“ osvětlovači, a on v sále rozsvítil.

V následující půlhodince nás Monika Sybolová z lektorského oddělení Národní galerie seznámila s některými inspiračními zdroji pro výtvarnou stránku inscenace, o nichž hovořila s choreografem, a se svou vlastní interpretací inscenace, která skutečně nabízí velké množství „obrazů“, k nimž můžeme hledat ekvivalenty z výtvarného umění. Inspirace antickým sochařstvím, Michelangelem, Boticellim nebo da Vincim je vysledovatelná, je ovšem otázkou, nakolik má být divák skutečně takto veden.

I duet Orbis pictus, pod nímž jsou autorsky podepsáni Michal Záhora s Lenkou Bartůňkovou, je výsostně výtvarnou podívanou. Velký podíl na tom má opět světelný design, který je rovnocennou složkou. Neřídí jen pozornost diváků, ale stává se živou a pohyblivou scénografií. Ať už jsou to čisté bodové sprchy na začátku a na konci, jejichž tvrdé paprsky zachycují muže a ženu jako dva solitéry, nebo ať jsou to paprsky členící prostor, vytyčující dráhy a měnící atmosféru tlumením či zvyšováním intenzity, jde o celek prokomponovaný s pohybem. Prostor se díky světlu opticky zvětšuje a zmenšuje, takže podtrhuje vyznění každé situace.

Inspirací k choreografii byla hlubinná psychologie Carla Gustava Junga, promlouvá k divákům řečí obrazů a beze slov vytahuje z jeho podvědomí rezonující odpovědi. V interakcích muže a ženy (Michal Záhora a Dagmar Chaloupková) tedy nemůžeme sledovat obraz konkrétního vztahu či jeho vývoje, ale skutečně spíš svět jednotlivých výjevů, zkrátka svět muže a ženy v obrazech. V rozpohybovaných obrazech, v nichž jsou jednotlivé fáze i typy vztahů tu zřetelněji, tu méně zřetelně definovány.

Někdy můžeme výjevy chápat v obecné rovině jako obraz rovnocenného vztahu, manipulace, pomoci, vedení, opatrování, někdy vidíme zřetelné odkazy, například na pietu. Pochopení se dostavuje přirozenou cestou a diváka ukolébává čistota pohybu, ať už tanečníci dynamicky rozrážejí prostor, nebo se zastavují v pózách opět evokujících mramorová sousoší. Jejich vztah zrcadlí naléhavost i zklidnění. Minimalistická hudba je i v tomto případě spíš zvukovou krajinou, která celek dotváří, než aby poutala pozornost sama na sebe.

Přehlídka měla i další derniéry. Po dvou letech se zatím jen s pražským publikem rozloučila choreografie Lenky Flory pro Leu Švejdovou Flashed by a v úterý byla v Ponci uvedena derniéra inscenace Suna No Onna / Písečná žena. Její autorka a také jedna z interpretek Lea Švejdová se inspirovala stejnojmenným románem Japonce Kóbó Abeho, ale choreografie je srozumitelná a vtáhne diváka do svého unikátního světa i tehdy, když s předlohou obeznámen není. „Tři ženy ztracené kdesi v písčité krajině – v jámě beze dna, v propasti bez žebříků. Smířené s osudem a přizpůsobené životu v nepříznivém prostředí, kde ostatní žít nemohou. Všudypřítomné světlo ze strážní věže jim nedovoluje spát ani snít.“ Inscenace, která vznikla pro exteriér, je stejně sugestivní i v interiéru divadla. Tři ženy, tanečnice Tereza Hradilková, Martina Hajdyla Lacová a Lea Švejdová, jsou tím více lapeny v prostoru, z nějž není úniku. Ale inscenace přesto pojednává o ženské síle a snad i vnitřní moudrosti.

V inscenaci rozpoznáme určitou dramaturgickou linku, která je doprovázena dynamikou choreografie. Od klidného a melancholického počátku, přes vzepjetí k určitému vrcholu až k závěrečnému zklidnění, které s sebou nese určitou katarzi. Na scéně, jež je jen slabě ozářena, si ženských těl přitisknutých ke zdi zprvu ani nevšimneme. První upoutá naši pozornost, když se vydává do prostoru a manipuluje zatím s nevinným světlem, jež sama ovládá, lucernou. Jak se postavy pohybují, působí zprvu spíše nelidsky, jako kdyby je někdo zbavil jejich podstaty. Hudba zatím zní jen ve formě ruchů, škrábání, šustění papíru, sem tam úder na strunu elektrické kytary. Hemžení, plížení a plazení před námi evokuje pohyb živočichů v teráriu. Silné světlo ze „strážní věže“ na pozadí je jako fyzický útok, proti kterému se ženy brání.

