Národnímu divadlu zbyla v Litomyšli po bouří zrušeném Jakobínu jen Traviata

Na 54. ročníku Smetanovy Litomyšle se mělo pražské Národní divadlo prezentovat  Dvořákovým Jakobínem a Verdiho Traviatou. Bohužel, přírodní živly rozhodly jinak a kvalitativně tolik nadějný Jakobín skončil prvním dějstvím, přerušen prudkou bouří nad Litomyšlí. Ani zatažená střecha, narušená ještě větší smrští den před Jakobínem, situaci nezachránila. A tak se publikum 6. července po prvním dějství rozešlo. Škoda. Dirigent Tomáš Netopil zkoušel v pozdním odpoledni velmi intenzivně. Leč nedohrálo se… Naopak o den později zkoušel zkušený dirigent Ondrej Lenárd jen symbolicky a úsporně. A dohrálo se. To jsou ony Havlovy paradoxy.

Pro prezentaci první operní scény tak v Litomyšli zůstala jen (pokud nepočítáme Bohému souboru Státní opery) stará dobrá Verdiho Traviata. Dílo, jež patří v operním světě k nejpopulárnějším. Verdi už v době jeho vzniku měl nad jiné skvělého libretistu, tvárného Francesca Piava (1810 – 1876). Ten byl neobyčejně obratný „řemeslník“. Zpracoval pro Verdiho výborné libreto podle divadelní hry Alexandra Dumase mladšího Dáma s kaméliemi. Verdi „svého“ Piava usměrňoval a on s tím byl ztotožněn. „Maestro si to takto přeje a basta!“ –  toť známý výrok Piavův, mnohé napovídající. Opera má nádherně zpracovaný vývoj, skvělé lyrické scény při zachování dramaticky úderných situací, s velkolepým epilogem. Dílo má šťastné propojení námětu, jeho zpracování a samozřejmě geniální hudební invenci Verdiho.

Na ztvárnění Traviaty souborem opery Národního divadla jsem byl zvědav. Jde o inscenaci z roku 1998 v režii Jany Kališové, na scéně Miloně Kališe, s pestrými, dobově i barevně individualizovanými kostýmy Jana Růžičky. Scéna v Litomyšli je ovšem cca o 8 metrů širší než v Národním divadle a zajisté mělčí, čili výprava doznala patrné kompromisy. Režie 14 let staré inscenace zachovává Paříž první poloviny 19. století. Děj se odvíjí zcela realisticky, žádné experimenty či posuny děje. Po mnoha zhlédnutých Traviatách v různých režiích je tato hodně konzervativní, ba i více, než inscenace viděné před mnoha roky… Ještě čerstvý je v paměti nedávný přenos z MET do kin (Dessay, Polenzani, Hvorostovskij). Nu, já opravdu nepotřebuji, jsa spíš „konzervativec“ preferující hudebně pěveckou složku, aby Polenzani v árii Alfreda skákal po gauči, zapínal si kalhoty na vysokém as. Ale když to dokáže, aniž tím ohrozí jediný tón, proč ne pohyb a dynamika? Tady byl druhý pól k vidění. Alfred odzpívá árii na portále, vyznání Violettě v 1. dějství zpívá do auditoria, tedy ne k osobě, jíž ona slova náleží. Až jsem měl místy pocit, že snad režie též míří v duchu scény a kostýmů k herectví 19. století. Inscenace moravských scén v těchto složkách trumfla první scénu (Olomouc i Ostrava).

Jistě, u díla, jakým je Traviata, rozhodnou více hudební nastudování a především pěvecké výkony! Na rozdíl od zrušeného Jakobína je zde spolupřítomna konfrontace se světem již výše naznačená, ač jsem dalek srovnávat nesrovnatelné. Ale ostravský tenor pan Mastro byl srovnatelný s Giordanim, blížil se mu v reálu. Tak proč by se nemohlo blížit i pražské Národní divadlo? Nahrávka rozhlasu z padesátých let (Tauberová, Žídek, Bednář), ač se tehdy žilo v izolaci, je kupodivu se světem dost srovnatelná. Srovnatelné se jevilo v Litomyšli precizní hudební nastudování Ondrejem Lenárdem, výtečným doprovazečem pěvců s nesmírným citem pro dynamiku hudby. Orchestr Národního divadla v Praze pozitivně překvapil právě vypracovanou dynamikou. Nekryl v celém večeru jedinou hudební frázi pěvců! Imponující byla svítivost smyčců (tu orchestry moravských scén takovou neměly) a měkkých tónů skupiny dřevěných dechových nástrojů. Lenárd krásně staví dynamické plochy. Například plošné crescendo od skutečného piana až po široké forte v závěru přípitkové scény bylo skvělé! Rovněž souhra byla v jiné akustice Litomyšle pozoruhodná, krom zaváhání Flory ve 3. dějství, takřka studiová.

