Nástrojař, který propadl kouzlu opery

Před čtvrtstoletím, 4. května 1991, zemřel významný český operní pěvec, dlouholetý sólista ostravské a brněnské opery, basista Jan Kyzlink.

Jan Kyzlink se narodil 6. července 1930 v obci Olomučany, ležící v nádherné krajině Moravského krasu severně od Brna. Zde prožil dětství a mládí a sem se také vždy rád vracel. V rodině Kyzlinkových se muzicírovalo a hrálo divadlo a kouzlu múz propadl i syn Jan. Hrál na housle, na klarinet, saxofon i fagot, rád a dobře zpíval. Účastnil se tehdejšího bohatého amatérského hudebního a divadelního života. Zpíval v pěveckém sboru, který později sám řídil, s místními ochotníky hrál v nejrůznějších činohrách i operetách. V blízkém Blansku si místní ochotníci troufli i na operu. Byla jí Smetanova Hubička, a v té si mladík Jan Kyzlink zahrál a zazpíval roli pašíře Matouše.

Vyučil se nástrojařem a poté absolvoval v Brně průmyslovou školu. Úcta k poctivému řemeslu, kterou přitom získal, ho provázela po celý jeho život a promítla se do jeho vztahu ke kumštu. Po ukončení školy následovaly dva roky vojančení a poté členství v tehdejším Uměleckém souboru ministerstva vnitra, v němž jako sólista působil až do roku 1961.

V letech 1953-1958 studoval zpěv na pražské konzervatoři u výborného pedagoga, bývalého tenoristy Národního divadla, Jana Berlíka. Z konzervatoře přešel na Akademii múzických umění, kde byl žákem profesora Zdeňka Otavy. Tito dva znamenití pedagogové poskytli mladému adeptovi více než solidní základy pěvecké techniky, kterou si Jan Kyzlink i v dalším průběhu své pěvecké kariéry neustále zdokonaloval. Pod Otavovým vedením nastudoval řadu závažných rolí, které později výtečně ztvárnil na jevišti. Tou první byl doktor Bartolo v Rossiniho Lazebníkovi sevillském. Jeho absolventskou rolí, kterou zpíval ve školním představení, byl Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétce. V roce 1959 získal své první ocenění, diplom na pěvecké soutěži ve Vídni, a v září téhož roku dokonce hostoval v pražském Národním divadle. Shodou okolností to bylo opět v roli Matouše v Hubičce.

V roce 1961 jej angažoval do liberecké opery její tehdejší šéf Rudolf Vašata. Vašata patřil k našim nejzkušenějším a nejlepším operním dirigentům. V první polovině padesátých let přivedl na nebývalou úroveň ostravský operní soubor a zasloužil se o umělecký růst řady pozdějších protagonistů české operní scény. Ve své záslužné činnost pokračoval Vašata i ve městě pod Ještědem.

Za rok svého libereckého působení se Jan Kyzlink prosadil v řadě mimořádně obtížných úkolů. Jako začátečník úspěšně zvládl Chrudoše ve Smetanově Libuši i Mefista, kterého si zde zopakoval. Připomeňme také roli Vévody efeského v tehdejší soudobé novince, v opeře Iši Krejčího Pozdvižení v Efesu. V Ostravě v Čajkovského Čarodějce, která předtím přinesla Vašatovi vavříny, ztvárnil jednu z hlavních rolí, knížete Nikitu Kurljatěva a v československé premiéře Brittenova Snu noci svatojanské roli Oberona, se kterou se po devíti letech opět setkal v Ostravě.

V tehdejším Státním divadle v Ostravě došlo v roce 1982 ke střídání stráží na šéfovském postu. Do Národního divadla se vrátil Bohumil Gregor. Na jeho místo nastoupil další velmi perspektivní třicátník, Zdeněk Košler, jenž už měl za sebou čtyři roky šéfování v Olomouci. Ten Jana Kyzlinka angažoval do Ostravy, které Kyzlink zůstal věrný sedmnáct let.