Na scéně se postupně objeví tři mužské postavy v kápích a s lucernami, jež v temnotě pronásledují ženy jako štvanou zvěř a skutečně působí dojmem jakéhosi experimentu a pozorování, jako kdyby na poušti tři vědci pronásledovali s baterkami gekony nebo světloplaché šelmy. Postavy lapené v kuželech světla přijímají spíše animální než lidské pohyby, postupně ale nastává jakási emancipace.

Symbolem „polidštění“ se stává také oděv, byť neforemný a šedý, stejně beznadějný jako bezbarvá noc kolem (výjev tak trochu evokuje i prostředí pracovního tábora nebo věznice). Ženské postavy se mění v magické přízraky a zosobnění své vlastní existence. Krouží pohybem, jejich variace nabývají na dynamice, ale také zachovávají určitou rituálnost. Stále stejné pohyby rukou připomínají otáčející se ramena větrného mlýnu nebo kolovrátek a ve spojení s magickou trojkou vyvolávají postavy fantastické asociace. Jako tři sudičky snovající neviditelná přadena osudu, jako bájné Grácie – dcery Diovy, nebo naopak jako tři čarodějnice čekající se svým proroctvím na Macbetha. Mohou být ostatně tím vším, protože interpretace je jen v naší mysli, je na nás, které ze společně sdílených archetypů necháme vyplout na povrch.

Tanečnice zatím v tanci nalézají sebejistotu a sebevědomí, jejich pohyby jsou již plné vzmachu a energie proudí celým prostorem, když po sobě na daný impuls opakují krátké sekvence. Přitom každá z interpretek vkládá do performance vlastní individuální vklad; dokonce ještě ve chvíli, kdy jsme nemohli rozeznat jejich tvář, poznáme jejich charakteristiky, jsou v jemných odstínech vedení pohybu, impulsech, které dávají vlastnímu tělu.

Stále sledujeme především jejich ruce, v gestech je většina magie, ruce čarují, ruce vykonávají práci, pečují a starají se. Mnoho detailů do sebe zapadá, nacházíme jejich smysl. Intenzita hudebního doprovodu stoupá též. Když se znovu rozsvítí nepřátelské světlo a do pohybu tanečnic se znovu vkradly zoufalé animální pohyby pronásledovaných zvířat, cítíme přesto více odporu a odhodlání. Poslední výjev, v němž jeden z mužů odevzdává Lee lucernu, kterou smí zhasnout a nechat písečné údolí ponořit do blahodárné tmy, působí jako akt vítězství. Jako celek je inscenace kompaktní a opět zanechává hluboký dojem, ačkoli zde jsme strženi spíše hloubkou výrazu a osobního nasazení než samotnou choreografií.

V rámci večera jsme znovu měli možnost vidět sólovou choreografii Michala Záhory Devoid. Byl z ní odstraněn mluvený úvod, což celému kusu jen prospělo. Vynikl tak kontrast hravé a jaksi úmyslně bezduché první části, bezstarostného dovádění na Bachovu hudbu, a na ni navazující zpověď. Sledovala jsem taneční sólo Michala Záhory s velkou pozorností, ale i když jsem četla dojmy opačné, viděla jsem především přesně ovládaný pohyb, napětí v celém těle a precizně provedenou choreografii odrážející bez zbytečné popisnosti obsah dopisů, které jsou jejím předobrazem. Jejich přednes je dostatečně jasný, aby divák všechna slova zachyti;, tam, kde přecházejí v šepot, se slovo stává spíše hudbou a zvukovou krajinou. Téma je vskutku neradostné a je jasné, že u něj nemůžeme očekávat tak výsostně „krásnou“ a výtvarnou choreografickou podobu, jakou má Diptych nebo Orbis pictus, které se obsahově pohybují spíš v rovině ilustrace filozofických myšlenek. Devoid v sobě obsahuje přiměřené množství civilnosti odkazující na svět, ze kterého se představení zrodilo. Naopak vítám, když choreograf sahá k méně učesanému a rozvolněnému projevu (mnohem horší je sledovat zoufalé choreografie à la Kylián, v nichž se autoři v touze po estetické dokonalosti zmítají v nudných variacích, které nelze popsat bez užití stejného klišé v jazykové rovině). Ostatně i to je právě na současném tanci tak lákavé, že způsob, jak tvůrce naloží s tématy a emocemi, může mít jakýkoli průběh.