Pěvecké výkony jsou dnes u nás namnoze tvořeny hosty, takže často nevypovídají o sólistické úrovni toho kterého ansámblu jako za časů minulých. Rozdíly mezi divadly se tak zmenšují až na minimum. Praha jistě postavila pro Litomyšl relativně to nejlepší, co asi mohla. Jak jinak po Olomouci a Ostravě?! 

Marie Fajtová v roli Violetty je spíše křehčí typ koloraturně – lyrického sopránu kulaté, příjemné barvy, který byl v prostoru amfiteátru solidně nosný a zvládal všechny technické nástrahy role dobře. V 1. dějství se ve velké árii na vysoké des odrážela kvartou od as, jakoby se jí nechtělo nasadit výšku přímo. Ale árii vyvrcholila přidávaným es docela s jistotou. Postupně dokázala přesvědčit i přechody na mezza voce a piana, zejména ve 4. dějství.

Alfred Tomáše Juháse disponuje strukturálně typickým lyrickým tenorem „jižní“ barevnosti a znělosti, jakož i pěkně odvíjenou kantilénou ve stylu neobelcanta. Zvláště pěkně vyzněl duet ve 4. dějství (v češtině: Paříž, má lásko, my opustíme), a to oběma zúčastněným. Otevírání stretty Alfreda v 2. jednání nebývá moc časté. Divadelně je málo funkční a s vynechaným céčkem tak skoro zbytečné. To si Juhás nepřidával ani v reminiscenci leitmotivu v duetu za scénou v 1. dějství (oproti panu Mastrovi v Carmen, jenž neodolal podobnému přídavku na zcela netypickém místé v roli dona José).

Velkým hlasovým formátem coby George Germont se jevil Roman Janál. Předvádí až polnicově průrazné znělé středy, výšky kryje do spíše sametového typu temnění tónu, nikoliv do tónů zářivého charakteru. Výšky má sice pevné, jisté, ale nedominují nad velmi znělými středy (ty občas v ansámblech zase dominují příliš). Ve slavné árii, doslova hitu opery, mu Lenárd krásně umožnil znělé, působivé mezza voce. Árie otce Germonta byla podána výrazově velmi přesvědčivě a závěr s reakcí Alfreda byl silným momentem představení.

Krom trojice hlavních a dominantních partií se uplatnil velmi dobře průbojným hlasem Jiří Kubík (snad jediná pěvecká změna oproti předpokladu za celý festival) v roli Barona. Malou, leč dějově důležitou roli doktora Grenvilla interpretoval krásným nosným basem Oleg Korotkov (na leitmotivu této malé role byla vystavěna režie v MET, v odpočítávání času života Violetty). Sbor podal dobrý výkon a Lenárd ho vedl rytmicky velmi exaktně.

Ve svém celku předvedlo Národní divadlo řadu pozitiv především v hudební složce díla, a tady zřetelně dostálo nepsané povinnosti první scény nehrát v porovnání s menšími divadly spíše druhou ligu. Tu ale chtě nechtě trochu hrálo inscenačně, i pro mne velmi konzervativní režií. Jevištní dynamika Olomouce i Ostravy byla sympatičtější.

V zásadě vydařeným pěveckým výkonům trochu scházel více imponující jevištní rozměr. A tak v popředí dojmu hezkého finálního operního večera na letošním festivalu, co platno, stál stále pružný, stále činorodý sedmdesátník Ondrej Lenárd, který perfektní hudební složkou zajistil první scéně republiky důstojnou pozici.

Smetanova Litomyšl 2012
Giuseppe Verdi:
La traviata
Dirigent: Ondrej Lenárd
Režie: Jana Kališová
Scéna: Miloň Kališ
Kostýmy: Jan Růžička
Choreografie: Jaroslava Leufenová
Sbormistr: Pavek Vaněk
Orchestr , sbor a balet Opery Národního divadla
Premiéra 21. února 1998 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 7.7.2012 II.zámecké nádvoří Litomyšl)

Violetta Valéry – Marie Fajtová
Alfréd Germont – Tomáš Juhás
Giorgio Germont – Roman Janál
Flora Bervoix – Jitka Soběhartová
Annina – Stanislava Jirků
Gaston – Václav Lemberk
Baron Douphal – Jiří Kubík
Doktor Grenville – Oleg Korotkov
Markýz d’Aubigny – František Zahradníček

www.smetanovalitomysl.cz

Foto Smetanova Litomyšl – Zdena Hanusová