Nápoj lásky v Národním končí. V posledních třech reprízách s Kněžíkovou a Plachetkou

Glosa z předposlední reprízy (41. představení) 

Co se v inscenaci Donizettiho Nápoje lásky změnilo za ty čtyři roky, před kterými měla v Národním divadle premiéru? Nic převratného. Představení zahájila podivná osoba ženského pohlaví s puškou v ruce, pojízdné prostředky jezdily – elektrický dopravník připomínal spolu s neslušivými pracovními kostýmy sboru atmosféru padesátých šedesátých let za socialismu (patrně to tak režisér Simone Sandroni a výtvarnice Lenka Flory nemysleli), bohatá Adina se ve svých prostých šatečkách z davu vydělovala víceméně jen knížkou v ruce, její duet s Nemorinem na jezdícím chodníku působil situačně i pohybově nedopracovaně (škoda – tam se mohl pan režisér brilantně předvést), realistické výjevy se střídaly se stylizovanými trošku neostře, kvůli první přestavbě scény se zatáhla opona a druhou, topornou, pískal Belcore, Adina s Giannettou (šikovná Lucie Silkenová) si při Nemorinově árii bezdůvodně zkoušely paruky a brýle, vtipné nápady se střídaly s méně vtipnými. Ale „loď plula“ – dirigent David Švec bez problémů řídil průběh operního večera, orchestr občas hýřil zbytečně silnými přiznávkami, mnoha místům chybělo výraznější kontrastní členění ať už tempové nebo dynamické, celku se poněkud nedostávalo lehčího italského bria. Souhra fungovala, ale o detailní souhře všech složek se mluvit nedá, je cítit, že inscenace postrádá doladění výrazových prostředků do vyzrálého tvaru, ač jí nechybí vtipný konec s rozhozením letáčků, propagujících Dulcamarův kouzelný elixír…Do zlaté italské tříkolky se dvoumetrový Adam Plachetka (Dulcamara) stěží „oblék“” a ještě trošku horší to bylo s vystupováním z ní. Nicméně Kateřina Kněžíková (Adina) se po své mateřské dovolené na jeviště Národního divadla úspěšně vrátila ve své staronové půvabné a pružné podobě a ve druhé části večera předvedla v plné parádě svůj volně znějící hlas i s jeho svítivým témbrem a s dynamickými fajnovostmi. Adam Plachetka v nepřehlédnutelném oranžovém obleku (patřícím do inscenace) nepředstíral, že je starcem a předvedl detailní výrazovou a mimickou práci. Hlasově se nijak nepřepínal, hrál si pěvecky s rolí. Znovu se ukázalo, že Dulcamarův mimický Sluha, byť pohybově brilantní (Zdenek Horváth), je tu víceméně nadbytečný, alespoň v té podobě, jakou mu dal režisér. Plachetkův Doktor Dulcamara si s sebou zjevně přinesl i vídeňské finesy, byl uvolněný ve zpěvu i v pohybovém herectví.Totéž nelze tvrdit o Svatoplukovi Semovi, jemuž part Belcora příliš nesvědčil. Nedařilo se mu zvolit nadlehčené pěvecké prostředky, jeho pěvecký výkon nepůsobil vyrovnaně a suverénně, stejně jako jeho herectví. Hrdinou večera byl Aleš Briscein, který na poslední chvíli zaskočil za Jaroslava Březinu. Zpíval Nemorina vylehčeným hlasem, který dokázal až zázračně zjemnit a stáhnout do piana. Je až s podivem, nakolik se mu od premiéry podařilo na roli zapracovat po pěvecké stránce. Domnívám se, že po této repríze by nikdo z kritiků netvrdil, že by Aleš Briscein roli Nemorina už neměl zpívat, protože mu hlas ztěžkl.Celkový dojem – příjemné pobavení a hlavně: přivítání Kateřiny Kněžíkové zpět do „pracovního procesu“ a návrat Adama Plachetky na jeviště Národního divadla.

Hodnocení autorky glosy: 80 %

Gaetano Donizetti:
L’elisir d’amore
Hudební nastudování a dirigent: David Švec
Režie: Simone Sandroni
Scéna a kostýmy: Lenka Flory
Sbormistr: Martin Buchta
Orchestr, operní sbor a balet Opery Národního divadla
Premiéra 15. prosince 2010 Národní divadlo
(psáno z reprízy 7. 1. 2015) 

Adina – Kateřina Kněžíková
Nemorino – Aleš Briscein
Belcore – Svatopluk Sem
Dulcamara – Adam Plachetka
Giannetta – Lucie Fišer Silkenová
Sluha – Zdenek Horváth

www.narodni-divadlo.cz

Foto Hana Smejkalová