K přehlídce tvorby NANOHACH patřil ještě projekt Dialogy, který se dotýká sféry scénického tance. Stojí však za zmínku, ačkoli se tu částečně pohybujeme v hájemství amatérských tanečníků. Soubor NANOHACH se pustil do spolupráce se dvěma tělesy ze západu Čech, s karlovarskou Základní školou a Základní uměleckou školou, tedy s tanečnicemi vedenými Petrou Blau, a se souborem NoTa Plzeň a jejich vedoucí Lenkou Jíšovou.

Se skupinou mladých dívek z Karlových Varů pracoval Michal Záhora a v choreografii Okamžik proměn citlivě pracoval s pohybovým materiálem, který plně vyhovoval věku i zkušenosti interpretek, vycházel zjevně z improvizace a dal mladým tanečnicím impulsy k objevování různých principů současného tance a použití mluveného slova. Bylo zřejmé, že se povedlo navázat tvořivý dialog, stejně tak i v případě souboru z Plzně, který zahrnuje cca dvě generace dívek a žen. Choreografie 100 + 1 žena, která vznikla ve spolupráci s Leou Švejdovou a Martou Trpišovskou, se zaměřila spíše tanečně divadelním směrem a nechala interpretky hledat a vyjádřit svou osobnost nejen v pohybovém projevu. Výsledek působil velmi profesionálně, takže je vidět, že i tady si obě strany našly k sobě cestu.

Hodnocení autorky recenze: 100 %

NANOHACH česky

Diptych & Orbis Pictus
8. listopadu 2015 divadlo Ponec Praha

Diptych
Námět, choreografie: Michal Záhora
Tvorba: Dagmar Chaloupková, Radek Bohata, Michal Záhora
Hudba: Carlo Natoli
Scénografie, světelný design, foto: Jan Komárek
Světla: Jiří Hajdyla
Kostýmy: tvůrčí kolektiv
Návrh kostýmů a realizace: Pavel Křivánek, Hana Prokopová
Grafický design: Jana Baladová
Produkce: Honza Malík & NANOHACH z. s.
(koprodukce NANOHACH / Tanec Praha / divadlo Ponec / kaple Nečtiny)
Premiéra 17. října 2014 Kaple sv. Anny Nečtiny u Plzně

Tanec – Dagmar Chaloupková, Radek Bohata, Michal Záhora

Orbis pictus 
Koncepce a choreografie: Lenka Bartůňková, Michal Záhora
Hudba: Carlo Natoli
Kostýmní spolupráce: Mariana Novotná
Světelný design a scénografie: Jan Komárek
Světla: Jiří Hajdyla
Grafika: Jana Baladová
(koprodukce NANOHACH / Tanec Praha o. s. / divadlo Ponec)
Premiéra 27. listopadu 2012 divadlo Ponec Praha

Tanec – Dagmar Chaloupková, Michal Záhora
***

Suna No Onna / Písečná žena & Devoid
10. listopad 2015 divadlo Ponec Praha

Suna No Onna / Písečná žena
Koncepce, choreografie: Lea Švejdová
Hudba: Labakan
Kostýmy: Mariana Novotná
Světelná režie a design: Jan Komárek
Světla: Lukáš Benda
Premiéra 4. října 2011 Bezručovy Sady Olomouc

Tanec – Tereza Hradilková, Martina Hajdyla Lacová, Lea Švejdová a speciální hosté (Honza Malík, Jiří Hajdyla, Vojta Švejda)

Devoid
Koncept, choreografie: Michal Záhora
Tvůrčí spolupráce: Tereza Krčálová
Hudba: Carlo Natoli
Hudební a zvukový střih: Philippe Leforestier
Světelný design: Robert Štěpánek
Producent: Honza Malík & NANOHACH
Projektový dobrovolník: Adéla Kaderová
Mezinárodní manažer: Lenka Flory
Výkonný producent: Tanec Praha / Ponec
Premiéra 19. července 2015 Kilowatt Festival Sansepolcro

Tanec – Michal Záhora
***

Dialogy
Idea, dramaturgie: NANOHACH
7. listopadu 2015 Studio Alta Praha

Okamžik proměn
Choreografie: Michal Záhora
Hudba: Parov Stelar, František Nedvěd

Tanec – Petra Blau nebo Štěpána Mancová, Barbora Červinková, Karolína Husáková, Kristýna Košlerová, Ema Kučerová, Klára Malúšová, Andrea Malúšová, Nikola Nevšímalová, Kateřina Nevšímalová

100 + 1 žena
Choreografie: Lea Švejdová, Marta Trpišovská
Hudba: Tomáš Procházka

Tanec – Lucie Gurbanová, Kateřina Jindrová, Lenka Jíšová, Pavla Nováková, Klára Soukupová

www.nanohach.cz
www.divadloponec.cz
www.altart.cz