Nápoj lásky v ND: Však už bylo načase

Na to, že Simone Sandroni režíroval operu vůbec poprvé, se Donizettiho Nápoj lásky v pražském Národním docela vydařil. Sandroni v něm očividně zúročil své letité zkušenosti z profese choreografa – pohybová stránka jeho nejnovější inscenaci rozhodně dominuje. Italský tvůrce především výtečně cítí hudbu, krom toho se na dobrém výsledném dojmu podepsali i mladí, pohybově celkem nadaní sólisté, které zjevně dokázal získat na svou stranu a pro svoji koncepci nadchnout. Nadto režisér do děje začleňuje i novou postavu – Dulcamarovi dává k dispozici sluhu (výtečně představovaného členem baletu ND Zdenkem Horváthem), který řadě scén tohoto docela „bláznivého“ příběhu také dodává tu správnou šťávu.

A.Brischein (Nemorino), O.Mráz (Dulcamara)

Ale pěkně popořádku: Donizetti svůj Nápoj lásky šil poměrně horkou jehlou, když mu vpodstatě nic jiného ani nezbývalo – dostal totiž objednávku už i s termínem premiéry (12.5.1832 milánské Teatro Canobbiana). I přes jednoduchý, chtělo by se říci až prostoduchý děj je poznat, že v té době pětatřicetiletý Donizetti (1797-1848) měl už nejednu operní zkušenost za sebou (především Annu Bolenu), takže i přes chvat při komponování je Nápoj lásky dílem poměrně vyrovnaným, s řadou efektních příležitostí pro čtveřici hlavních představitelů, s již zručně sestavenými ansámbly, s jednoduchými, však až vtíravě jiskřivými melodiemi (snad jen pořádné závěrečné finále jakoby chybělo). Dirigent David Švec, kterému se s hudebním nastudováním Nápoje lásky dostalo další velké příležitosti, si rozhodně vedl velmi solidně, premiérový výkon orchestru působil dojmem celkem poctivě nazkoušené partitury, s důrazem na melodickou zpěvnost a rytmickou preciznost (byť alespoň v zadních řadách přízemí se nejen zvuk orchestru, ale i zpěv sólistů vlivem nepříliš dobré akustiky chvílemi nepříjemně „lámal“ a působil občas příliš „tvrdě“ a nekompaktně).

K.Kněžíková (Adina), J.Hájek (Belcore)

Jako šťastné se ukázalo umístění prostého příběhu do italské vesnice šedesátých let minulého století, tak jak ji sám Simone Sandroni ze svého dětství pamatuje. Scéna Lenky Flory velmi dobře využívá hloubku jinak poměrně úzkého jeviště historické budovy – šikma, tvořící docela efektní „kopeček“ svažující se směrem k orchestřišti, je efektním nástupním prostorem i příjezdovou rampou pro Nemorinův skútr či Dulcamarovu dodávku. Netradiční je i využití pásového dopravníku, na kterém v nápaditém aranžmá odehrají svoji první společnou scénu Adina s Nemorinem. (Při dalších zapnutích pásu si ovšem člověk časem říká, že méně by znamenalo více, nehledě na sice docela tichý, ale přece jen pisklavý tón motoru, tahající za vnímavější uši). Poněkud toporně a bez švihu naopak působila přestavba scény za povelů píšťalky Belcora během druhé půle, působivě ovšem vyšlo finále, kdy hlediště doslova zaplavily Dulcamarovy letáčky, nabízející zázračný elixír.

A.Briscein (Nemorino)

Sympaticky na tomto Nápoji lásky působí trojí obsazení prakticky všech rolí domácími sólisty nebo až na výjimky stálými hosty, což opera první scény už dlouho při nové inscenaci nezažila. Premiérovému večeru vévodila Kateřina Kněžíková coby Adina, pěvecky i pohybově naprosto suverénní a představitelsky přesvědčivá, s příjemně znělými výškami, tím spíš je škoda méně znělých nejspodnějších tónů, na kterých by měla zapracovat. Také Aleš Briscein měl od publika docela slušný aplaus (zaslechl jsem při závěrečné děkovačce také jedno dvě nesmělá zabučení nebo se mně to je zdálo?), avšak soudím, že Nemorino již dnes pro něj po Jenících a Princích příliš vhodnou rolí není. Jeho zpěv už nemá onu pravou belcantovou lehkost, nejvyšší tóny mu vycházejí příliš silácky. Pravda ale také je, že je třeba pochválit Brisceinovu skvělou hlasovou mimiku i příkladnou výslovnost. Ondrej Mráz je velmi dobrým Dulcamarou, jeho jadrný, byť nepříliš velký bas se příjemně poslouchá. Za nejslabší článek prvního obsazení považuji Belcora Jiřího Hájka. Jistě, jde o nepochybný talent, a to jak po pěvecké, tak i herecké stránce, jenže jeho výšky postrádají potřebnou oblost a působí neusazeným, mnohdy až začátečnickým dojmem.

J.Hájek (Belcore), L.Fišer Silkenová (Giannetta), K.Kněžíková (Adina), O.Mráz (Dulcamara)

I přes všechny dílčí výhrady je třeba říci, že nový Donizetti v Národním je po delší době titulem světového repertoáru, který má šanci na dlouhou repertoárovou životnost a také diváckou úspěšnost. Však už bylo načase.

Gaetano Donizetti: