Návraty Pražského komorního baletu

  1. 1
  2. 2
Ačkoliv s vrcholícím letošním jarem hlásaly poplašné zprávy definitivní ukončení činnosti Pražského komorního baletu, léto přineslo ve věci nový zlom a podzim už věděl, že se PKB zase vrátí do hry. A to definitivně potvrdila i nová premiéra Carmina Vetera, která proběhla v neděli 27. října 2019 v Divadle Na Vinohradech.
Pražský komorní balet – Carmina vetera – Ej lásko (foto Serghei Gherciu)

Soubor Pražského komorního baletu se v ní vrátil i k osvědčené spolupráci s Petrem Zuskou, který se navíc stal oficiálně rezidentním choreografem tohoto tělesa. Carmina Vetera neboli Staré písně je název komponovaného večera zahrnující čtyři choreografie Petra Zusky vytvořené na stylizaci folklorní, respektive etnické hudby, která byla zdrojem jeho tvůrčí inspirace. Petr Zuska do programu vybral tři svá starší díla z let 2008–2010: Ej lásko, Lyrická a Růže a doplnil je novým sólem, vytvořeným přímo pro tanečnici PKB Terezu Hlouškovou, s názvem Fo(u)r one. Vrací se tím ke svým vzpomínkám na uplynulé roky i začátky.
Návraty, či spíše repetování určitých zásadních momentů v jednotlivých choreografiích, je něco, co lze najít ve všech čtyřech uvedených dílech. Kruhy se uzavírají a jako by forma ronda kopírovala osud. Vždyť i Petr Zuska se do PKB vrátil po letech.

Výjimečnost Petra Zusky mezi jinými českými tanečními tvůrci formuje především jeho nezaměnitelný pohybový slovník. Osobitost jeho choreografického rukopisu je nemožno nepoznat, typické pohybové vzorce v ustálených choreografických sekvencích vždy neomylně určují jeho autorství. Pro někoho to je ta nejpřitažlivější podoba, kterou český umělecký tanec nabízí, ale buďme upřímní, najdou se i alergici. Ti však už vědí, že nemá smysl pokoušet své zdraví a dílu Petra Zusky se vyhýbají obloukem. Zvlášť pokud se stále opakovaně vrací, jako třeba tituly v rámci této premiéry.

Pražský komorní balet – Carmina vetera – Ej lásko (foto Serghei Gherciu)

Choreografie Ej, lásko z roku 2008 vytvořená pro soubor baletu ND otevírá dramaturgii programu a hned v prvních tónech i pohybech předznamenává další podobu taneční večera. Ilustrativní taneční dění hudební předlohy inklinuje neoklasickým směrem v ojedinělém Zuskově stylu využíváním popisně přesné pantomimické gestiky. Významově nenáročný, emocionálně dramatický a lidsky sentimentální je jeho tanec ve spojení s hudbou nahrávky Jiřího Pavlici a Hradišťanu. Z Alba Ozvěny duše zpracovává výběr lidových písní (Hradišťu, Hradišťu, Velehradské tance, Stínání berana, Polajka, Ej lásko: Dvě růže, Vagantské písně, O proměnách světa). Ten přináší k našim uším náznaky motivů středověké gotické až raně barokní doby, se kterými si moderní balet moc rady neví, ale to mu nevadí. Roli smutné Lásky na sebe vzala umělecká vedoucí PKB Linda Svidró a dále se představili členové souboru Dominik Vodička, Aleš Krátký a Eliška Nováková doplněni o Báru Müllerovou (studentka Tanečního centra Praha, gymnázia a konzervatoře).

Duet Lyrická, který svého času (premiéra 2008) patřil k nejen oceňovaným, ale i repertoárovým titulům různých souborů u nás i v zahraničí, vytvořil Petr Zuska původně pro sebe a svou kolegyni Evu Horákovou. Díky ukrajinským a východoslovenským písním v podání košického dámského dua Vyšívanka Lada se jeho křehkost a intimita udržela i po letech. Eliška Nováková a Viktor Svidró souzní ve vzájemném tanečním propojení i bez zbytečného zdůrazňování osudovosti jejich jevištního vztahu. Jejich tanec vyznívá procítěně a je skutečným tanečním obrazem, ve kterém příběh plyne i bez popisnosti a velké ventilace emocí.

Pražský komorní balet Carmina vetera – Lyrická (Eliška Nováková a Viktor Svidró, foto Serghei Gherciu)

 

Sólo Fo(u)r One zpracovává indické, irské, arabské a židovské balady do jednoho choreografického celku, za kterým stojí hluboká myšlenka propojení esencí čtyř starobylých kultur do jedné ženské postavy. Nejnovější dílko Petra Zusky má mnoho vrstev nejen kostýmových, ale i ve scénickém řešení a vlastně i samotném inscenačním sdělení. Tereza Hloušková svou polohu bude ještě asi chvíli hledat. Kromě tance má zatím hektickou starost s převleky kostýmů a změnou charakterů, a to na ploše třinácti minut není úplně jednoduché zvládnout. Náročnost na provedení tohoto díla je více než zřejmá.

Pražský komorní balet – Cermina Vetera – Fo(u)r One (Tereza Hloušková, foto Serghei Gherciu)

Závěr večera odlehčuje choreografické pásmo Růže, které v roce 2010 vytvořil Petr Zuska pro Bohemia Balet a absolventy Taneční konzervatoře hl. m. Prahy na hudbu Spirituál kvintetu. Výběr z alba Písničky z roku raz dva odkazuje k renesanční době vzniku skladeb, z nichž některé u nás už téměř zlidověly. Zde do hry promluvila i muzikalita Zuskovy choreografie. Přece jen umělá skladba si je s umělým (nebo lépe řečeno uměleckým) tancem bližší, a tak zde dostala svou příležitost i ona tolik zaklínaná hravost a lehkost, kterou se český tanec po „Šmokově a Kyliánově linii“ vyznačuje. Sólový pár opětovně padajících růží ztvárnila Linda Svidró a Dominik Vodička, ve sboru se představili studenti Tanečního centra Praha (Bára Müllerová, Oldřiška Neumannová, Albert Kaše, Dalibor Lekeš) a členové PKB Aleš Krátký s Ivetou Krmelovou.

Pražský komorní balet – Cermina Vetera – Fo(u)r One (Tereza Hloušková, foto Serghei Gherciu)

I přes všechny nepříznivé aspekty, které ovlivnily přípravy premiéry (jako třeba náhlé zranění ruky Lindy Svidró nebo dlouhodobé pohybové omezení Petra Zusky) se Pražskému komornímu baletu podařilo Carmina Vetera zdárně uvést. A to i v podmínkách, které zatím zdaleka neodpovídají zázemí, jaké by si pro sebe soubor představoval.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na