Jeho první nastudovanou premiérou v Ostravě byl Verdiho Don Carlos v režii Ilji Hylase. Pod taktovkou dirigenta Pavla Vondrušky se v něm představil v roli Inkvizitora. Následovaly role další, mezi nimi Gremin v Čajkovského Evženu Oněginovi, Bonifác ve Smetanově Tajemství a především role z nejnáročnějších – Hans Sachs ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, kterého alternoval se svým vrstevníkem Karlem Průšou. Také další závažné role byly v rukou jejich vrstevníků. Představitelem Waltera Stolzinga byl Jiří Zahradníček, Evy Eva Gebauerová a Jitka Kovaříková, roli Davida zpíval a hrál tenorista Oldřich Lindauer a Víta Pognera poslední z trojice talentovaných mladých basistů, Karel Hanuš.

Vašatovi se tehdy podařilo vytvořit v Ostravě silný kompaktní sólistický soubor, v němž do značné míry udávali tón především příslušníci mladé generace. Plně to platilo o basové skupině, kde znamenitou trojici Hanuš, Kyzlink, Průša, doplňoval zkušený, pěvecký stále výtečný a herecky tvárný, o generaci starší Jiří Herold. Tato skupina patřila v oněch „zlatých šedesátých“ letech k chloubám ostravského divadla.

Jan Kyzlink – disponující velmi příjemně znějícím hlasem, vrozenou muzikálností a mimořádnou pílí a zodpovědností našel široké uplatnění v širokém spektru rolí. Na jedné straně to byly špičkové role klasického českého repertoáru jako byly smetanovské postavy Kecala v Prodané nevěstě, Mumlal ve Dvou vdovách anebo z dvořákovských rolí purkrabí Filip v Jakobínovi a Vodník v Rusalce. Výborně se vyrovnal s komickými postavami děl světových operních klasiků (Bartolo i Basilio v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, Mustafa v Italce v Alžíru a do paměti se vepsaly jeho precizní studie nejrůznějších negativních postav, jakými byl Pizzaro v Beethovenově Fideliovi (ztvárnil ale také se zdarem postavu dobráckého Rocca), čtyřrole zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétce, Kašpar ve Weberově Čarostřelci anebo v českém repertoáru Rarach ve Smetanově Čertově stěně.

Z dalších početných nových Kyzlinkových rolí si připomeňme alespoň některé. Ve Smetanových operách to byli Budivoj v Daliborovi a Otec Paloucký v Hubičce, v Dvořákově Čertovi a Káče Lucifer.

Především se ale musíme zmínit o Kyzlinkových rolích janáčkovských. V Příhodách lišky Bystroušky se představil v roli Faráře, ale hlavně to byl kupec Dikoj v Káti Kabanové, kterého ztvárnil i v představení na festivalu v anglickém Wexfordu v roce 1972, a o rok později v irském Yorku. A pak to byl i Placmajor v nesmírně působivé a v roce 1974 provokativně působící Pinkasově a Hylasově inscenaci opery Z mrtvého domu. Toto představení patřilo spolu s Řeckými pašijemi Bohuslava Martinů z roku 1969 a Šostakovičovou Kateřinou Ismajlovou k největším úspěchům Pinkasovy šéfovské éry a výkony Jana Kyzlinka v postavách kněze Grigorise a kupce Ismajlova k jeho nejlepším. Další z rolí, v nichž Jan Kyzlink exceloval, byl Vávra v Burianově Maryše.

Z Kyzlinkových postav v italských operách se zmiňme alespoň o Zachariášovi a Veleknězi ve Verdiho Nabuccovi, hraběti Monterone a Sparafucilovi v Rigolettovi, Králi a Ramfisovi v Aidě či Fernandovi v Trubadúrovi. Zachariáše a Sparafucila zpíval a hrál také v Opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě, s níž na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pravidelně spolupracoval. Zde k těmto postavám kromě dalších přidal také Jacopa Fiesca v Simonu Boccanegrovi. Dále připomeňme jeho Collina v Pucciniho Bohémě, knížete Galického v Borodinově Knížeti Igorovi, Lunarda v opeře italsko-německého skladatele Ermanna Wolfa-Ferrariho Čtyři páni hrubiáni a Ivana v Ženitbě Bohuslava Martinů. Výrazně se prosadil i v dalších operách Richarda Wagnera, tou první byl Hlasatel v Lohengrinovi, po něm následoval Biterolf ve Wagnerově Tannhäuserovi a Daland v Bludném Holanďanovi.

