Návraty domů

Tomáš Netopil měl prý trému, když bylo před koncertem na festivalu Dvořákova Praha. Odlišnější než jindy, pokud ji mívá. Dostal totiž příležitost ukázat doma svůj orchestr. Prezentovat práci, kterou už několik let vykonává v Essenu. Kdo na jejich společném koncertě v Rudolfinu byl, mohl se přesvědčit, že se essenský hudební ředitel za nic stydět nemusí. Hráli mu inspirovaně, pozorně, jsou koncertním i operním tělesem vysoké úrovně, kázně a kultivovanosti. Pokud loni hovořil o svém německém působišti jako o místu čisté tvůrčí práce představujícím vše, co mu v Praze chybělo, pak to evidentně trvá.

Pod Netopilovou taktovkou spoluúčinkoval při zahájení sezony v Essenu a následně hned na Dvořákově Praze v Koncertu pro smyčcové kvarteto a orchestr od Bohuslava Martinů jeden z nejvýznamnějších tuzemských komorních souborů dnešních dnů – Pavel Haas Quartet. Byla to příležitost se jeho členů zeptat na jejich návraty domů. Tím nejbližším a na dlouho vzácným je posledního září koncert, jímž otevřou druhý ročník Lednicko/Valtického hudebního festivalu. V cizině lze o nich číst ty největší superlativy. Že jsou bezkonkurenční, že v případě konkrétní skladby jde o to nejlepší provedení, jaké kdy bylo možné slyšet…, že jsou nejlepším smyčcovým kvartetem na světě… Jak čtveřice zdůrazňuje, jejich práce se pod dojmy z takových článků ale stejně nemůže proměnit. Čtou je potěšeně, absolutní váhu jim však dávat nelze. Spoléhat na to, že „jsou dobří“, by byla cesta dolů. Podrobnější rozhovor s Haasovci zveřejní Opera Plus v nejbližších dnech.

Na Dvořákově Praze dirigoval Jakub Hrůša místo svého zesnulého učitele Dvořákovo Requiem. Na otázku, jestli je jen zdáním z našeho hudebního života, že se mnohem častěji uvádí Dvořákova Stabat mater, nebo zda tomu tak je i zahraničí, mi odpověděl, že zařazení Dvořákova Requiem do sezony bývá skutečně výjimečnou událostí. A že se opravdu lze setkat s názory, že nedosahuje kvalit zmiňované kantáty. „Ano, je svátečnější, mimořádnější. Vyžaduje od posluchače větší investici. Ale proto je mně tak drahé,“ prohlásil. Možnost dirigovat právě tuto skladbu – a moci se právě kvůli ní vrátit domů, uvést ji v pražském Rudolfinu, které považuje téměř za „polochrám“ – by za nic nevyměnil.

Dvořákovo Requiem má Hrůša za jedno z nejhodnotnějších děl, která můžeme potkat. Cítí se vůči němu skutečně malý a je přesvědčen, že jde o hudbu, která si zaslouží od interpretů totální nasazení. Dvořák v Requiem, které je mnohem vážnější než Stabat mater, ambiciózně experimentoval. „Ke Dvořákovi chovám nesmírnou úctu a obdiv,“ řekl také dirigent. Je typem přemýšlivého umělce, který umí své myšlenky formulovat. Věřím mu každé slovo. Věřím, že je myslí zcela vážně.

Pro Jakuba Hrůšu připravil Requiem s Pražským filharmonickým sborem jeho hlavní sbormistr Lukáš Vasilek. V nacházející sezoně se těší na řadu podobných vokálně-symfonických úkolů, mimo jiné na Rossiniho Stabat mater v Izraeli, také na vlastní a cappellové koncerty tělesa v Praze, ale nejvíc asi na kompletní provedení čtyř Kantát z Vysočiny od Bohuslava Martinů v Mariinském divadle v Petrohradu. Ano, to zní skutečně téměř exoticky…! Když jsem se ho v té souvislosti ptal, zda nejlepší umělecké vzpomínky z uplynulé sezony má se svým sborem také z ciziny, odpověděl však, že ne – že se týkají tuzemska. Jarní uvedení komorní verze Honeggerova oratoria Král David, které jeho osobně i sbor nesmírně bavilo a při němž cítil na pódiu veliké souznění, vnímal jako srdeční záležitost, byl to pro něj opravdu výjimečný zážitek. A pak koncert na Janáčkově máji, kdy po několika letech zpívali Stravinského Svatby. „Byl jsem trochu rozechvělý, je to příšerně těžká skladba, ale těch pětadvacet minut jsme vystřihli neuvěřitelně! Byl to životní zážitek, sáhli jsme si na maximum, čeho lze ve sborovém umění docílit,“ přiznává sbormistr.

Ovšem i návrat domů po létě byl doprovázen uspokojením – sbor se podílel na festivalu v St. Gallen na provedení Catalaniho opery Lorelei, na festivalu v Bregenzu na jezerní scéně zpíval v Carmen a v přilehlém divadle zpíval a hrál v opeře Mojžíš v Egyptě, úspěch byl veliký. „Pro jakýkoli divadelní sbor by to byla po celoroční sezoně denní rutina, pro nás je to ale spíše něco jako odpočinek,“ komentuje pravidelné letní operní angažmá filharmonického sboru jeho sbormistr. A část tělesa navíc odletěla do Izraele jako součást velkého provozovacího aparátu, který sestavil dirigent Zubin Mehta pro několikeré koncertní uvedení opery Turandot. Krásná práce. A kde se Pražskému filharmonickému sboru zpívá nejhůř? Ve smyslu tíhy odpovědnosti? Paradoxně doma. „Mimo Prahu – s výjimkou Brna – se dokážeme uvolnit,“ říká Lukáš Vasilek.

Jakub Hrůša a Tomáš Netopil dospěli z žáků Jiřího Bělohlávka nejdál, co se týká úkolů, uměleckých výsledků, ohlasu, prestiže a také příležitostí a uznání v zahraničí. Bude zajímavé sledovat v příštích letech a desetiletích nejen jejich další zrání a jejich kariéru ve světě, ale také cesty domů – a v souvislosti s těmito návraty a při nich konkrétně kontakty a vztahy s Českou filharmonií. Představovat si už nyní, že by v ní jednou mohl jeden či druhý působit na nejvyšším umělecké postu, má přece logiku.

Nezapomínejme však ani na Tomáše Hanuse, dalšího z Bělohlávkových žáků.

Stejně jako Netopil v Essenu a Hrůša v Bamberku, má i on zajímavou a skvělou práci v cizině – je hudebním ředitelem Velšské národní opery v Cardiffu. V příštích dnech ho tam nově čekají opery Chovanština a Z mrtvého domu. Ve Vídeňské státní opeře bude na podzim dirigovat Rusalku, hostovat bude také v Opeře v Curychu. Ale umělecké návraty domů? Ohlášeno jich moc není. V jeho kalendáři momentálně figuruje jeden – až na jaře koncert s Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně.