O Neumannovi, Abbadovi a Havlovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Texty Ivana Medka (19)

Od smrti Ivana Medka uplynulo 6. ledna 2015 právě pět let. Připomínám si poslední rozhovor, který jsme – spolu s Jindřichem Bálkem – natáčeli „u Medků“ v letenském bytě v červenci 2009. Rozhovor byl do velké míry bilanční a věnoval se dvacátému výročí listopadových událostí roku 1989. Nejen z hlediska hudebního. Do názvu interview jsme dali jeden z Medkových výroků: „Přál bych mladé generaci, aby se dožila lepších a moudřejších časů.“

Ivan Medek byl tehdy dlouhodobě upoutaný na lůžko, bez možnosti pohybu. Ale mysl byla zcela svobodná a připravená obletět celý svět. To byla na Ivanu Medkovi vždycky jedna z pozoruhodných věcí. Nenechával se uzavírat, poutat, znesvobodňovat. Ani totalitním režimem, ani nemocí. Hudba patřila k jeho největším životním radostem, ale vždycky se dokázal dívat mnohem dál za ni; svět hudby pro něj nebylo útočiště, kam se člověk utíká a schovává. Byla to sféra nabitá spoustou životních problémů a otázek, které je naléhavé řešit a které vedou vždy dál – třeba k podpisu Charty 77, k emigraci a práci pro Hlas Ameriky, do Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

Slova, která říkal Ivan Medek, stále promlouvají. Proto se k nim vracíme a vybíráme z nich i pro čtenáře Opery Plus.

V jaké situaci vás zastihly události podzimu roku 1989?

V profesionální. Působil jsem ve Vídni v Hlasu Ameriky a měl jsem co dělat se zprávami, které přicházely z Prahy. O hudbu jsem se nestaral už mnoho let, protože jsem se musel starat o politiku.

V říjnu 1989 se ovšem hudba a politika potkaly, když šéfdirigent České filharmonie Václav Neumann na protest proti perzekuci signatářů Několika vět přerušil spolupráci s Československým rozhlasem a televizí. Hlas Ameriky o tom vaším prostřednictvím informoval…

Ten protest měl určitou předehru. Ke mně přišel, a ne poprvé, Václav Neumann. Z Filharmonie snad jediný nebo jeden z mála, který se nebál se mnou setkávat. To vzniklo tak, že jsem ho jednou potkal na ulici, a on říká: „Nazdar, půjdeme si sednout do nějaké hospody.“ Od té doby, pokud byl ve Vídni, vždycky přišel k nám.

Tehdy na podzim 1989 u nás seděl a vykládal, jaká je situace. Řekl mi, že se rozhodl – v případě, že bude pozván rozhlasem nebo televizí – říct jim: „Nebudu spolupracovat, dokud nepropustíte ty lidi.“ Já jsem říkal: „To je moc hezké, ale má to jednu nevýhodu. Ty vlastně čekáš, až budeš vyzván, ale co když oni tě prostě nevyzvou, protože nebudou riskovat to zamítnutí? Daleko účinnější by bylo, kdybys předem oznámil, že se takových akcí nezúčastníš proto a proto.“ Neumann říkal: „No dobře, a jak to mám udělat?“ A Marta, jeho žena, mu povídala: „Nech to na něm!“ Tak jsem říkal: „Dobře, až odejdeš, zvednu telefon a zavolám do agentur, že ses takto rozhodl. A ty mně slíbíš jednu věc: zítra nebudeš zvedat telefon.“ On říkal: „Dobře.“ A jeho žena říkala: „To je výborné, to musíš udělat.“ Tak jsme to takhle udělali. Já jsem zavolal do agentur, že se dirigent Neumann rozhodl k takové věci, a druhý den on samozřejmě ty telefony zvedal. Byly šílené, protože podobná věc se nestala v celém východním bloku! Filharmonici, kteří v té době byli na zájezdě v Německu, se o tom samozřejmě dozvěděli. Okamžitě mi telefonovali a řekli, že orchestr měl schůzi a že se rozhodl prakticky jednohlasně připojit k Neumannovi. Pak jsem se dodatečně dověděl, že když schůze skončila, většina hráčů se rozhodla ještě pro druhou schůzi, kde se to celé projednávalo znovu. Nevím, s jakým výsledkem, ale byl to prostě takový ten typický český postup: Moment, moment, musíme si to ještě rozmyslet.

Tady v Praze na ústředním výboru partaje prý postoj filharmoniků způsobil velký rozruch. Soudruzi křičeli: „Jak je to možné? Vždyť jsme do nich sypali tolik peněz! Tolik věcí jsme jim odpouštěli! Byli to naši miláčkové a teď nám udělali tohle! Soudruzi v České filharmonii, co jste nám to provedli?!“

Překvapilo vás u Neumanna, že šel proti režimu?

Nepřekvapilo. Neumann samozřejmě nebyl hlupák a věděl, co se děje. Spoustu dnů prožíval ve Vídni, protože to město miloval. Nutně musel tušit, jaká je mezinárodní situace. Jenom hlupák si mohl myslet, že režim vydrží. Mimochodem, já jsem se ptal v té době Zdeňka Mlynáře, jak je možné, že lidi na ÚV partaje včas neodejdou. On se na mě podíval a říkal: „Ty vůbec nechápeš situaci. Jim jde přece o platy! Dva nebo tři platy navíc jsou lepší než se něčeho vzdávat. Tady vždycky šlo pouze o platy, o nic jiného!“Jak vám listopadové události bezprostředně změnily život?

Já jsem se rozhodl už před těmi událostmi, že se nevrátím do Prahy, budu-li muset žádat o vstupní vízum. Měl jsem totiž jenom rakouský pas. Druhá podmínka byla: nepojedu tam dřív než Pavel Tigrid. Tak jsem volal do Prahy a ptám se: „Pozvali jste Tigrida?“ A oni říkali: „Tigrida? Počkejte… My jsme na něj zapomněli.“ Tak ho pozvali. Ale předtím zapomněli na to, že tento muž udělal pro změnu režimu víc než všichni tady dohromady – celým svým životem a příkladem!

Vízovou povinnost zrušili k 31. 12. 1989. Ráno toho dne jsem se sebral a jel do Prahy se všemi možnými představami, spíš takovými legračními. S celou tou ekipou jsem se setkal večer na silvestrovském plese Charty. Poprvé jsem tam viděl například lidi, se kterými jsem si telefonoval, viděl jsem, jak vypadá Petruška Šustrová nebo Hanka Marvanová. Mluvil jsem samozřejmě i s Václavem Havlem, který mně řekl: „Nechtěl byste třeba komentovat v televizi slavnostní představení Libuše?“ A já mu řekl: „Zcela přesně, pane prezidente, nechtěl! Zaprvé to nemám rád, zadruhé Libuši nemám moc rád, zatřetí už je to obsazené – bude to dělat Milan Friedl, a začtvrté celou dobu dělám něco jiného, vy to jistě víte.“ Ale jinak byli všichni hrozně milí, někteří mě dokonce poznali. Pak jsem se šel druhý nebo třetí den podívat na různá jednání, která se odehrávala ve Špalíčku, a z toho jsem nabyl dojmu, že oni si to potřebují vyjasnit a trochu se vypovídat.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na