Nápoj lásky ve Státní opeře bez Donizettiho espritu

Text k Donizettiho Nápoji lásky (1832) napsal Felice Romani, nejvýznamnější italský libretista po Metastasiovi; inspirací mu bylo libreto Eugèna Scribea k opeře Le philtre (Nápoj lásky) Daniela-Françoise-Esprita Aubera. Je to příběh o zamilovaném negramotném chudém mládenci Nemorinovi, který pln obdivu vzhlíží k mladé rozmarné statkářce Adině a je ochoten se pro to, aby získal její lásku, dát i naverbovat na vojnu. Není to však jen obyčejná komedie: Nápoj lásky je dramatické dílo, v němž najdeme celou řadu odstínů, poloh, obecně lidských slabůstek a hned několik odlišných charakterů. Niterné i vyhrocené momenty jsou v duetech a scénách Adiny s Nemorinem – v mladíkově neobratném nadbíhání Adině, v dojemných okamžicích jeho odchodu k vojenskému oddílu seržanta Belcora velícího místní posádce, i v napjaté, až do krajnosti dovedené koketerii s Belcorem, jíž chce Adina získat zdánlivě ochládajícího Nemorina zpět. A samozřejmě v momentě dívčina přiznání se k lásce k Nemorinovi. Současně s nimi je tu ale i sarkasmus a ironie Dulcamarova, tohoto pompézního po venkově putujícího ambulantního lékaře léčícího všechny neduhy včetně neopětované lásky, je tu nabubřelá sebestřednost Belcorova a prospěchářství vesnických dívek, pro něž je Nemorino atraktivní až v okamžiku, kdy se díky venkovance Gianettě důvěrně dozvídají, že zdědil velké jmění po svém zemřelém strýci. Teprve v samém závěru poté, kdy Adina vykoupí od Belcora Nemorinovu smlouvu, odmítne seržanta a přizná se k lásce k Nemorinovi, se o Nemorinově dědictví dovědí i oba milenci. Vítězí zde tedy skutečná láska. Ale také Dulcamara, jemuž všichni věří, že šťastný konec příběhu způsobil jeho „lektvar“. Donizetti všechny tyto polohy, charaktery a dějové i dramatické zvraty ve své hudbě vystihl geniálním způsobem. Bohužel jen minimum z jeho mnohovrstevnatého díla bylo možné na premiéře ve Státní opeře postřehnout. Jak v orchestřišti, tak na jevišti.

V hudebním nastudování Adrije Jurkevyče nebylo dosaženo plastičnosti výrazu, kterou Donizettiho notový zápis nabízí. Orchestr Státní opery má samozřejmě technické předpoklady k tomu, aby tuto operu zahrál brilantně, dirigent jej však řídil po celý večer v dynamické hladině jen od bezbarvého mezzoforte do forte, bez žádoucí perlivosti a lehkosti. Už krátká předehra zněla zatěžkaně, i později zmizely Donizettiho finesy, dramatické i dojemné momenty postrádaly žádoucí kontrasty. Souhra orchestru s pěvci byla v podstatě zachována, ne však zvuková vyváženost, orchestr i sbor příliš často sólisty kryl. Ve výsledku je z hlediska hudebního provedení tento Nápoj lásky zahrán nikoliv jako dramatické dílo, ale jako obyčejný sled líbivých melodií.

I německá režisérka Julia Burbach nechala ideu a výrazovou bohatost díla ležet ladem. Neroubuje sice na syžet jiný děj, ale na jevišti kombinuje realitu a symboliku, někdy nepochopitelnou, jindy naivně polopatickou, až to vypadá jako nepodařený pokus o parodii. To vše bez ohledu na hudbu a potřeby pěvců. Herecké akce a postavy jsou nevypracované, působí šablonovitě, režisérka se omezuje na vnějškovost a povrchní akčnost. Sbor buď místy ustrne v unifikovaném synchronu, nebo se na jevišti stále někdo hemží, přenáší věci, poskakuje a permanentně až na pár výjimek ruší hudbu pohybem i hlučným přemisťováním věcí. Týká se to jak sboru, tak sólistů. V organizovaném zmatku příběh pochopitelně zaniká. Scénografie (scéna a kostýmy Herbert Murauer) je v zásadě jednotná po celou dobu. Výtvarník situuje děj do současnosti a člení jeviště do třech úrovní, orámováno je hranatým rámem s neonovými lištami, na něj je promítáno modré nebe s plujícími obláčky. Obláčky jsou navíc zhmotněny v úvodu rozměrným svazkem bílých balónků a po celou dobu představení poskakujícími velikými bílými koulemi, připomínajícími ovšem spíše sněhové (nezáviděníhodná role pro členy Baletu Opery Národního divadla). Jejich úloha je, kromě toho, že permanentně odvádějí pozornost od jevištního dění, nejasná.

