Narodil se nový operní režisér. Thomasův Hamlet v Ostravě

Hamlet operní…

Opera francouzského romantického skladatele Ambroise Thomase se objevuje na světových jevištích zřídka, v českých zemích měla zcela ojedinělou premiéru roku 2002 ve Státní opeře Praha a mohli jsme ji také vidět před šesti lety v rámci přímých přenosů z Metropolitní opery v New Yorku se Simonem Keenlysidem v titulní roli. Vyžaduje pěveckou a hereckou osobnost pro roli Hamleta a je také mimořádně obtížná pro představitelku Ofélie, která musí vládnout technicky suverénním koloraturním sopránem. Každý, kdo opeře jako takové příliš nevěří a považuje ji za zbytečně přeumělkovanou, se nad pojmem operní Hamlet zajisté pohrdavě ušklíbne. Pan Radovan Lipus v Thomasovu Hamletovi debutoval jako operní režisér na jevišti Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě.

Neodbytně se nabízí se otázka, jak a čím se liší Shakespearova tragédie o Hamletovi od Hamleta operního. Libreto k Thomasově “opéra lyrique” o pěti jednáních z roku 1868 napsali známí libretisté Michel Carré a Jules Barbier podle divadelní hry Alexandra Dumase a Paula Meurice z roku 1847 na motivy předlohy The Tragical History of Hamlet, Prince of Denmark Williama Shakespeara z roku 1601.

Už toto sdělení mnohé napovídá. Téma Hamlet nás všechny přežije, otázky po smyslu života jsou nesmrtelné. Místo případné scénické hudby k činohře je ovšem v opeře všudypřítomná hudba spolu se zpěvem, hudební prostředky modelují libreto časoprostorově, dochovávají dobovou atmosféru, ba dalo by se říci, že konzervují dobu svého vzniku. Má-li však být operní inscenace určena pro obecenstvo jednadvacátého století, je třeba volit takové výrazové prostředky, které divákům zprostředkují téma, dění, postavy operního díla v podobě, která je pro ně srozumitelná a která je jich hodna. Naštěstí nemohou ani naši skalní staromilci se slzou v oku vzpomínat na inscenaci Hamleta, kterou viděli před mnoha desetiletími a která byla ta jedině správná. Režisér je po této stránce, zaplať pánbůh, svoboden, zároveň jej však pochopitelně do jisté míry svazuje historický tvar opery, která vznikla ve druhé polovině předminulého století.

Jsou inscenátoři, kteří považují za svou svatou povinnost uvést danou operu se vším všudy, tak jak ji skladatel napsal. A přitom mnoho operních skladatelů nemá cit pro jejich divadelní podobu. O činohře se z principu uvažuje jinak – tam se divák novému pohledu na předlohu inscenace mnohem méně brání a Angličané nám Neagličanům dokonce trochu závidí, že si můžeme jejich Shakespeara vždy znovu a znovu překládat do současné češtiny. Avšak obojí, činohra i opera, jsou formovány pro svou divadelní podobu, tak proč ten nesmyslný dvojí metr? Romantická opera vznikla pro svého soudobého diváka a jeho pohled se od našeho pohledu pochopitelně značně lišil. Navíc nám právě Thomasův Hamlet konkrétně nabízí dvojí variantu opery – pro Paříž 1968 s baletem, o rok později pro Londýn bez něj a navíc se zkráceným závěrem opery, v němž Hamlet umírá spolu s Ofélií.

Pro Ostravu byla zvolena francouzská verze bez baletní hudby, tedy vlastně původní podoba Thomasovy opery. Usilují-li inscenátoři o divadelní účinek zvoleného díla, pokud možno citlivě je uzpůsobí své inscenační vizi. V tom případě je však potřeba velmi úzké spolupráce režiséra s dirigentem a především dirigentova pochopení pro divadelní účinnost inscenace. Zdá se, že v Ostravě kráčel dirigent po boku režiséra a dramaturga, protože jejich společná práce dokázala v Thomasovu Hamletovi vynechat nepodstatné, zestručnit a přitom bezešvě propojit to, co chtěli společně inscenovat. Jako pohlazení působí, když dirigent Tomáš Brauner popřeje divákům v programu “aby ve vás Thomasova hudba zanechala krásnou vzpomínku na inscenaci, kterou jsme pro vás připravili”. Ovšem, jak jinak – všichni přece víme, že opera je divadlo!

Chce-li režisér uspět při inscenování opery, nestačí, že má operu rád, on ji musí nejen respektovat, ale naučit se ji pochopit a využít její specifičnosti, její emocionální účinnosti, jejího vlivu na temporytmus divadelního díla. Nesmí se zaleknout ani krkolomných koloraturních pasáží ve zpěvním partu Ofélie, ale naopak ocenit to, že má Ofélie v operním dramatu větší prostor než tomu je v činohře – a toho si byl právě režisér Radovan Lipus plně vědom.

Díky citlivé dramaturgické úpravě Thomasova Hamleta je základ inscenace dokonalou, zjednodušeně řečeno scénickou hudbou, se kterou si Lipus velmi rozumí a dokáže podtrhnout její jazyk, její sdělovací prostředky. Narodil se nový operní režisér.

Thomasův Hamlet zvýrazňuje čtyři hlavní postavy – Hamleta, Ofélii, královnu Gertrudu a Claudia, důležitou roli má Přízrak (duch Hamletova zavražděného otce). Operu zahajuje a uzavírá sbor, mající u Lipuse úlohu davu, který, když je potřeba, tak jásá, jindy se jenom raduje při vítání jara nebo, je-li potřeba, truchlí. Doslovné převlékání kabátů je pro něj symptomatické. Hamlet je romantickým princem, který vyslovuje to, co platí podnes. Jeho volba je nemilosrdná – buď pomstí svého, otce nebo zachrání Ofélii. Když zvolí to první, musí pak na závěr říci: „Má duše je v hrobě a běda, já jsem králem…”. Těmito slovy se loučí s mrtvou Ofélií a bere na svá bedra to, po čem netoužil.

Inscenace je vybudována s invencí a důsledně za součinnosti celého týmu. Scénografie Davida Baziky má důležitou úlohu, stmeluje a zároveň kvalifikuje místa děje, či spíše atmosféru jednotlivých obrazů opery. Centrem dění je masivní sloup umístěný na točně, který opouští své úpatí, aby pod sebou ponechal místo, kde se zjevuje Přízrak, kde se Ofélie sejde s Hamletem, kde najdeme studnu s čistou vodou. Vetknutá “římská” stěna pokrytá historickými dokumenty zastupuje státnické prostředí a je později doplněna antikizující bustou zemřelého imperátora, krále Hamleta. Hrobníci lomozivě uklízejí Oféliiny knížky lopatami.

Veškeré významné rekvizity jsou červené – Damoklův meč (s kordíkem pro Hamleta), Yorickova lebka, Oféliina knížka i zásnubní prsten. Ty rudé předměty jsou vykřičníky i významovými předěly inscenace. Kostýmy vydělují nadzemskou Ofélii z jejího okolí. Barva lesklé mědi pro dvůr, tmavá pro Hamleta, studeně bílá vojenská pro Přízrak Hamletova otce, jemně růžová a svatebně bělostná pro Ofélii, roztrhaná a patinovaná pro její proměnu v šílenou sebevražedkyni.

Orchestr řízený Tomášem Braunerem zpočátku chyboval v různých skupinách nástrojů, pak jako by se zklidnil, byl inscenační jistotou a měl svůj výrazný podíl na zvukové vyváženosti inscenace, sbor připravený Jurijem Galatenkem podal perfektní pěvecký i pohybový výkon. Také choreografie Igora Vejsady se plně podřídila jasné inscenační koncepci. Bylo patrné, že kompletní inscenační tým pod vedením Radovana Lipuse vydal ze sebe to nejlepší, čeho byl schopen. Sólisté byli vedeni přesně a plasticky, zjevně spoluvytvářeli inscenaci v režisérových intencích. Představitel Hamleta Thomas Weinhappel byl ideálním Hamletem, který si mohl díky svému typu a hereckým, pohybovým i pěveckým schopnostem dovolit i trošku toho histrionství, Ofélie (Ophélie) Jany Sibery předvedla dokonalý pěvecký i herecký výkon a skutečně byla tou nadzemsky čistou jiskrou v okolní temnotě.

Getruda Janji Vuletic byla přesvědčivá pěvecky i herecky stejně jako Claudius Martina Gurbal‘a a také Václav Živný jako Přízrak Hamletova zemřelého otce.

Ostravský Hamlet je zážitkem, dokládá schopnosti zdejšího operního souboru ve chvíli, kdy je řízen osobností režiséra, který s ním dokáže cíleně pracovat a tvarovat jej k obrazu svému či přesněji k vytvoření inscenace, s jejíž koncepcí se plně ztotožnil. Inscenace je součástí programu Shakespeare Ostrava 2016 a můžeme jen přivítat, že se na její přípravě spolupodíleli mladí adepti operního herectví. Měli bychom vidět také obsazení druhé premiéry, která díky rozdílným typům sólistů jistě vtiskne této inscenaci poněkud odlišnou podobu.

Hodnocení autorky recenze: 100%

Ambroise Thomas:
Hamlet
Hudební nastudování: Tomáš Brauner
Dirigent: Tomáš Brauner (alt. Jakub Klecker / David Švec)
Režie: Radovan Lipus
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Eva Kotková
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Videoprojekce: Otakar Mlčoch
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 3. března 2016 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Claudius – Martin Gurbal‘ (alt. Jan Šťáva)
Gertrude – Janja Vuletic (alt. Denisa Hamarová)
Hamlet – Thomas Weinhappel (alt. Roman Hoza)
Polonius – Roman Vlkovič (alt. Zdeněk Plech)
Ophélie – Jana Sibera (alt. Marta Reichelová)
Laërte – Martin Šrejma (alt. Aleš Voráček)
Marcellus – Tomáš Kořínek (alt. Václav Morys)
Horatio – David Szendiuch (alt. Roman Vocel)
Přízrak – Václav Živný (alt. Bogdan Kurowski / Petr Urbánek)
První hrobník – Petr Urbánek (alt. Pavel Kozel)
Druhý hrobník – Aleš Burda (alt. Petr Němec)

www.ndm.cz