Návrat brněnské Bajadéry

  1. 1
  2. 2

Snad žádný jiný titul klasického baletního odkazu není opředen tolika překvapivými paradoxy jako právě La Bayadère – milostný příběh válečníka Solora, chrámové tanečnice-bajadéry Nikie a rádžovy dcery Gamzatti, zasazený do dávné Indie sice datem svého vzniku (1877) již spadá do postromantického období, dramaturgie a inscenační postupy však stále nesou neklamné znaky romantismu. Má všechny předpoklady pro to, aby se zařadil po bok dalších nesmrtelných děl klasického repertoáru – krásná, velmi taneční Minkusova hudba uvádí diváka do atraktivního, exotického prostředí orientu, kde se odehrává dramatický milostný příběh, v němž láska nakonec překonává i smrt. To vše v choreografii, jež obsahuje jedny z nejgeniálnějších pasáží klasického baletního odkazu vůbec – přesto trvalo téměř celé století od premiéry, než si Bajadéra našla cestu z Ruska do repertoáru baletních souborů po celém světě. A přestože dnes je již neodmyslitelnou součástí repertoáru scén, jako jsou Mariinské divadlo v Petrohradě, Velké divadlo v Moskvě, Bayerisches Staatsballett, Semperoper Dresden, Royal Ballet v Londýně, American Ballet Theatre a mnoha dalších, úspěšně unikala zájmu českých inscenátorů až do roku 2003, kdy ji na jeviště Národního divadla v Brně přivedl baletní pedagog, režisér a choreograf Jaroslav Slavický. Současná inscenace je obnovenou premiérou téhož titulu a bohužel doposud jediným uvedením Bajadéry u nás.Petipa, Makarova, Slavický… 
Je zřejmé, že doba rozmáchlých, monumentálních několikahodinových inscenací klasických baletů, při nichž publikum nadšeně aplaudovalo virtuozitě tanečníků v divertissements, jejichž souhrnná délka by dnes vydala za samostatné představení, je již nenávratně pryč – pokud tedy pomineme sporadickou snahu ruských divadel čas od času rekonstruovat některé z děl Petipova odkazu v jeho co nejautentičtější podobě, Bajadéru nevyjímaje (Mariinské divadlo v Petrohradě, 2002). Reakce laické i odborné veřejnosti na tyto snahy bývají často smíšené a polemiky o aktuálnosti klasického baletního odkazu v obou táborech neberou konce. Skutečností však zůstává, že drtivá většina titulů „podle Petipy“ bývá dnes uváděna ve více či méně proškrtaných verzích, odlehčených především o „přítěž“ nedějových částí, někdy pak inscenátor cítí potřebu původní děj publiku „dovysvětlit“, popřípadě jej rovnou pozměnit.

Nejinak je tomu i v případě obnovené brněnské Bajadéry. Režisér a choreograf představení Jaroslav Slavický staví svou verzi na tradičním půdorysu čtyř jednání, jenž svými základními konturami nejvíce připomene verzi Natalie Makarovy pro Royal Ballet z roku 1989, autorsky však zasahuje jak do dramaturgické, tak i choreografické struktury inscenace. Své motivy pak autor vysvětluje v doprovodném programu, ti, kteří se rozhodli zasednout do hlediště bez jeho nastudování pak s mírným údivem sledují Gamzatti, která je již v prvním obraze svými sluhy přinášena na nosítkách k posvátnému ohni, kde sleduje uvedení nových bajadér včetně své budoucí sokyně, Nikie. To vše proto, aby divák vzápětí sledoval velmi doslovně podaný milostný trojúhelník hlavních postav, který přesnou geometrickou symetrií na jevišti a naprosto výmluvnými gesty a pohledy nemůže ani ty nejméně chápavé nechat na pochybách, kudy se bude příběh dále ubírat. Až příliš dokonalou symetrii naštěstí alespoň částečně narušuje Velký Brahmín, jenž si společně se Solorem dělá zálusk na novicku mezi chrámovými tanečnicemi také. Jeho plán, jak se zbavit svého soka, však bere za své, když Mahárádža místo smrti válečníka rozhoduje o tom, že zemřít má právě Nikia. To je ve Slavického verzi vcelku pochopitelné, když je to rádžova dcera Gamzatti, kdo si Solora právě vybral za ženicha. Překvapivější už je, že ten se tomu přes svůj slib věrnosti daný Nikii u posvátného ohně ani příliš nebrání, nutnost odstranit bajadéru z cesty královské svatbě se tak poněkud vytrácí do prázdna. „Naštěstí“ pro dramaturgickou soudržnost příběhu se však všechno vrací na správnou kolej následnou konfrontací obou sokyň v paláci, od tohoto okamžiku se již sled událostí přes několik akcentací zásadních dramatických momentů ubírá známým a očekávaným směrem.

S o poznání větším respektem pak Slavický přistupuje k choreografickému odkazu Mariuse Petipy, ostatně bez slavného Grand pas ve druhém jednání nebo ještě slavnějšího výjevu Království stínů by Bajadéra jen stěží byla Bajadérou. Rozporuplné jsou zejména pasáže, které vzhledem k zásahům do dramaturgické struktury díla choreografoval sám – tam, kde se tvaroslovím formálně přibližuje Petipovi (duet Solora a Gamzatti těsně před scénou Stínů), se ukazuje Slavického nesporná zkušenost a zručnost při práci s klasickou choreografií, jeho „indický“ tanec ve druhém dějství však místo charakteristických orientálních znaků připomíná spíše zběsilé křepčení pralesních divochů kolem ohně, kde nedostatky v invenci má překrýt vysoké tempo a nasazení tanečníků.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Minkus: Bajadéra (ND Brno)

[yasr_visitor_votes postid="78234" size="small"]

Mohlo by vás zajímat