Adina je zřejmě majitelkou prosperujícího hotelu, na jeviště přijíždí při předehře ve vaně obskakována početným hotelovým personálem. Scéně dominuje souvislá řada obřích praček. Nemorino je jakýsi hotelový údržbář – oděn v montérkách je režií odsouzen k tomu, aby neustále přemisťoval na jevišti vysoké štafle a dokonce při náročné manipulaci s nimi i zpíval (!). V závěru opery v souvislosti s Nemorinovým vzdorem přebírá štafle Adina, nemusí je naštěstí nosit, jen u nich zapózuje. Belcorova jednotka má malou vojenskou kapelu, která se prezentuje na jevišti přehnaně komickou pantomimou. Dulcamarův vstup na scénu uvede servírka tím, že na nejzazší bod víceúrovňového jeviště přiveze vrchovatě zaplněný nákupní vozík ze supermarketu. Gianetta je zřejmě jakousi provozní hotelu.

A jak to celé skončí? Z jedné z hotelových praček, které se před Nemorinou árií Una furtiva lagrima opět ocitnou na jevišti, vylézá Dulcamara a zpívá naposledy svou barkarolu. Neinformuje však všechny přítomné, jak vyžaduje partitura, že Nemorinův strýc zemřel. Tuto významnou pointu, kdy se mají Nemorino s Adinou dovědět, že je Nemorino nejbohatším mužem ve vesnici, inscenátoři zcela nepochopitelně vyškrtli.

Nenápaditá a nelogická choreografie (Cameron McMillan) se na hudbu váže jen sporadicky.

Kostýmy necharakterizují postavy dostatečně. Ano – montérky jsou jasné a rudé Adininy lodičky rovněž, ale Belcore je od ostatních vojáků jen těžko rozeznatelný. Dulcamara v poměrně ošuntělém obleku, bez vytrubujícího sluhy, vozu a potřebných atributů má hodně daleko k osobě, která má svým zjevem a vystupováním omračovat venkovany. Dámské sbory se převlékají z oděvů pokojských a servírek do neforemných strakatých šatů, barevně se tříštících se scénou. Výtvarného souladu dosaženo není.

Pěvci to vzhledem k úrovni hudebního nastudování a chaotickému režijnímu přístupu jednoduché neměli – pěvecké party nebyly výrazově dostatečně vypracovány, recitativy vůbec. Lotyšská sopranistka Vera Talerko má pro interpretaci Adiny ideální hlasové dispozice, nejvyšších tónů zaznělo na premiéře dostatečně, ale při celkové interpretaci role s náročnými koloraturami už zjevně narážela na své stávající technické možnosti, místy se dostavovala intonační nejistota a v závěru už si sáhla na dno svých sil. Pár vysokých tónů celou roli neudělá.

Petr Nekoranec má krásný lyrický barevný tenor, který se prostorem Státní opery dobře nesl po celou dobu představení, potřeboval by ovšem zpevnit ve střední poloze a posílit výšky, které jsou v současné době poněkud zastřené a znějí úzce. Bylo mu však na rozdíl od jeho kolegů dobře rozumět a jako jediný dokázal (nesmyslným štaflím navzdory) vytvořit pravdivou postavu. A rozhodně mu nikdo nemohl závidět způsob narežírování jeho klíčové árie – zpívá ji střídavě vsedě a vleže na hotelové pračce.

Matně a zastřeně působil Pavol Kubáň jako Belcore, několik kvalitně provedených míst nevyvážilo celkovou neprůraznost jeho zpěvu. Dulcamara Itala Vincenza Taormina zanikal v orchestru i v ansámblech, například hned v prvním duetu s Nemorinem téměř nebyl slyšet. V recitativech však bylo možné jeho hlas ocenit a je zřejmé, že v jiném prostoru s jiným inscenačním týmem by byl jistě schopen nárokům role dostát.

Pěvecky málo výrazná byla rovněž Magdaléna Hebousse jako Gianetta. Výkon Sboru Státní opery (sbormistr Adolf Melichar) nepřekročil hranice průměru.

Po úspěšném koncertním provedení Lucie z Lammermooru pod Jurkevyčovou taktovkou bylo právem možné očekávat z jeho ruky stejně kvalitní hudební nastudování další Donizettiho opery. Premiéra však přinesla zklamání. Byl to Nápoj lásky bez Donizettiho espritu.

Gaetano Donizetti: Nápoj lásky
Premiéra 22. září 2023
Státní opera

Inscenační tým
Scéna a kostýmy: Herbert Murauer
Světelný design: Reinhard Traub
Choreografie: Cameron McMillan
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Režie: Julia Burbach

Obsazení
Adina: Vera Talerko
Nemorino: Petr Nekoranec
Belcore: Pavol Kubáň
Dulcamara: Vincenzo Taormina
Giannetta: Magdaléna Hebousse

Dirigent: Andrij Jurkevyč