Z dalších rolí v německých operách jmenujme Tomassa v d’Albertově Nížině, Sedláka v Orffeově Chytračce uváděné v jednom večeru s Ravelovou Španělskou hodinkou, v níž se představil v postavě Dona Iniga Goméze, a především skvělého barona Ochse ve Straussově Růžovém kavalírovi. Vlastní jeho naturelu byla i role Hetmana z Kalinova v opeře polského klasika Stanislava Moniuszka Strašidelný dvůr.

V roce 1978 odcházejí dirigent Jiří Pinkas a režisér Ilja Hylas do vedoucích funkcí v Janáčkově opeře a do Brna je následuje i Jan Kyzlink. S Ostravou se rozloučil v titulní roli opery Andreje Petrova Petr I. Do Ostravy se i po svém odchodu do Brna rád vracel, ať to bylo v roli Kašpara v Čarostřelci anebo u příležitosti uvedení cyklu všech Smetanových oper v roce 1984.

Brněnským divákům se poprvé představil v jedné ze svých profilových rolí, v postavě kněze Grigorise v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů. V Brně si také zopakoval řadu svých dalších úspěšných rolí, připomeňme například Kecala, Dikoje v Káti Kabanové či Zachariáše v Nabuccovi.

Ze smetanovských rolí mu přibyla v Brně postava Volframa Olbramoviče v Braniborech v Čechách, dále připomeňme jeho Knížete Chovanského v Musorgského Chovanštině a Tolmakova v Pskoviťance Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, plukovníka von Schwarzburg v opeře amerického skladatele českého původu Dobrý voják Švejk a další roli v opeře Ermanna Wolfa-Ferrariho na goldoniovský námět, kterou byla postava Fabrizia v Náměstíčku. V premiéře původní novinky Karla Horkého Atlantida na námět Nezvalovy básnické hry ztvárnil hlavní mužskou roli Vladaře.

S ostravskou a zejména s brněnskou operou se Jan Kyzlink zúčastnil řady zahraničních zájezdů, při nichž navštívil například Itálii, Německo, Španělsko, Lucembursko či Polsko. Jeho posledními rolemi, které nastudoval v nově připravovaných premiérách, byly v roce 1988 role doktora Bartola v Mozartově Figarově svatbě a Sparafucila a Důstojníka ve Verdiho Rigolettovi.

Dlouhodobě a systematicky se Jan Kyzlink věnoval koncertní činnosti – a to jak v tvorbě oratorní a kantátové, tak zejména v tvorbě písňové. Byl častým interpretem písní Schubertových, Schumannových, Brahmsových, stejně jako děl soudobých českých skladatelů. Nakladatelství Panton vydalo jeho profilovou desku a pro totéž studio nazpíval i basový part v nahrávce opery Benjamina Brittena Kominíček.

Jan Kyzlink se po léta systematicky věnoval pedagogické činnosti. Nejprve vyučoval na lidové škole umění a Lidové konzervatoři v Ostravě, od roku 1974 na ostravské konzervatoři. Po příchodu do Brna působil na Janáčkově akademii múzických umění, kde mu byla udělena docentura. Se svými studenty také několikrát účinkoval na tehdejší školní scéně, Komorní opeře Miloše Wasserbauera, která byla známá svou zajímavou a mnohdy objevnou dramaturgií. Vystoupil s nimi například v inscenacích barokní opery skladatele Johanna Sigismunda Kussera Erindo a v opeře Vissariona Šebalina Zkrocení zlé ženy.

Jan Kyzlink zemřel v Brně 4. dubna 1991.